I.   

    Při každém zlíbání křišťálové skleničky drahého bourbonu mne její osobnost uchvátila jako mořský příboj rozvrzanou bárku. Opětovala mi u toho pohled, který vysílal jasné signály, ale já se bál ji oslovit. Čekal jsem, až mi sama předloží nabídku, až přede mnou poklekne a položí svou bílou tvář na mou ruku, avšak…samolibě jsem otálel a dnes si jen plačtivě prohlížím pletence narudlých vlasů, kterých bych se tak rád dotkl. V tuto chvíli je svírá kaluž krve a její nahé bledé tělo se stalo natolik nehmotným, jako ta vůně bourbonu, která se vypařovala ze sklenice, přestože byla dávno prázdná. Zůstala tu po našich společných večerech, jako odkaz na výpary její aury. Lidé tomu říkají duše, ale jsou to maličké částice energie. Božské energie, kterou ona byla naplněna.

   Do místnosti vstoupil komisař a bez jakéhokoliv soucitu mi pragmaticky položil otázku: "Jste její manžel, rodinný příbuzný nebo jen přítel?"

   Netušil jsem, jak mám odpovědět: „Sám nevím, komisaři. Dejme tomu, že jsem byl někdo, na koho se často obracela."

   

   Byl jsem vyčerpán dlouhým výslechem a štiplavými pohledy personálu hotelu. Potřeboval jsem si pročistit hlavu a nadechnout se v širším prostoru, než byl hotelový pokoj, tak jsem se vydal na dlouhou pouť do stinných ulic. Dlaždice byly kluzké po podzimních mlhách a odrážely světlo pouličních lamp. Brouzdal jsem se těmi místy, jako bych prsty u nohou bezmyšlenkovitě čeřil vodu hlubokého jezera. Nevnímal jsem chlad, který mne ve skutečnosti rozežíral do morku kostí, a taktéž jsem nevnímal zástupy prostitutek a žebráků a jejich pouliční orgie.

   Rozhodl jsem se, že vejdu do podniku, který tolik nečpí kriminální lůzou, ale přec je dosti nasáklý alespoň dělnickou společností, kde bylo zvykem zapíjet žal černým pivem. Na takového snobského synka jako já to bylo vskutku rebelské rozhodnutí, nutno však dodat, že nikoli poprvé. Za poslední rok jsem začal být výrazně znám v místních kruzích, přestože jsem nikdy přímo nezaslechl své jméno. Byl jsem jen TEN, CO PRÁVĚ VEŠEL nebo TEN, CO SI SEDL DO ROHU A OBJEDNAL SI PIVO NA KURÁŽ, a také občas TEN, CO SE MINULE PORVAL. Ani dnešní večer bohužel nebyl výjimkou, a stejně jako jindy mě doháněl pocit, že bych se měl předvést coby obyčejný muž bez kořenů cti, která tolik páchne po penězích. Ano, čpí ze mě původ zbohatlíka továrnické rodiny, čpí ze mě její masivní trezor v pracovně fabriky. Byl jsem jím nasáklý od hlavy až k patě a potřeboval jsem se omýt. Muž o hlavu vyšší než já s divokým vousem na bradě byl vhodnou příležitostí dostát mé večerní pověsti. Na počátku celého vystoupení jsem mu zaplatil sklenici whiskey, jako pozdrav, ale dřív, než se jí stačil vůbec dotknout, vypil jsem mu ji před očima. Pokud bych měl svého soupeře popsat podrobněji, byl znám pod jménem Pastor. Byl to obří Francouz, pracoval na pile na předměstí. Na vlastní oči jsem viděl, jak mezi zuby tiskl řetěz a před početným publikem odtáhl automobil o dobrých pět metrů. Poté řetěz pustil, a vítězoslavně se bouchal do prsou jako gorila. Kdysi vzpěračský mistr, dnes však k mému štěstí opilecká troska.

   Je ovšem nutno dodat, že první rána byla tvrdší než ta po bourbonu.

II.  

   Bez ostychu a jakéhokoli pocitu viny jsem se dokolébal k prahu svého domu a tam padl do náruče služky. V podivné ozvěně jsem slyšel, jak lehounce zapištěla.

 

   Probudil jsem se o několik hodin později v křesle, pod listy mého drahého kokosovníku, který v našem domě rostl již od mého dětství. Ze světlíku nade dveřmi na mě dotíralo ranní slunce. Zašklebil jsem se a dlaní si promnul kůži na bolavém čele. „Můj organismus, bože, je tak slabý,“ procedil jsem mezi zuby. Nevšiml jsem si, že po mé levé ruce stála služka, která se mě předtím nejspíš pokoušela vzbudit.

   „Včera jste ztratil stoličku.“ Pohlížela na mě s ironickou lítostí v očích. Byla tak mladá a krásná. Její tvář připomínala nevinné nezletilé děvče. Často jsem si kladl otázku, zda by bylo možno pokládat za hřích jen přivonět k její kůži.

   „Stoličku? Jste si jistá? To se mi nezdá, pravil jsem při pokusu o navrácení alespoň do polohy sedu. Děvče si ukazovákem natáhlo pravý koutek svých líbezných úst.

   „Aha, vy myslíte…tuhle stoličku...slečno Markéto…,“ obvykle si jména nepamatuji, vím však, že tohle mi utkvělo v paměti již první den jejího nástupu do mého domu, „...za prvé, přineste mi, prosím, černý čaj, je to otázka života a smrti. Pokud se vám povede mě zachránit, budu vás právem pokládat za jediného žijícího anděla na celé Zemi. A za druhé, nezastavila se tu paní Wernerová?

Otočila se ke mě zády, snad vypadala trochu zklamaně...nebo jsem si to jen namlouval? „Ne, nestavil se tu nikdo. Nyní mne omluvte, jdu uvařit čaj.

   Chtěl jsem jí říct něco hezkého, ale zatočila se mi hlava. Křeslo jsem obýval v polosedě. Musel jsem jí připadat přinejmenším jako klaun. Měla to ale pěkné varietní číslo na počátku rána.

    

   Paní Wernerová v naší rodině sloužila úctyhodných čtyřicet pět let. Když jsem byl malé děcko, četli jsme si společně tajuplné příběhy Julese Verna a v průběhu střední školy mi občas pomáhala…, s dívkami. Nezastírám, že mi v mnohých případech nahrazovala vlastní matku, kterou jsem zdaleka neměl v takové oblibě.

   Moje matka. Vždy, když si na ni vzpomenu, musím se podívat na podestu schodiště, protože tam téměř celé dny leštila ručně malované tabulky vysokého okna. Byla to ženská s podivnými móresy, dokonce mám podezření, že ji otec přestal milovat po deseti měsících manželství, kdy si uvědomil, že klid a pohodlí klasické rodiny u rozverné umělkyně lze hledat jen stěží.

  

   Paní Mayerovou, jíž jsem byl stále dlužen nějaké drobné z její výplatní pásky za propálený deštník, který jsem v jedné ze svých opileckých chvil vnímal jako pohrabáč do krbu, nyní nahradila nová tvář, Markéta. Tvář daleko mladší a příliš krásná na to, aby se mi nezjevovala ve snech…spolu s Evelyn…představuji si, že mne každé ráno probouzí jen v podvazcích…spolu s Evelyn…pocítil jsem lehký stud a zaryl se ještě hlouběji do křesla vedle svého drahého kokosovníku.

III.

   V poledne jsem navštívil starého přítele z vysokoškolských kolejí. Byl to nedoceňovaný antropolog, v odborné akademické sféře spíše znám jako absurdní snílek a téměř fanatický příznivec kulturního evolucionismu.

  

   Po báječné koupeli jsem se konečně cítil svěže. S prvotním elánem jsem procházel po chodníku podél hlavní třídy, ale čím dále jsem byl od svého domu, tím více mě obklopovala téměř hmatatelná nevraživost z tváří kolemjdoucích. Měl jsem pocit, že si mou osobu lidé měří jako nějakou opici na vodítku. Byli snad svědky včerejšího tyjátru v hospodě? Nebo toho neštěstí v hotelu?

   Prokrista,“ promnul jsem mezi zuby tu zbytečnou, bohapustou modlitbu a zrychlil  krok. Odběhl jsem do postranní uličky. Chvíli jsem se jako gangster nenápadně rozhlížel kolem sebe a poté se dobrou hodinu pokoušel obejít celý blok. Zastavil jsem u dveří bytového domu s číslem 129/1899.

   „Vítej!“ Pozdravil mě přítel, sotva mi podal ruku.

   „Potřeboval bych si s tebou dát sklenku.“

   „Takhle po ránu? Nezvyklé.“

   „Jako bys mě neznal.“

   „Pro mě nezvyklé, pro tebe denní chléb, pravda?“

   Pousmál jsem se. Vešli jsme do jeho velké pracovny s krbem.

   „Dvojitou, s ledem,“ pravím, když postupuji za ním v těsném závěsu. 

   „Dvojitou whiskey s ledem? Opouští tvou aortu poslední zbohatlická krvinka?“

   „Pravil tuplovaný měšťák. Ale, humor stranou, musím ti něco říct…,“ krátce jsem se odmlčel, abych situaci dodal potřebnou vážnost, kterou si zasluhuje, jelikož jsem měl v hlavě a tedy i v pocitech poněkud prázdno. Sklopil jsem pohled do země a potichu pravil: „Evelyn zemřela.“

   Bože.“ Skutečný soucit se u něj neřadil k příliš častým projevům, dokonce mi pokynul, abych si sedl na totéž křeslo, na kterém jsem mimoděk strávil jednu noc z minulého týdne, přikryt huňatým zbytkem ledního medvěda, jenž se nyní nacházel pod mou pravou botou. Z lítosti k výrazu jeho bezduché odstřelené tváře jsem si botu zul a příjemnou srst začal hladit palcem. Dobrý to tvor. O té noci v křesle můj přítel neví, byl na cestě do Paříže a tak jsem společně s hráči pokeru a několika tureckými tanečnicemi krátce využil samoty jeho bytu, který ze záhadných důvodů nezamyká. Nevím, proč jsem na to v tu chvíli pomyslel, nejspíš jsem se chtěl odpoutat od nepříjemností, i když jsem se vnitřně začal cítit poněkud hloupě. Vykládám mu tu o smrti mé životní lásky a u toho vzpomínám na zdechlého medvěda.

   Podal mi skleničku: To je mi líto. Pověz, jak?“

   Někdo ji zabil. Měděnou soškou do temene hlavy. V bezvědomí vykrvácela.“

   Tentokrát se nezmohl ani na jeho dvě obvyklá slova: Zajímavé, pokračuj.“ V klidu a bez přehnaných emocí jsme dopili celou lahev.

IV.

   Neřekl bych, že by mi návštěva výrazně prospěla, jak jsem prvně doufal, spíše jsem se zavrtal hlouběji do svého niterného světa, jehož mapu jsem nesčetněkrát nakreslil na svém pracovním stole. Jedna z nich dnes visí ve zdobeném rámu, přímo nad mou postelí. Když upadnu do spánku, obzvláště v opilosti, spatřuji podivné postavy v plynových maskách a se stříbrnou aurou okolo těla. Sklání se nade mnou, oči se jim lesknou jako černé lakované koule, jejich kroky duní jako výbuchy v uhelném dolu. Cítím podivnou horkost žhavých uhlíků v hrudi…a poté zaklepe na dveře služka.

 

   Vejde do pokoje s kávou a novinami. Vypadá to, že jsem byl u přítele až do večer, a samozřejmě si opět nepamatuji, kdy a v jakém stavu, jsem se vrátil.

   „Udělala jsem vám silnější kávu, neboť jste se včera ve městě opět zdržel poněkud déle. Čaj už bohužel nemáme.“

   Posadil jsem se a přimhouřil oči, když posunula rudou záclonu se zlatými výšivkami rákosu a dvou plameňáků. Do tváře mi vysvitlo odporné ranní slunce, už zase. Prohlédl jsem si pokoj a zjistil, že je tu spousta prachu. To všechno vdechujeme? Udělalo se mi značně nevolno.

   „Už zase jsem vás obtěžoval, slečno Markéto?“

  „Nevím, zda by se to dalo nazvat obtěžováním. Jen jste se na mě opět svalil, když jsem vám přispěchala otevřít. Ale do pokoje jste už protentorkát došel sám.“

   Zavřel jsem oči a hanbou se propadal. „Pokud jsem vás v posledních dnech opravdu obtěžoval, byť jsem se na vás jen svalil, poražen v souboji s alkoholem, velice se vám omlouvám, Markéto. A jako omluvu přijměte můj malý dárek. Pro dnešek vám dávám volno. V tom šuplíku mého pracovního stolu je malá kasička z mahagonového dřeva. Vezměte si pár drobných a běžte si koupit parfém. Francouzský. A nějaké doplňky, které vás budou obšťastňovat, to už nechám čistě na vašem ženském úsudku.“

    Ó, Markéta se usmála, v životě jsem ji neviděl tak štěstím bez sebe: „Jste laskav. Ani nevím, jak vám poděkovat…,“ odpověděla opět tím ostýchavým tónem.

    „Ne, neděkujte, prostě...jděte.“

   Úklona a nedovřené dveře, to byl její nezvykle rychlý odchod. Upřel jsem své myšlenky na župan, avšak kdybych z postele vstal před Markétou, jistě by poznala, že po ní toužím, je dobře, že hned odešla.

 

   V novinách se psalo o vraždě dcery vlivného politika, dědičky obřího myšlenkového impéria. Tou byla božská Evelyn. Nepřečetl jsem víc než nadpis. Ani tu kávu jsem si nevychutnal.

V.  

   Večer jsem proseděl u telefonu a domlouval schůzku s kupcem, který projevil zájem o halu a přilehlé betonové pozemky. Anglický Sir. Lehce jsem si v knihovně opakoval některé anglické fráze a pročítal novější výtisky British Science Journal. Třeba tak na něj zapůsobím, britští milionáři rádi mluví o vědeckém pokroku západní civilizace. Víc, než Američani.

 

   Markéta právě vycházela z koupelny. Nenápadně jsem přistoupil k polootevřeným dveřím knihovny a čichal omamnou vůni malin. Spí v pokoji, který se nachází v mém patře. Mám od něj klíče, ale nikdy jsem je nepoužil, i když o tom v poslední době zlomyslně uvažuji. Jednoho večera jsem se k pokoji přikradl a snažil se zmapovat jeho interiér za klíčovou dírkou. Spatřil jsem jen toaletní stolek ve svitu měsíce u okna. Možná měsíc ozařoval i její tělo, ale to jsem bohužel nedokázal potvrdit, neboť jsem byl příliš zahloubán do vcelku nevhodných představ. Začal jsem přemýšlet, jestli si mých pohledů vůbec někdy všimla. Je to ženská, dokáže vycítit zájem. Tušil jsem, že se v blízké budoucnosti něco stane.

  Následujícího rána jsem vstal velmi spěšně. Tentokrát jsem si chtěl před schůzkou pročíst Nostradamovi spisy a lupou pátrat v astronomických výjevech. V letošním roce mělo dojít k několika významným astronomickým úkazům. Navíc...věřil jsem, že mi snad kosmologické mýty přinesou štěstí.

 

   Markéta se do knihovny dostavila se snídaní. Dvě teplé žemle, bylinkové máslo, džem a čaj s mlékem. Usmála se. Pokaždé se usmívá, ale dnes více, než obvykle. To bude zřejmě tím, jakou laskavost jsem jí včera projevil.

   „Dnes mi nenesete noviny, Markéto.“

   „Váš oblíbený deník nevydali kvůli stávce zaměstnanců. Dovolila jsem si koupit jistý bulvární plátek, který obvykle pročítáte s nelibostí dole v hale. Nechal jsem vám ho dole.“

   „Ach, to víte, potřebuji se občas cítit…při zemi,“ ospravedlnil jsem tento svůj hanebný čin.

   „Přemýšlela jsem, proč jej čtete v hale, a přišla jsem na to, že je to zřejmě kvůli tomu kbelíku na deštníky, ve kterém stránky těch novin rád zapalujete,“ pustila se do drobné přestřelky, očividně koketuje. Upřímně, chvíli jsem na ni hleděl a nemohl to chvíli pochopit.

   „Včera…jste si koupila zajímavý šampón, který voní po malinách, nepletu-li se. Provoněl celou chodbu, když jste vyšla z koupelny a já si šel přihnout sklenky červeného vína do kuchyně,” Byla to zajímavá kombinace vůní, proto jsem to víno dobrých patnáct minut pil na schodišti, než jsem šel spát. “Věřím, že jste stejně dobrý výběr potvrdila i při koupi ostatního zboží.“

   „Děkuji vám. Koupila jsem si i hedvábný šátek, do dnešního sychravého počasí se hodí. Chcete jej vidět?“

   „Bude mi potěšením.“

  Vyklouzla z pokoje jako lasička a já seděl v krátkém úžasu. Co bych měl udělat, až se vrátí? Nejprve zanechám všech zbytečných napomádovaných řečí, aby se uvolnila atmosféra. Pak si stoupnu, přiblížím se k ní, okusím jemnost šátku konečky prstů, přitom se nenápadně dotknu jejích vlasů a přičichnu k šátku se slovy: „…abych okusil, jestli také voní po malinách…“, nakonec ji políbím…

 

   Vrátila se ovšem nečekaně rychle. Zastavila u dveří, aby ke mně mohla vykročit pomalými kroky a dala mi tak čas, abych si ji prohlédl. Ne ten šátek, ale celou její postavu. Taktéž jsem vykročil. Bez ponožek po lechtivém koberci. Těšil jsem se na vzájemné setkání v jediném bodě pokoje, v jedinou jednotku času. Ale když se zastavila, zůstal jsem stát i já. Pochyby mi zmrazily končetiny, naštěstí jsem dokázal vyloudit alespoň pár vhodných slov:„Je překrásný. Sluší vám.“ V tu chvíli mi mozek úplně zcepeněl. Dotknout jsem se jí nemohl, nacházela se příliš daleko, a tak jsem začal čichat, jako pes, který zvětřil uzenářství o dvě ulice dále. Natáhl jsem krk daleko před sebe, což jsem zřejmě okoukal od exotické dívky z Thajska, která zde nedávno vystupovala v cirkuse. Její dlouhý krk se dostal do knihy rekordů. V netradiční poloze jsem se nedokázal ani nadechnout.

   „Voní také po malinách…,“ v hrdle mi zaskočilo. Rozkašlal jsem se. Koutkem oka jsem spatřil Markétu, která se ke mně rychle blížila, aby mi vrazila pěst do zad. Obličej mi zrudl…ba dokonce zmodral.

   „Posaďte se, přinesu vám vodu.“

   Posadil jsem se, jak navrhla.

VI.

   Kupec přijel o půl hodiny později, ale nechtěl jsem být titěrný. Mým jediným zájmem bylo celou halu co nejrychleji prodat i se zaměstnanci a poté uspořádat menší večírek na rozloučenou. Jak jsem tak postával pod plechovou střechou a kouřil malý zbytek doutníku (doufal jsem, že mi vydrží do doby, než kupec dorazí, aby bylo jasné, že si potrpím na kvalitu), snažil jsem si vzpomenout na několik klubů s kabaretním programem. Byl by geniálním zpestřením večírku, spolu s tanečnicemi s pštrosími péry a chocholy. Možná bych mohl najmout iluzionistu a nechat se zmizet před zraky všech hostů. Už by mě nikdy neviděli. Schoval bych se za zbytečnou pompézní dekadentnost, jak to má nakonec společnost ráda. Nahlas jsem se té představě zasmál.

   Ale kupec, jenž právě dorazil, mi náladu zkazil. Nebyl hoden toho lahodného doutníku, v jehož kouři jsem si představoval stíny mé nedaleké budoucnosti, které se jediným fouknutím rozplynuly.

   „Četl jste noviny?“ Křičel na mě z dálky. Nevím, zda mu bylo za těžko mne pozdravit. Připadal mi odporný. Z fyzické stránky byl povětšinou charakteristiky lidské - obtloustlý invalida na vozíku s nohou v gypsu, usmíval se na mě, div mu knírek neutekl za svými druhy, které se toliko podobají obřím stonožkám. Avšak zčásti mi připomínal i jakéhosi egyptského brouka, neboť jsem si představoval, jak se kutálí z vozíku na kterém ho vezl jeho sluha, v důsledku čehož na zádech v černém žaketu hrabe zlámanými nožkami, dokud jej někdo nevypreparuje.

   „Bohužel. Podle mých informací se tisk zastavil, kvůli stávce. Vaše noha ještě není v pořádku?“ Vzpomněl jsem si, jak si v telefonu stěžoval na svou první životní zlomeninu.

   „Tuzemské ano, ale já měl na mysli zahraniční. Mám sebou výtisk The Times, čtěte.“

   Na titulní straně byla ne příliš kvalitní fotografie komety, která se má tuto noc prohnat přes oblohu severní polokoule. Obrázek byl z Austrálie.

  „Ne, čtěte na druhé straně,“ zastavil můj pohled na přírodní úkaz. Stávka byla mnohem horší, než jsem si myslel. Krize se nadmula jako mrtvola ve vodě, o stávce se hovoří i mezi dělnictvem, ba co víc, banky přestaly vyplácet hotovost, protože nemá vůbec žádnou cenu. Měl jsem v tuto chvíli v kapse asi pět set a nekoupil bych si za ně ani žemli.. Ve čtvrti nedaleko odsud vypukly násilnosti, lidé stojí před vládním úřadem a házejí do oken kameny. Nastal chaos, který se velmi rychle šíří do ostatních čtvrtí a měst a nikdo neví, kde mu nastane konec.

  „Víte, nejsem si jist, zda by to byla dobrá koupě.“

  „Promiňte, přijel jste z Anglie, abyste mi řekl…“

  „Ne, mám tudy shodou okolností cestu na jih. Zvážil jsem možnosti. Jsem obchodník a neméně dobře se orientuji i v politice, byla to otázka času. Nasvědčovalo tomu mnohé, zřejmě jsme dlouho zaháleli.“

  „Ale, já s tím počítal, ještě včera jsme spolu mluvili,“ rozčílil jsem se.

 „Promiňte, ale netušil jsem, jak hrozné by to mohlo být za tak krátkou dobu. Dřív nebo později se vzbouří i vaši zaměstnanci a s celým podnikem bude konec. Svrhnou nás, jako pohanské krále a spálí náš majetek na popel. Dobře vám radím. Zanechte podnik vlastnímu osudu, i v případě, že ručíte soukromým majetkem. Seberte všechny peníze a odjeďte, co nejdál, nebo vás ta katastrofa zastihne.“

 

   Na brouka je jeho bytí příliš nízké. Je to prvok, ba ani toho není hoden. Otočil jsem se k němu zády. Předpokládal jsem, že to gesto pochopí.

   „Mnoho štěstí, příteli. Nemeškejte!“ Kola jeho vozíčku se zadrhávala v prohlubních betonu. Přál jsem si, aby se překlopil a nikdy nevstal.

           

   Někdo by tápal, proč se zrovna zpráva o kometě objevila na titulní straně, i přes veledůležité indicie naznačující rozpad společnosti. Důvod byl prostý, neboť článek napsal můj bratranec, šéf redakce, natolik ve svém nitru kosmolog, jako člověk. Minulou noc jsem si pročítal Nostradamovi verše: „Velká hvězda bude hořet po sedm dní, takže se objeví dvě slunce, velký mastif vyje celou noc, když velký papež změní svoje území…“

VII.

   Už před vchodem výrobní haly postávali dělníci a dělnice a s nelibostí mě pozorovali. Nemohl jsem uvěřit, že se během jediného dopoledne mohla rozpadnout polovina společnosti. Znělo to jako ze špatného románu. Braková zápletka, která se ovšem stala realitou.

Odhodil jsem doutník do nejbližšího kanálu, abych stávkující zbytečně nedráždil a se sklopenou hlavou se vydal po směru ke schodišti. Příliš často jsem se ve firmě neobjevoval, tudíž jim můj náhlý příchod dával o to větší důvod k obavám. Nikdy jsem neměl možnost nahlédnout do jejich životů. Doufal jsem, že jim otec dal novou naději, vždyť zaměstnal na dvě stovky lidí, včetně přistěhovalců z východní Evropy, ač si tím vysloužil kritiku svých kolegů velkoprůmyslníků, ale na druhou stranu obdiv aristokracie, která se doslova sápala po lidském neštěstí a zahalovala se do solidarity s chudými. Logicky jsem se domníval, že v jeho odkazu budu pokračovat, i přesto, že jsem byl oborem naprosto nepolíben.

   Většina z těch chlapů, kteří po mě nervózně těkali očima, je vysokých stejně jako já a dokonce vím o jednom, který je přesně o dvě hlavy vyšší. Ne, že bych měl z žen menší strach. Ze skupinky dělnic, kterým jde o živobytí a tudíž existenci vlastních dětí, se mohou stát krvelačné harpie. Viděl jsem před sebou mé tělo, na které se snesly, aby mi rozdrásaly obličej, vyklovaly oči a rozkousaly jazyk.

 

   Prošel jsem halou, a čím hlouběji jsem postupoval mezi hordou těl, tím více mě svírali mezi sebou. K mé velké úlevě jsem se prodral ke schodišti, po němž jsem raději vystoupal až do jeho poloviny a obrátil se na dav, který úplně přestal pracovat. Hleděli na mě, jako na lenního pána, jako na mravokárného uhlobarona. Cítil jsem se špatně. Propocený límec košile byl stále těžší, začal mě škrábat na krku. Rozhodl jsem se. Před očima se mi jako na neviditelném papíře zjevovala jednotlivá slova, která jsem k nim pronesl: „Chtěl bych vám něco říci. Jistě jste slyšeli o jakési stávce, která probíhá o několik ulic dále a rychle se blíží. Možná, že budete stávkovat i vy. V tom případě mi dovolte, abych vám řekl, že by na vás můj otec byl hrdý. Za vaši dobře vykonávanou práci, za vaši píli a oddanost, která jej do poslední hodiny udržovala při životě. Je mi jasné, že jsem vás nejspíš zklamal, měl jsem se více zajímat o tento podnik, o každého z vás, možná jste se již dávno chtěli rozloučit se zaběhnutým stereotypem, kdysi dávno, ano…,“ pochyboval jsem, zda tato slova někdo z nich pochopí.

 

   Tak umělý proslov z nouze jsem ještě nikdy nepronášel. Sám před sebou jsem se začervenal v pochybách, zda mluvím pravdu nebo si jen snažím zachránit krk. Uvědomil jsem si, že jsem uvěřil celé hře ve stávku. Nesnažil jsem se ani kapkou zdravého rozumu zachránit fabriku, která by mohla později pracovat dál. Lidi přece potřebují šrouby, nýty a matky. Já šel ovšem naproti skryté úlevě. Chtěl jsem je nechat dýchat…, sebe nechat dýchat.

   „Chtěl jste podnik prodat? Viděl jsem vás, jak venku postáváte a pak přijel nějaký chlápek,“ ozvalo se odkudsi z davu.

  „Ano,“ prohlásil jsem suše a potichu. Hala se naplnila šepotem a hučením. Zvýšil jsem na svou obranu hlas: „Chtěl jsem podnik prodat anglickému obchodníkovi. Pánovi z oboru, jistě by se o vás dobře postaral, myslel jsem na vás, ale okolnosti jej donutili z nabídky ustoupit, a proto se bezprostředně po naší schůzce obracím k vám..“

   Hučení nabývalo na intenzitě a já začínal být zoufalý: „Poslouchejte mě ještě chvíli, prosím! Pokud chcete jít, jděte. Běžte s ostatními, nevím co je to za stávku a nevím, která strana je dobrá, ale jděte. Nedržím vás zde jako otroky, jste svobodní lidé. Pokud se budete chtít vrátit a tento podnik bude ještě stát, přijmu vás, nemám důvod konat opak. Víte, že o práci zde nepřišel nikdo, pokud neodešel sám. Otec i já si vás vážíme. Těm, co zůstanou, se platy nezvýší, nedostanete žádné prémie, ale práci mít budete. To vám slibuji…,“ ne, to ne, proč jsem to řekl, proč bych je měl zachraňovat, když to ani neumím? Dávám jim falešnou naději.  

Hučení sice ustalo, ale ze zadních řad se pro změnu ozvaly kroky, které naznačovaly, že někteří zaměstnanci opouští halu. Asi pět dělníků se vydalo na ulici a posléze se přidávali další. Jiní střídavě pozorovali odcházející a mě, nemohli se rozhodnout. Nakonec se hala pomalu ale jistě vyprazdňovala. Bylo vcelku jasné, že už mohu definitivně rezignovat. Některé jsem dokonce podporoval v odchodu: „No tak, jděte, nestůjte a něco dělejte, lidi. Nedržím vás tu.“

    Sedl jsem si na studený schod a hleděl na otevřená vrata. Hlavy lidí zaplavilo odpolední zlatavé slunce, jakoby je do své náruče přizval Bůh. Už potřetí během několika málo dní se mi ty paprsky zjevily a mířily přímo do obličeje. Dává mi tím nebesa znamení? Blíží se můj konec?

Jedna dívka přispěchala ke schodům a stoupala po nich ke mně. „Chtěla bych vám něco říct.“ Chytila mě za ruce. Byl jsem v opojení němého úžasu. Připomněla mi Evelyn, měla stejné vlasy, na chvíli jsem ucítil bourbon. Zjevil se mi anděl nebo Evelynin přízrak? Začala svůj proslov stejně jako já, ale jeho obsah byl jiný. Ona mi odpouštěla: „Já s nimi také půjdu. Stávka je nutná, je to naše nová možnost, jak bojovat za náš národ uvnitř, ale vy a váš otec jste jiní. Děkuji vám za příležitost, děkuji, že jste mi dali spořádaný život. Ale zítra pro nás bude život ještě lepší. Vy odsud odjeďte, prosím. Dávejte na sebe pozor, slyšela jsem, že někoho na náměstí pověsili, nesmíte se zařadit k těm nebožákům. Modlíme se za vás.“ Nakonec mi ruce políbila a také zmizela ve slunci.

    Boj uvnitř národa? Boj proti bohatým? Kdy se to stalo? Kdo za tím stojí? Muselo to být připraveno dopředu a podrobně. Z povzdálí, na druhé straně řeky, se po větru nesl zvuk sirén. V jednu chvíli jsem dokonce zaslechl křik dětí a žen, ale nepřišlo mi to pravděpodobné, spíše jako přelud, musel jsem se napít, ale ta proklatá lahev rumu v pracovně byla úplně prázdná. Ovšem trezor byl plný. Peníze!

Utíkal jsem nahoru a pokoušel se odemknout dveře, avšak klíče mi vypadly z rukou a přes škvíru ve schodišti spadly na podlahu, takže jsem musel běžet opět dolů a vrátit se zadýchaný ke dveřím. Pracovna páchla zatuchlinou, jakoby zápach vycházel z rozkládajícího se otce na obrazu, ale ve skutečnosti se jednalo o mrtvého holuba, který se sem dostal škvírou v pootevřeném okně a už nedokázal vyletět. Shodil jsem obraz a otevřel trezor. Nezabýval jsem se počítáním peněz v krabici, jen jsem je uložil do kufříku a ty, které se tam nevešly, jsem si nastrkal do kapes. Když jsem mířil ke dveřím, zamotala se mi hlava a musel jsem se na chvíli posadit. Měl jsem vztek na celý svět. Během chvíle se vše změnilo, během chvíle se řítíme do propasti, avšak ještě nevím nakolik hluboké.

   Rozhodl jsem se ještě obraz vyříznout z rámu a srolovat, mohl by mít jistou hodnotu. Také šuplíky jsem shazoval na zem a hledal v nich cennosti. Nic tam ale z dřívějška nezůstalo. Když jsem vycházel z pracovny, ještě pár dělníků v hale zůstalo, někteří byli opřeni o zeď, jiní pokuřovali, zřejmě na rozdíl od ostatních té absurdní mašinérii nechtěli být účastni. Ovšem bylo zde i několik cizích lidí a dělníků přímo z loděnice. Vstupovali do haly a rozebírali vybavení. Mí staří zaměstnanci si toho všimli a podívali se na mě. Věděl jsem, že jim neunikne srolovaný obraz v podpaží.

   „Klidně si poberte. Ale rychle, než vám nic nezůstane! Dělejte, Bůh s vámi!“ Nevěřím v Boha, ale oni ano. Jistě je to povzbudilo, neboť neváhali. Nyní jsem se musel prodřít davem k vozu. Pokud se k nim nepřidal i můj řidič...

VIII.

   Samozřejmě jsem musel jít pěšky. Ke mně domů to bylo dál, než k bytu mého přítele, doufal jsem, že by mě mohl svézt, pokud také nevzal nohy na ramena. Když jsem dorazil před dům, jeho okna i dveře byla otevřena dokořán. Na chodníku stál nákladní automobil s naloženým nábytkem. Můj přítel stál ve dveřích a popíjel grog, jakoby se vůbec nic nedělo. Když mě spatřil, zamával mi. „Pojď dál, dříve než odjedu.“

   „Kam odjíždíš?“

   „Do Jižní Ameriky. Jediný ostrov klidu a prosperity. Už o tom víš?“

   „O stávce? Právě jsem nechtěně propustil všechny zaměstnance. Otcův podnik padl.“

   Chytil mě za rameno a odtáhl na chodbu, kde mi pravil polohlasem: „Je to příliš vážné.”  

  Chtěl jsem se ho zeptat, proč před lidmi hraje tohle divadlo, ale zarazil mě dalšími informacemi: Policie spojila síly s armádou, tajní agenti odposlouchávají v telefonech i úřední osoby a významné lidi po celé zemi. Ba co víc, lidi začali bojovat mezi sebou.“

   „Co to způsobilo?“

   „Konspirační teorie, noviny, nějaká skrytá propaganda, co já vím. Začali psát o kometě, jako největší události století. Že prý se lidstvo změní, navíc vláda prosadila novou ústavu. A v tom všem čirou náhodou vybouchla rafinérie za městem.“

     „Cože?“

   „Kamaráde, zařvalo tam asi sto dělníků. Lidé jsou hloupí a především ovlivnitelní. Parlament odhlasoval zákon novinářské cenzury a tisk se toho chytil, začali stávkovat a vydávat letáky, které jen tak vyhazovali do davu ve městě. Pak započaly první protesty proti vládě a šlo to dál. Každý šel za davem.“

   „Jako domino. Jak o tom všem víš?“

   „Od členů studentského spolku antropologie. Ty mladé mršky jsou jak štěnice, všude vlezou a všechno vidí. A aby toho nebylo málo, jistá inteligence se chopila slova. Vznikají jednotlivé skupinky, něco jako politický odboj a nabádají své přívržence k boji za vlast. A přitom je to jen skandování hesel a zrýmovaných pokřiků, jako na stadiónu.“

   „Lidé chtějí zřejmě změnu.“

   Podíval se na mě, značně nevěřícně, zřejmě jsem řekl něco, s čím zcela nesouhlasil. „Změnu? Vždyť vše bylo v pořádku! Vše nahrávalo do karet nám!“

   „Komu nám?“ Obličej se mi zvrásnil, jako bych čekal facku.

   „Lidem, co mohou dokázat víc, než jen okopávat záhonky či svářet plechy.“

  „Jenomže ty svářeče jsem zaměstnával. Sám jsem dnes viděl, jak šetří každou korunu. Ať se ti to bude líbit nebo ne, žili jsme odděleně a neměli ani potuchy o tom, co bohužel tvoří tento svět.“ Zavzpomínal jsem na chvíle v městských putikách a přitom se díval na své leštěné boty. Chtěl jsem je zout a utíkat bosí, dokud bych se nevytratil z povrchu zemského. Nemohl jsem uvěřit v samolibost mých přátel a známých.

   „Ale probůh. Snad ses dnes opravdu nezačal zajímat o otcovu firmu?“

   „Čirou náhodou…“

   „Tak to jsi očividně zatloukl poslední hřebíček do rakve.”

   Chvíli jsme oba dva mlčeli.

   „Víš, co jsme měli být?“ Zeptal se mě náhle. „Království. Mít silného vůdce, v kterého by ti lidi věřili jako v Boha, jenž by je umravňoval.  Pak by se nestalo tohle, parlament je příliš slabý. Jen si to představ, samotný Ténoch by usedl na zlatý trůn a lidé v ulicích by se mu dobrovolně podmanili v podobě orgií a krvavých obětí. Nikdo by si netroufl oponovat, či vraždit, podvádět a znásilňovat, všichni by se jej báli a přitom by stát vzkvétal…tak já mizím.“ Useknul rázem svůj romantický proslov.

   „Chceš nalézt své monarchistické uspokojení ve studiu Aztéků?“

   „Ačkoli máme rozdílné názory, vždy jsem si tě vážil, kamaráde.“ Podal mi ruku. „Dávej na sebe pozor.“

   „Snad mě ti proletáři nesežerou. Co tam vlastně budeš dělat?“

   „Jak říkáš, studovat indiány. Chtěl bych o tom napsat knihu a učit generace mého potomstva o dokonalém společenství.“

   „Snad se brzy uvidíme.“

   „Brzy!“

   „Společenství, vykoupené krví. A padlo stejně jako jakákoliv jiná,” pronesl jsem potichu.

   V ten den jsem ho viděl naposled. Nastoupil do černého auta a odjel na nádraží. Po cestě domů jsem přemítal o teorii, kterou mi vnutil, ale zároveň jsem se musel mít na pozoru před povstalci, kteří by měli zájem o mé peníze a obraz. Pravda, cítil jsem se lehce provinile, až lakotně, ovšem jak jinak zachovat alespoň primární dědictví našim potomkům a uchovat tak nynější lidský charakter, penězi a uměním? Ekonomika padá, lidí je přespříliš a zbytek, který se do ničeho nechce míchat, je z toho jaksi rozladěn. Zbytkem jsem v tuto chvíli nazval sám sebe.

Srolovaný obraz jsem odhodil. Jen tak se odrazil od kamenného schodiště. Lidi na mě vezmou zbraň a já je umlátím pomalovaným plátnem. Co si za to v chaosu koupí? Mohl by se tím někdo udávit, nebylo by to symbolické? Můj otec celý život šetřil miliony a stejně skončil v rakvi s děravou botou. Měl ve zvyku se po obědě zouvat a usnout na venkovním ocelovém ochoze pod střechou haly. Jednou si z něj pár dělníků vystřelilo. Spal opravdu tvrdě. Sundali mu botu a navrtali do ní díru kousek pod palcem. Zjistil to v momentě, kdy začalo pršet, ale už si nestihl koupit nové. Při této vzpomínce jsem se začal hlasitě smát. Udavte se dědictvím mého otce, sežerte jeho podobiznu. Jako vždy vás nakrmí.

   Vydal jsem se na spanilou smíchovou cestu blázna ke svému domu. Byla to krásná ulice, ale všechny stromy již shořely a mrtvé ptáky splavují splašky z prasklých potrubí podél obrubníků do kanálu. Nevím, proč někoho napadlo zapálit stromy. Ptáci měli zlomená křídla a zobáky. V tom hustém dýmu určitě narazili do zdí.

IX. 

   Před domem stál rozvášněný dav. Několik jedinců vpředu chrastilo sirkami. „Hej! Otevřete, nebo vás vykouříme jako včely! Pohyb, ksakru, nemáme na vás tolik času, musíme si obejít výslužku po celý ulici!“ Dva cizinci vyrazili dveře. Zaslechl jsem Markétu: „Nikdo tu není, jsem jen služka!“

    Nebral jsem ohled na svou bezpečnost a vydal se k davu. „Co si to dovolujete, chcete ublížit dívce?! Vždyť je z vašich řad!“

Nenechali se mnou zastrašit, ovšem alespoň se zastavili a odvrátili pozornost od Markéty. „Co seš ty? Patří ti to?“ Okřikl mě mohutný černoch v čele skupiny. Byl oblečen do pracovních monterek a propoceného nažloutlého trička. Na hlavě mu jako symbolická koruna seděla černá buřinka, očividně nebyla jeho.

    „Nech ji být!“ Vrátil jsem mu.

    „Chceš se s náma prát, suchare?“

   Byl svalnatý, ale má drzost mne povýšila na jeho úroveň. Což o to, jsem vytrvalý a rychlý, než by mě poslal k zemi, dokázal bych jej unavit, otázkou by však bylo, co s jeho kumpány, kteří by se na mě jisté vrhli jako smečka nenažraných hyen. Dodal jsem si však kuráž, kvůli Markétě: „Vychutnám si tě, jako toho Francouze před pár dny ve Stokách. Jakže se to jmenoval? Nějaký bezvýznamný a slaboučký blbeček, kterému ani nemůžu přijít na jméno.“

   “Nechodím do Stok, černí tam nesměj.”

   Věděl jsem, že to je lež. Stoky jsou jediný hospodský podnik, kam může úplně kdokoliv. Je to oblíbené místo, které pohlcuje sociální stav i barvu pleti. Každý to tam zná a žádný pravidelný návštěvník není nikomu cizí, aby ho alespoň nepoznal na ulici. Stoky byly mým volnočasovým místem, stejně jako jejich. A zrovna tito hejsci, vždy, když jsem vcházel dovnitř, stáli u vchodu, opírali se o zeď, kouřili a pili pivo, jakoby jim patřila celá ulice. Tento popis jejich zřejmě každodenní rutiny jsem mu také podal.

   Černoch vydechl a strčil si palce za šle od kalhot. Nechal se propálit jako chabý papír. „No jasně. To seš ty.“ Chvíli se mi hluboce díval do očí a pak mě krátce přeměřoval, dokud se nezačal usmívat. „Teda! Viděl jsem to. Dostal jsi pěkně do palice, jen co je pravda, ale nedal ses. Nezapomínej ale, že ten Frantík je nalitej ve dne v noci, takže jsi to měl snazší,“ hřmotně se zachechtal. Přiblížil jsem se k němu. Mluvil jsem polohlasem. Chtěl jsem mu tak dát najevo respekt, kterého je hoden pouze vůdce této povedené skupinky: “Když zajistíte, aby se nám s tou dívkou nic nestalo, až odsud budeme odcházet na vlak, můžete si z toho domu pobrat co uznáte za vhodné.“

    „A nemáme ti náhodou dělat průvod až na nádraží?“

Bojují proti pánům a já si teď snažím zaplatit jejich služby. Ale jde tu přece o cennosti, o peníze a oni nemají ani ponětí, že mohou být během několika hodin téměř bezcenné. „Taky byste nám mohli vzít kufry, co?“

Černoch se začal hladit na holé hlavě, z které si sundal buřinku. „To není moc, ten barák bysme si rozebrali tak jako tak. Budeš muset trochu přidat.“

    „Dobře, tak ještě pár tisíc v bankovkách, které mám u sebe, ale dám vám je, až vyjdeme z domu.“

    „To už je docela slušný. Hej, zrzku! Ty! Běž tadyhle s mladým! Jenom se sbalej a počkáme, až odejdou!“

 

   Zrzek přikývl, odhodil cigaretu a následoval mě do domu. Šel asi dva metry za mnou, ale i tak jsem pocítil silný zápach nepraného oblečení a potu. Určitě dělal ve fabrice a každý den po směně se oblékal do stejných šatů. Je to takový nasládlý puch. Když jsem přiběhl do ložnice, Markéta seděla na posteli a v krvavých rukou držela rozbitou lahev od vína.

    „Proboha, co jste si udělala?“

    „Já…já jsem se chtěla bránit, ale pořezala jsem se, určitě by mi něco udělali…“

    „Klid, neplačte, ovážu vám to, ale musím do rány nalít kořalku, bude to pálit.“ Nebylo to nic příjemného, některé střepy měla zařezány velmi hluboko, a tak jsem je musel opatrně vybrat. Můj dočasný vazal přišel až k nám do ložnice. Nemusel jsem se ohlížet, abych poznal, že stojí ve dveřích a pozoruje zakrvácené ruce mladé služebné a její bělavá kolena pod vyhrnutou sukní, ve které si předtím tiskla rozřezanou dlaň.

   „Podejte mi z toho pokoje vpravo karafu, která je na stolku,“ poručil jsem mu. Mladík očividně nikam nespěchal. Vrátil se i s křišťálovými sklenicemi nacpanými v kapsách saka. Vadilo mi, jak si nás prohlíží, tak jsem jej okřikl: „Počkejte na chodbě!“

Drze se z karafy napil, až se mu nafoukly škraně, pak odešel ke schodišti a zaměřil se pro změnu na mé rodinné fotografie v rámečcích na stěně.

    „Kam půjdeme,“ zeptala se mě Markéta vystrašeně.

    „Na nádraží.“

    „Vlaky prý nejezdí, řekla mi to paní od vedle.“

    Zapochyboval jsem. „Uvidíme, mám peníze, třeba nás někdo sveze automobilem. Hlavně se sbalte a půjdeme odsud.“ Všimnul jsem si, že se do chodby nahrnuli další dva mladíci. „Těch pánů se nebojte, jdu si vzít nejnutnější a vrátím se pro vás.“ Otočil jsem se na mladíky: „Vezměte slečně kufry a počkejte venku.“ Utíkal jsem do své ložnice, narval do kufru co nejvíce věcí ze šatníku a přibalil několik důležitých listin o dědictví. Byl jsem hotov a spěchal k Markétě, která již stála venku. „Jdeme k nádraží,“ pokynul jsem černochovi.

    „Počkej, ty prachy,“ řekl si o své záslužné černoch, který nám zatarasil cestu na schodišti u vchodu a nehodlal nás někam pustit jen tak.

    „Jistě,“ předem jsem si je připravil do kapsy, abych nemusel ukazovat zbytek v kufru. „Spočítej si je, jestli to zvládneš.“ Černoch tuto moji drzou poznámku nechal bez povšimnutí, asi jsem se dostal příliš do varu a mohl bych se trochu uklidnit. Nevím proč, ale připadal jsem si trapně, jakobych o světě neměl ani páru, zatímco ostatní  

Černoch si je pouze zastrčil za tričko a dal příkaz k pohybu: „Jdeme. Máme toho ještě hodně.“

X. 

    Přes silnici svižně kráčeli sloni indičtí, mazlíčci německého cirkusu, který se zde usadil před dvěma dny. Jejich vystoupení přilákalo na dva tisíce lidí, mezi nimi jsem byl i já, ovšem neseděl jsem v lóži jako ostatní významní měšťané. Tetelil jsem se ve třetí řadě mezi dotěrnou dceruškou cukrářky a srbským holičem. Fascinuje mě prozíravá elegantnost a zároveň neuvěřitelná mystičnost světa manéže, proto nikdy nepropásnu možnost cirkus navštívit. Nicméně bylo jasné, že se těm slonům zdařil pokus o útěk. Jejich hlavy a choboty byly ověšeny zlatými a stříbřitými střapci a nejrůznějšími cingrlátky a při barvě jejich umně potřené kůže kolem očí mi připomínali spíše stádo zdivočelých cikánek.

Počkali jsme za rohem ulice, dokud neprojdou, ovšem o kus dál za nimi utíkal další dav lidí. Měli jsme jen pár vteřin, abychom se dostali do protější uličky.

    „Kupředu!“ Vydal jsem jasný rozkaz, aniž bych se ohlížel za sebe, jen jsem cítil zakrvácenou a kluzkou dlaň Markéty, která se mi několikrát málem vysmekla. Nikdo si nás nevšímal, i kdybychom procházeli středem toho zlověstného davu, na jehož konci pár jedinců skandovalo neznámá hesla v jazyce, který jsem nikdy neslyšel.

 

   Na nádraží se lidé mačkali jako v konzervě a dlouhé fronty zasahovaly až k tramvajovým kolejím podél nádražní budovy. Někteří si přivlastnili osamocené vozíky na poštu, kam nyní naskládali své děti a zavazadla.

    „Musíme se dostat do kanceláře strojvedoucího!“ V tu chvíli jsem se otočil za sebe a spatřil pouze černocha, který se rozhlížel kolem sebe a Markétu, která se jen napjatě a poněkud roztomile choulila do svých drobných dlaní. Ostatní vazalové utekli i s kufry.

Přistoupil jsem k černochovi, a ačkoli jsem neměl potřebu mu za cokoli děkovat, stejně jsem to udělal: „Díky.“

   Usmál se. „To je dobrý, mladej pane. Dneska bude pěknej den. Uvidíte, všechno bude zářit. Jen mě štve, že na mě nepočkali ti moji sičáci, to si vodskáčou, já tu ulice znám, každá zeď každýho domu ke mně mluví, jen se zeptat, to už je pak lehkej lov.“

Zcela určitě jsem nepochopil, co přesně chtěl říct. Promnul jsem si obočí a černoch se mezi tím vypařil, jako nějaký čaroděj. Musel jsem nás dostat do bezpečí. Markétu, tu křehkou dívenku jsem nyní svíral jako nebohého sirotka.

   „Musíme jít.“

 

   Prodírali jsme se hustým porostem džungle složené z lidských údů, hlav a deštníků.  Dostali jsme se k podchodu, což jsme nechtěli. Náhle se ozval tlampač, který nám mechanickou monotónností přikazoval, abychom se uklidnili, jinak bude použita nepřiměřená síla. To nás přecijen donutilo zahrabat se pod zem do podchodu. Nad námi se ozval rachot jedoucího vlaku, vypadalo to, že se přes nádraží valí celý kordon. Opět jsem zaslechl tlampač. Bezprostředně po hlášení jsem v hlavě pocítil obrovský tlak. Upustil jsem Markétu, abych si mohl dlaněmi zakrýt uši a ochránit tak své bubínky před bolestivým pískotem. Jako na vojenské přehlídce jsme všichni najednou poklekli, někteří se váleli v odpadcích u zdi a také si zacpávali uši.

 

   Krátce poté, nebylo to ani půl druhé sekundy, se nahoře ozvalo opravdové hromobití. Po schodišti utíkali lidé, ale strop haly se na ně sesypal. Nyní se k nám valil hustý oblak dýmu a prachu. Markéta očividně křičela, ale já ji přesto neslyšel, neslyšel jsem vůbec nic. Všichni kolem nás otevírali ústa v křečích a nevydávali při tom jedinou hlásku. Pak jsem zavřel oči a zadržel dech. Obklopil mě kouř, který nesla tlaková vlna vzduchu. Čekal jsem, až se přese mě převalí a když už se zdálo, že je pryč, lehce jsem se nadechl nosem, ale místo vzduchu se mi do dutin dostala miliarda částeček prachu. Chtěl jsem vstát a vydat se podél zdi ke schodišti, dostat se pryč, nadechnout se, abych mohl pátrat po Markétě, ale jakmile jsem se napřímil, bouchl jsem se do hlavy o strop, který mě jen zázrakem nezasypal. Na to jsem hned omdlel.

XI.

   Probudil jsem se v nákladním vagónu. Postarší muž s bílým knírkem a strništěm ve zbytku obličeje, mi utíral čelo mokrým hadrem. Bylo to příjemné. Slyšel jsem pravidelný pochod kolejí…dodávalo mi to jistý pocit klidu, neboť jsem si nemohl vzpomenout, jak jsem se sem dostal.

   „Lež, synku. Bůh tě ochrání. Udělal to, stojí při tobě.“

   Chtěl jsem vstát a rozhlédnout se. “Kam jedeme?”

  „Za lepším životem. Není nás tu moc, ale jsme tu a jsme živí. Když jsme tě odnášeli z těch trosek, něco jsi říkal, ale nevnímal jsi okolí. Opláchli jsme ti aspoň obličej,“

   Postupně jsem začal odhalovat střípky bezbarvých vzpomínek: „Kde je Markéta? Kde je Markéta?!“ Těkal jsem očima po tmavých koutech vagónu, kde se choulily neznatelné postavy. Rozkašlal jsem se, jelikož jsem mě dráždil prach, který se mi zřejmě zachytil v plicích. Potřeboval jsem se napít, ale nebylo čeho.

   „Odpočiň si, synku.“

  „Řekněte mi to! Kde je…,“ sebral jsem sílu, postavil se a shodil toho chlapa na zem. Hned jsem se však sesunul zpět na své místo. „Co se stalo?“

Muž vstal, zabalil se do své deky, otočil se ke mně zády a pravil: „Nevím, o kom mluvíte, ale asi to nepřežila. Naložili nás na poslední vlak, který zbil.“

   „Kdo nás naložil? Proč my?“

   „Vojáci v maskách. Jsme jediní přeživší.“

   Zaslepen tichými slzami, schoulil jsem se na tvrdé podlaze. Ve snech jsem je vídal. Nyní chroustali mou páteř jako oplatku a křičeli ze všech stran: „Všude byly končetiny! Ruka tam, ruka sem, nohy utíkaly po tom schodišti, ale byly to jen nohy! Její hlava se kutálela v podchodu, dokud neporazila další nohy jako kuželky a krásný trup ucpal poslední škvíru zející k nebi! A vlaky projížděly dál, dál, dál…“

 

   Do krajiny se vlévala mlhavá noc. Vlak jel pomalu a všechny jeho pasažéry ukolébal k blahodárnému spánku. Nedokázal jsem racionálně myslet. Než abych se zabýval tím, co v nejbližších chvílích musím udělat, kde budu spát, co budu jíst, kam se uchýlím, snažil jsem se jen přijít na to, co se stalo. Nezbylo mi vůbec nic. Všechno zůstalo pod sutinami nádraží, dívčí zářivou kůži přikryl prach a já jen hleděl na hvězdnou oblohu s tím, co jsem měl po kapsách.

   Tu náhle kdosi v rohu zakřičel: „Podívejte, vpravo na obloze!“

  I spící se probudili a povstali. Čekal jsem něco hrozného, velkou katastrofu, snad letadla shazující bomby na zotročená dobytčata ve vagonech. Ale nastal spíše zázrak. Zjevilo se boží znamení, pomysleli si všichni. Přestože jsem věděl, že se jedná o kosmický jev, byl jsem stejně paralyzován jako ostatní přihlížející. Nad námi s velkou grácií prolétala kometa. Nebyla natolik velká, aby osvětlila oblohu, ale nebyla ani natolik malá, abychom si nevšimli jejího plápolajícího ocasu, který se táhl na desítky kilometrů za ní a rozťal tak oblohu v půl. Nikdo nebyl schopen říci, zda je to znamení zlé či dobré, ale u nikoho nebyl v tuto chvíli žádných pochyb, že všechny předcházející události souvisely právě s kometou. Četl jsem, že kometa takové velikosti může plout oblohou několik dní a lze ji pozorovat i v poledne. Napadlo mě, jak dlouho ji uvidíme, a co všechno se za tu dobu ještě může stát.

 

   Vlak zahoukal a my pocítili táhlé přibrždění, dokud úplně zastavil.

Zaslechly jsme jasné vojenské rozkazy. Nějaký důstojník otevřel mohutné dveře vagonu. „Všichni ven, do řady!“ Stále to opakoval, dokud jsme tak neučinili do posledního cestujícího. „Rychle, všichni ven a do řady! Do řady!“

Pět zkušených vojáků po jeho boku na nás mířilo revolvery, jako bychom byli zločinci. „Otočit vlevo a jít kupředu! Rychle!“ Důstojník se postavil před prvního z nás a rázně vykračoval ven z nádraží. Po nástupišti se rozléhal důrazný tikot kovových podpatků vojenských holínek a do toho šoupavý zvuk zubožených nohou.

XII. 

   Tápal jsem ve městě, jehož jméno mi nebylo známo. Všechny cedule byly pokryty neprůhlednou vrstvou prachu. Pohlédl jsem na zšeřelou oblohu. Ovál mne lehký poryv větru, který nadzvedl zbytky propagačních letáků, které zvaly na nevídanou zábavu století do nějakého místního hotelu. Město zdaleka nepůsobilo přívětivě, a tak jsem se vydal na cestu podél nádražní zdi. Ta zeď však byla nekonečně dlouhá a dokonce se neustále zvyšovala až nad koruny stromů, kterým opadaly všechny listy.

 

   Ocitnul jsem se na prázdné křižovatce, takovém maličkém náměstí, kde uprostřed stál absurdní sloup s kompasem místo hodin. Neberou snad místní v potaz čas? Sloup se otáčel kolem své osy a hodiny vždy ukazovaly na sever. Vědí, v jakém vůbec žijí století? Sám jsem to zapomněl.

Zeď vedla na východ. Nepotkal jsem nikoho. Pravda, z nádraží byla vyprovázena jen hrstka uprchlíků a město je okamžitě pohltilo jako Kronos své vlastní děti. Byl jsem taktéž ztracen. Všechny ty beznadějné představy mi svíraly žaludek. Podle mých hodinek jsem bloumal dobré dvě hodiny s rukama v kapsách nebo jsem se občas kochal absurdní prázdnotou města, které na první pohled působilo zašle, s takovou zvláštní, umělou patinou, ale přesto bylo extrémně čisté. Jako udržovaný skanzen slávy, která místo opustila před desítkami let. 

 

   Po těch dvou hodinách jsem byl zahnán do rohu, doslova. Zeď se stočila o devadesát stupňů a pokračovala na sever. Vypadalo to, že je tak obehnáno celé město a já jen procházím jeho obvodem. 

  „Proklatě“, procedil jsem mezi zuby, „kde jsem se to ocitl.“ Nezbývalo nic jiného, než tvrdohlavě prosazovat svou vůli. Opět jsem vykročil podél zdi s vnitřní prosbou brzkého konce.

 

   Nakonec jsem rezignoval a usadil se na lavičce. Byla mokrá, tak jsem její povrch setřel rukávem, což se ukázalo jako zbytečné, neboť se po chvíli snesl lehký déšť. Stal se ze mne bídák. Alespoň, že tak. Mohl jsem zůstat pod sutinami nádraží.

   „Ale to snad ne, vy jste se přeci stavil!“ Znenáhla se u mě objevil muž v černé pláštěnce a notoval si do deště. Chvíli jsem si prohlížel jeho tvář, jelikož jsem si nedokázal spojit neznámý hlas s žádným známým. Nakonec jsem konstatoval, že to musí být omyl:„Nemám pocit, že bychom se znali.“

   „No, každopádně jsem rád, že vás vidím. Cigaretku?“

   Nepohrdl jsem, ačkoli nekouřím, ale začala mi být trochu zima. Viděl jsem tak příležitost se drobně zahřát.

   „Celou cestu vás sleduji. Poté jsem se však sám lehounce ztratil, a tak jsem se vydal do mé domovské čtvrti a narazím tu opět na vás. Je to jako nalézt ztraceného přítele.“

   „Proč jste mě sledoval? Jste od policie? Armády?“

   „Ne.“

   „Tak proč tedy?“

  „Zná…tedy znalo vás spoustu lidí. Kdo ví, kolik jich tu zbylo, možná jsem zůstal jediný. Stačilo by ukázat vaši fotografii a téměř každý by řekl, ano to je on. Továrníkův syn, který se svým dědictvím a životem zachází tak ledabyle. Hehe. Ale já vás nesoudím, chraň Bůh.“

  „Mám se vám vyzpovídat ze svého původu, nebo co po mě chcete?“

  „Kdepak, o všechno jste přišel, jak vidím, takže kárat vás skutečně nebudu, jak jsem říkal.”

Na chvíli se odmlčel, jakoby čekal mou reakci, ale mě se nechtělo nijak reagovat. Pak mi dal návrh: „Ale mohl bych vás pozvat na kávu.“

 

   Pořád jsem byl zticha, šlukoval cigaretu, několikrát jsem zakašlal, když jsem dým vdechnul do plic a periferně jsem pozoroval chlapíka, který si na úsměv nechal padat kapky deště.

   „Vy tu žijete?” Zeptal jsem se ho nakonec.

   „Zrovna jsem se přistěhoval. Našel jsem parádní místo. Opravdu hezká čtvrť, byl jsem tu totiž jeden z prvních. Na rohu je Koloniál. Začínají s prodejem a jejich káva se celkem dá.”

  Káva a sucho jakéhokoli útulku by mi dodalo energii, pokynul jsem tedy, ať mě  vede. Cestou jsem se neustále ohlížel kolem sebe, obezřetnost nebylo třeba zakrývat. Ten muž byl cizinec a choval se ke mně prapodivně přívětivě, chtěl jsem, aby si toho všiml, aby věděl, že jsem připraven se snad i bránit.

 

   Můj nový společník mě vedl přes dva bloky do jednoho z pavlačových domů, které připomínaly imigrantská a dělnická ghetta. Nechápu, co se mu na takovém místě líbilo. V tuto chvíli jsem si vzpomněl na svého přítele, kterého bych tak rád měl po své ruce, nebo alespoň člověka, jehož tvář jsem alespoň jednou v životě viděl. Ale s tímhle chlapem začínám mít strach. Domýšlel jsem si různé věci. Vybavoval jsem si svou krev, která v dešti stéká po jeho pláštěnce, ucítil jsem sevření ohryzku. Možná se domnívá, že mám u sebe jakoukoli tretku, kterou by poté mohl prodat na černém trhu, nebo zkrátka došly zásoby potravin a on se chce nabažit na mém mase. O kanibalismu jsem četl v cestovatelském časopise. To by se mému příteli líbilo a nejspíš by se na tom rituálu z akademického zájmu ochotně podílel, možná i Markéta, vstávajíc ze spod sutin, oživená chtíčem po lidském mase…zatřepal jsem hlavou, abych rozpustil tak hloupé asociace. Déšť ustal zrovna, když jsme přes betonový dvůr prošli ke schodišti do patra pavlače.

   “Tak, jsme tu. Bydlím v prvním patře. Vím, vypadá to nehostinně, ale když jsem tu byl první, bylo to neobydlené. V létě tu budou květináče s oleandry, truhlíky, děti si budou kopat s míčem… plno života. To mám rád. Raději než samotu ve vile. Tak honem, pojďte.”

 

XIII.

   Stanuli jsme v tmavé kuchyni. Nebyl to příliš prostorný byt a působil starobním, oprýskaným dojmem. Tapety se zdály starší, radiátor pod oknem měl odřený černý lak a z trubky do porcelánové misky kapala voda. Uprostřed místnosti stál stůl, na němž se válely stejné plakáty, jaké jsem zahlédl na ulici. Kolem stolu jsem napočítal jen dvě židle, skoro to vypadalo, že je ten chlap na podobné návštěvy připraven, protože tu očividně žije sám.

   „Posaďte se.“ Pokynul mi společník.

  Posadil jsem se, jak mi řekl a do rukou  vzal plakáty a ústřižky starých novin. Posléze můj pohled přešel k vlastním dlaním. Byly špinavé, nejspíše od směsky krve a prachu, styděl jsem se za ně. Styděl jsem se za svou existenci.

 

   Společník se vrátil s dvěma šálky teplé černé kávy. Usrknul jsem první doušek a pocítil okamžitou úlevu. Víčka mi rázem ztěžkla. V hlavě se mi objevila představa vstupní haly mého domu s křeslem, kde jsem rád sedával. Tento záchvěv pohodlné minulosti však narušil zesilující pocit výčitek. Vzpomněl jsem si na Markétu, jejíž dlaň se lehce dotkla mého kabátu, když se mě pokoušela vzbudit po jedné z opileckých nocí. Silně jsem vydechl, aby se mi nezatočila hlava. Nemohu se soustředit na minulost, trpěl bych v nekonečném koloběhu strašlivých vzpomínek, naivity a bezohlednosti.

   „Slyšel jsem o těch událostech.“ Muž se na mě v jednom kuse díval. Jeho větu jsem úplně nechápal. Jakoby to vypadalo, že katastrofa toto město obešla a jeho obyvatelé o ničem nevěděli.

   „Máte zprávy o tom, co se stalo?“ Zeptal jsem se ho.

  „Pche!“ Obrátil posměvačně hlavu k oknu. „Myslel jsem, že to budete vědět vy. Z první ruky, chápete? Jediné, co jsem zaslechl, byly nepřesné počty mrtvých.“ 

   Dle mého úsudku jen projevoval zdánlivou nevědomost, chtěl získat důvěru, ačkoli sám dobře věděl, jak věci probíhaly.

   „Ne, vše se seběhlo rychle, nestačil jsem se ohlížet a pátrat po původu, šlo nám o život.“

   „Byl jste ještě s někým?“

   „Ano. Má služebná, byla vystrašená, takový osud ji neměl postihnout, za nic nemohla.“

 

   Rozplakal jsem se, ale po pár vzlycích se mi větší výlev podařilo zadržet. Slzy nesnáším, valí se po obličeji a na hraně nosních nozder začnou lechtat, a znova a znova, jakoby je nezajímalo, jak tragicky se člověk cítí.

   „Jak zemřela?“

   „Zřejmě ji zasypaly sutiny po výbuchu, nevím, sám jsem pod nimi ležel a pak se probudím ve vlaku…proč já, proč ne ona, proč ona neseděla ve vagonu místo mě...“

   „Štěstí nebo osud? Já to rozlišuji, podle mě je štěstí obyčejná náhoda a s tím nic nenaděláte. Osud je pro šarlatány, dokážou ho vypočítat z hvězd, ale podle mě jsou to jen plané kecy.“

   Nechtěl jsem ho poslouchat: „Proč mi to říkáte? Vůbec mě to nezajímá.“

   „Kolik si myslíte, že tu vystoupilo na nádraží lidí? Ne tak moc, jak se může zdát. Není čas na lítost, musíme se postavit na nohy!“

   „Neřvěte na mě!“ Měl jsem chuť jej praštit do obličeje, otlouct mu hlavu o hranu stolu.

   „Tak se vzchopte, vy za nic nemůžete, dělal jste, co jste mohl! Kolik lidí jako vy se vůbec v tu chvíli staralo o své služebnictvo? Vsadím se, že nikdo. Ztratil jste ještě někoho? Blízkou rodinu, další přátele?“

   „Neptejte se mě na to. K čemu vám to je?“

   „Musím to vědět!“

   „K čemu?!“

   „Musím vědět, kdo jste a co jste podstoupil, než vás k sobě přijmu!“

   „Přijmete? Jsem snad vaše dítě, váš syn?! Já o to nežádal.“ V klidu jsem se zvednul, zasunul židli a odešel ke dveřím: „Nevím, o co vám jde, ale najděte si někoho jiného, pane. Děkuji za kávu.“

 

   Než jsem stačil otevřít dveře, začal mluvit opět klidným hlasem. Povedlo se mu tak na moment upoutat mou pozornost: „Nepřežijete ani minutu. Do tohoto města jsem se přistěhoval dřív, než se ty věci daly do pohybu. Jen já dobře vím, kudy chodit, čemu se vyhnout a jak se tu prosadit. Musíte mi věřit, jsem váš přítel.”

   „Říkal jste štěstí? V té naší hádce jste mluvil o štěstí.“

   „Ano. Štěstí, kterému jste šel naproti, to vás přivedlo sem.“

   „V tom případě mě štěstí přivede i na jiná místa, možná s tím vaším štěstím přežiju všechny lidi na planetě.“

   Zabouchnul jsem dveře a ocitl se na tiché pavlači. Z protějšího bytu na jejím konci vykoukla stará sousedka a pozorovala, co se stalo. Poté se otevřely další dveře vedle, a další a další stále blíž ke mě. Proběhl jsem chodbou ke schodišti a přes dvorek se dostal ven, kde se mezi tím prudce oteplilo. Mokrá košile se mi přisála na záda, jako rameno gigantické chobotnice. Obepínal mě tíživý pocit nejistoty.

 

XIV.

     Odvážil jsem se do centra, ale přes velké množství ukazatelů, které směřovaly vždy na jinou stranu, bylo těžké k němu dojít. Město se navíc roztahovalo do naprosto identických bloků. Naštěstí se ke mně po určité době připojil stále houstnoucí tok lidí. Zprvu jsem se bál jim vůbec pohlédnout do obličeje, můj zrak byl neustále soustředěn na dlažbu chodníku, a když jsem se přeci jen na krátkou chvíli odvážil pozvednout hlavu, vypadalo to, že jsou všichni okolo stejně tak zdrženliví. Po nějaké době nesmělých pokusů jsem si však dokázal na místní poměry zvyknout a stával se odvážnějším. Prohlížel jsem si každého z nich. Muže, ženy, děti a snažil se nahlédnout do jejich duše. Byly to ubohé tváře bez úsměvů, bez zlosti, bez jakýchkoli projevů osobnosti. Stali se mnohem ponuřejšími než dusivé čtvrtě, ve kterých nejspíš nalezli nový domov. Nebo žijí jako já na chodníku přede dveřmi? Co, když ty staré byty obývají jen privilegovaní a co jsou zač? Jaké právo stojí na jejich straně? To já byl někdo, měl jsem vidinu trvalého blahobytu a společenského renomé, přesto tu stojím s něčím, co připomíná prašivé krysy velkoměsta. A kdo jsou ti za okny, ptám se a existují vůbec? Není to čirý výplod mé fantazie v neznámém prostředí? Nejspíš je to důsledek toho, jak si namlouvám svůj podíl vinny na tom všem, co se odehrálo. Klidně bych vyměnil své jmění za to, aby každý z těch, kdo mě míjí, mohl sedět doma za stolem, pohladit svou manželku, obejmout děti a těšit se s nimi na budoucí chvíle. Aby nikdo nestrádal a všichni měli dobré živobytí. Ale neznal jsem stíny této cizí společnosti a její organizaci, nemohl jsem tedy soudit, dokud se nestanu její plnohodnotnou součástí.

    Z budovy, která byla od ostatních odlišena výrazným kontrastem červených a bílých cihel a nadživotně velkým sousoším nahého muže a ženy, se ozývala hudba, která upoutala mou pozornost. Když jsem přicházel blíže k budově s otevřenými vstupními dveřmi, už z ulice jsem zpozoroval křišťálovými lustry osvícenou zrcadlovou foyer, táhnoucí se téměř do nekonečna. U vchodu nevisela žádná cedule, tudíž jsem se mohl pouze domnívat, zda se jedná o nějaké muzeum, divadlo či úřední instituci. Útroby za dřevěnými okenicemi, kolem nichž jsem pokračoval dál za rohem, mě jistou měrou přitahovaly, na druhou stranu ne více, než ta hudba samotná. Jakoby si se mnou pohrávala a naznačovala, že mám budovu obejít. Náhle utichla a já se zastavil. 

  „To je Dům umění. Jsou tam umělecká díla, která nám zbyla. Prý je zachránili,“ polekal mě mladý muž s dokonale oholenou, téměř navoskovanou tváří, který se z ničeho nic objevil za mnou. Rozhlédl se kolem sebe a pokračoval mnohem tišeji: „Podle mě je to ale kradený a dál si to tam rozprodávají mezi sebou. Černý obchod s uměním pro hrstku vyvolených.“

   „Promiňte, slyšel jsem hudbu, jen jsem šel za ní.“

   Neodpověděl, jen zakroutil hlavou.

   „Říkal jste hrstka vyvolených? Kdo to je? Víte o nich něco?“

   Muž se znenáhla zamračil: „Jo. Nemyslete si ale, že vám o nich něco řeknu, někdo by mě slyšel…, možná bych se mohl zmínit jen o tom, že se nic ze starých časů nezměnilo. I když to pořád hlásají, ale ve skutečnosti se pomalu vracejí do původních kolejí. Rozmnoží se a zase nám budou diktovat podmínky, dělat si z nás úslužná zvířata.“

   „Jak tu žijete dlouho?“

   „Jen pár dní, přivezli mě vlakem.“

   Nic jsem dále neříkal, jen jsem polknul slinu hořkosti, která vycházela z nedostatku informací.

   „Co jste dělal předtím, než jste se dostal sem,“ zeptal se mě.

 

   Rozhodl jsem se, že popojdu o pár kroků dál. Mladík mě ale následoval. Když jsem od něj byl na pár kroků vzdálen, všiml jsem si, že je dobře oblečen, čistě, jakoby jeho černý kabát dlouhý do půlky stehen, byl koupen teprve dnes. Pod ním zářila bílá košile a nudná, světle šedá kravata. Kouknul jsem se mu na boty a byly lesklé, dokonale čisté. Napadlo mě mnoho možností, kdo by mohl být zač, jaký je jeho příběh, ale rozhodně nevypadal na obyčejného uprchlíka, jakým byly stovky lidí okolo. 

  „Byl jsem portýrem v hotelu. Co už, tady žádné hotely nejsou, tak jsem skončil na dlažbě. A co vy? Tak mladý, musel jste být nějaký bohatý synáček, podle oblečení,“ odpověděl jsem mu za pochodu a on mi stejně tak odpovídal. Vypadalo to, jako by se kočkovali dva bratři, kteří se v dospělosti nahání kolem stolu a navzájem se popichují lhaním.

   „Je jedno, kdo jsem byl, teď jsme na tom stejně.“

   „Takže bohatý synáček. Bylo mi to jasné i podle toho, jak mluvíte a gestikulujete. To se pozná, jako portýr to poznám.“

   Muž se zamračil a s trochou teatrálního dotčení přidal krok.

 

XV.

   Utíkal jsem přes silnici k modernímu domu s prosklenými výlohami do oblouku. Nic takového jsem ještě neviděl, jakoby každý vchod před sebou zakřivoval prostor a polykal světlo v temných krámech, kde nebylo možné postřehnout jakékoliv zboží. Uprostřed domu, mezi výlohami, se nacházel průchod do vnitrobloku bytových domů, které čítaly asi na dvanáct pater. Zaujalo mě to natolik, až jsem podcenil rychlost mého pronásledovatele, který mě z ničeho nic čapnul za ramena a odhodil ke zdi. Bouchl jsem se do ramene a loktu, takže jsem byl na okamžik paralyzován. Mladík si začal navlékat kožené černé rukavice a pomalu přistupoval ke mě.

   „Vy jste nesloužil jako hotelový portýr. Podle manžetových knoflíků na vaší košili. Žádný portýr je nenosí. Poznal bych vás i podle obličeje, nebýt těch rozcuchaných vlasů a zaschlé krve. Na fotografii vypadáte uhlazeně. Jak málo stačí, že? ”

 

  Ano. Manžetové knoflíčky po otci. Bral jsem je tak moc jako rutinní součást mého odívání, až jsem úplně zapomněl, že je vůbec nosím. Dokonce jsem si nebyl schopen vybavit, kdy přesně jsem si je zapínal. Ale mohlo by mě napadnout, že mě někdo hledá? A dokonce má mou fotografii?

   „Mohl jsem je ukrást. Určitě jste viděl, co se dělo. Každý si bral jak se mu zlíbilo.”

  Neodpověděl. Pustil se do mě. První hák zprava jsem stihl vykrýt, ale nečekal jsem tak rychlou ránu pod žebra. Tento člověk měl zajisté jinou praxi, než hospodské rvačky. Jakmile jsem se trochu naklonil, chytil mě pod krkem. Tisknul mě ke zdi tak, až jsem cítil její chlad v zátylku. Měl velkou sílu, nemohl jsem jeho ruce odtrhnout. Přes zaťaté zuby na mě vyprskl slinu. Nechápu to, ale až tohle poprskání mě přinutilo k radikálnější obraně, a tak jsem ho kopl do rozkroku. Jako bych napálil míč hezkou placírkou. Kdyby jeho varlata uměla létat, trefil bych se určitě pod břevno. V tichosti se složil na zem. Já jsem se opíral zadkem o zeď a kašlal. Získal jsem výhodu a čas k útěku. Volil jsem nejkratší cestu, kterou bych se mu ztratil z dohledu a zatočil za roh, odkud jsem přišel. Opět jsem přeběhl silnici a namířil si to přímo k cihlovému Domu umění. Doufal jsem, že mě u vchodu nezastaví ochranka nebo pokladní, abych si musel koupit vstupenku. Nikdo tu ale nebyl. Dokonce ani návštěvníci.

 

XVI.

   Foyer byla podlouhlá a ústila v mohutné schodiště. Nebyla tu žádná okna, jen střešní světlík a po stranách mezi sloupy zrcadla převyšující výšku člověka. Byla zasazena do rámů z černého mramoru, který na vrcholu zdobila maskarona. Každá vypadala jinak. Na levé straně zachycovaly tváře žen, na pravé zase mužů. Interiér působil chladně, přestože se sem dostávalo dostatek světla přes světlíky a dále se odráželo v zrcadlech. Postupoval jsem stále blíž ke schodišti, když se na něm náhle objevila postava. 

   „Dáte si cigaretku?”

   Poznal jsem ten hlas.

  „Vím, že jsme se pohádali. Ale v tomhle městě je příliš málo obyvatel na to, abychom se tu už nikdy nepotkali. Nebylo by lepší se vzájemně omluvit a opravdu spřátelit?”

   „Omluvit? Proč bych se vám měl omlouvat?”

   Má reakce jej nepotěšila. Povzdechl si, promnul čelo a vydechl kouř.

   „Dobře, nemusíte se omlouvat. Nikdo z nás. Pojďte, provedu vás tudy. Je to obrovská stavba.”

  Nechtělo se mi jej následovat podruhé v jednom dni, ale při mém štěstí bych na něj narazil i potřetí. Pravda, možná i víckrát. Zároveň jsem uznal, že mi dává ideální možnost zbavit se mladíka, který mě určitě hledá a možná nakonec tuší, kam jsem mohl zaběhnout, ale díky mému průvodci by to pro něj mělo být složitější. 

   „Co s váma mám dělat.”

   „Výborně. Vezmeme to od shora?”

  „Ideální.” Kouknul jsem se za sebe, ale vzduch byl čistý, nikdo ani neprocházel po ulici. Velmi svižným krokem jsem přeskákal schody a ztratil se s mým průvodcem v hlubinách Domu umění.

XVII.

   Při cestě po schodišti jsem se dotýkal kamenné balustrády a jejího dřevěného překladu. Na první pohled šlo o drsné materiály, ale při doteku jsem pocítil teplo. Nastalo i několik momentů, kdy se mi zdálo, že uvnitř tepají jako žíly plné krve. Nebylo zde ani živáčka, a přesto jsem snad zaslechl, že tu někdo nahlas dýchá. Nebyl jsem si jistý, zda jsme tu skutečně sami, tak jsem si vsugeroval, že je budova živým organismem s vlastní sítí nervových vláken, žil a orgánů. Organismus, který, jak se ve všech poschodích ukázalo, spolkl celou historii života planety Země. 

   Tak jsme tady. Začínáme u základů, tedy nerostů. Třetí patro je plné zkamenělin korýšů, trilobitů, nejstarších koster, přesliček, to mě vždycky fascinovalo. Vezměte si, že několik miliard let tu žily jen bakterie. Jak dlouho jsme tu my? Zlomek toho času. Myslíte, že před sebou máme dobrou budoucnost? Nebo se vše zase promění v kámen? Muž začal filozofovat nad zirkony a břidlicemi. Chtěl jsem před ním zakrýt svůj problém, který mě zřejmě stále hledal na ulici, nebo možná i v této budově, a tak jsem začal debatovat s ním a přitom jsem stále pozoroval okolí. Stačila by jediná lidská postava a mé smysly by se napnuly jako tětiva luku.

   Mám dojem, že ten proces už začal. Tím, co se událo včera, jsme se vykašlali na humanitu. Nejdříve zanikne morálka, právo, pak kultura a společnost se zhroutí. Následně pozřeme sami sebe, dokud nevymře poslední přeživší skupina. Ale ke kamenům se nevrátíme, to spíš nás nahradí zvířata.” Popocházel jsem mezi prosklenými vitrínami a každou chvíli jsem se ohlédl za sebe.

    „Ke zvířatům se taky dostaneme. V druhém patře. Povězte, nemůže se z člověka přeci jen stát zvíře? Víte jak to myslím?”

    Obávám se, že moc ne.”

    „Že by tak říkajíc asimiloval s přírodou. Přestal mluvit, jedl syrové maso, množil se ve skupině, jako pračlověk.”

    „To těžko. Spíš dřív pojdeme hlady, než aby se z nás stala zvířata.”

    Nerosty mě nebaví. Pojďme k trilobitům.”

    „Běžte napřed.”

    „Poslyšte, já mám takový dojem, jako byste se skoro před někým schovával,” pousmál se.

    Já udělal totéž: Někoho jsem ve městě potkal.”

    „Ženu?” Zeptal se v nezvykle otevřeném zájmu. 

    Zalhal jsem mu alespoň o pohlaví: „Byla velmi neodbytná.”

   „Zajímavé,” zvážněl. Sám jsem jej otočil zády ke mě, aby pokračoval ke schodišti. Otáčel se za mnou a mžoural očima. Přeměřoval si mě. Nevěří mi. Co ta vaše přítelkyně? Zdálo se, že je osudová.”

   „Osudová nebyla. To jiná.” V polovině schodiště jsem si všiml ženské postavy, která zašla za roh. Měla na sobě makově rudé šaty. 

   „Takže milovnik, hehe.”

   „To není pravda. S Markétou jsem nestrávil jedinou noc.”

   „A s kým tedy?”

   „Promiňte, ale do toho vám vůbec nic není. Tady máte ty trilobity. Mě to nezajímá, počkám u schodiště. A na důkaz toho, že nestřídám ženy, jako koblihy, vám přenechám slečnu, co tudy právě prošla.”

  Muž se zasmál: “Vy jste mi ale vtipálek. A takový poněkud vztahovačný, viďte. No  no. Když mi řeknete, abych držel pusu, tak budu, nejsem sociopat, který si musí s každým o všem povídat. Ale mohl byste pochopit můj zájem, s ohledem na to, co se stalo a kde se nacházíme. Zvědavost je tu přirozená.”

   „Jistě, chápu. Můžeme se tedy chápat navzájem.”

 

   Neodpověděl. Odešel bez dalšího slova, jen s úsměvem v jednom koutku. Počkal jsem, až mě neuvidí a nakoukl jsem za ním do místnosti, zda bych nezahlédl onu slečnu. Ale neviděl jsem nikoho. Zaslechl jsem kroky na schodišti a tak jsem spěchal zase k němu. Ani tam nikdo nebyl. Pozoroval jsem chodbu, která se táhla vlevo od schodiště. Bylo to, jako čekat na nějaké plaché zvíře v džungli. 

   Muž se vracel od trilobitů, rychlým krokem a ukazoval na mě jedním prstem: Poslyšte, jakou ženu jste vlastně myslel? Ne, že bych ji chtěl cíleně pronásledovat a oslovovat, ale nikdo tam nebyl.”

   „Měla...rudé šaty,” zapochyboval jsem.

   „A tudy neprošla?”

   „Toho bych si všiml.”

   „Asi jste měl vidinu. To se stává. Tamhle za rohem je nové oddělení nálezů z období křídy a jury, možná bude tam.”

   „Ne, to si nechám ujít. Pojďme dál.”

   „Co z toho budete mít, když tu všechno přeskáčete?”

   „Dobrá. Mě spíše zajímá ta budova.”

   „V každém patře stejná. Umělý lesk. Musíte se zajímat o to, co je pod slupkou. To je symbolické, pro vás.”

   „Jak to myslíte?”

   „Taky byste se měl více otevřít. Zastavte. Podívejte se na mě. Mohl bych být váš dobrý přítel, dejme tomu průvodce, nebo společník, který vás bude doprovázet, budete ve mě mít jistotu pro debaty, zábavu, pomoc s administrativou... Nikoho tu neznáte a bude trvat, než někoho najdete, jestli vůbec. Nabízím vám pomocnou ruku. Nemusíte brát. Ale uvědomte si, že ne s každým takto dobře pochodíte. Jednou, a může to být klidně za dlouhé měsíce, či roky, se stejně ozvete. Věřte mi. Budete chtít zajít na skleničku. Takto ale pořád jen utíkáte...”

Bourbon. Ucítil jsem vůni bourbornu. Vrací se mi asociace na Evelyn. Ty šaty… a krev.

   „... a nemáte čas popřemýšlet. O běžných věcech. Vsadím se, že se ozvete mě, dám na to třeba svoje hodinky. A když vyhraju, dáte mi svoje. Platí?”

   „Jo. Dal bych si panáka.” Uvědomil jsem si s jakým bezduchým výrazem před mužem stojím a vnímám tu vůni a před očima se mi objevují rychlé obrazy jejích vlasů a rudé barvy. 

   „Je vám dobře?”

   „Ne. Chci se napít.”

   „To bylo rychlejší, než jsem čekal. Naštěstí znám podnik velmi blízko odsud. Pojďte, mají tam soukromé salonky.”

   Nevěděl jsem, zda slyším vlastní tlukot srdce, nebo srdce toho domu. Zákruty chodeb připomínaly střeva, která mě tráví, velké sály žaludek, který mě pozřel a zapil bourbonem. Do toho se mísí krev chutnající po železe. Potřeboval jsem silnou pálenku, abych se té chuti zbavil. Uvědomil jsem si, že tomu muži možná důvěřuji. Skutečně se chová jako osobní společník. Jako někdo, komu se mohu svěřit a on mě vyslechne, postará se o mě tím, že mě zavede do nejbližšího baru jako ke studni v oáze. Není to sluha, ani průvodce. Je všechno v jednom, včetně dobrého přítele. Měl pravdu. Je jediný, koho tu znám a kdo mi vlastně v tom krátkém čase vždy pomohl. Podpíral mě, abych se nesložil na schodišti a neskutálel dolů. Sáhl jsem do kapsy kabátu a vyndal své hodinky. Byly rozbité, už několik let. Ale nosil jsem je stejně mimoděk, jako ty manžetové knoflíky. Možná jsem je v tom kabátu nechával permanentně. Ale jak o nich věděl? Musel mi ten kabát nějak prohlédnout, možná mi sahal do kapes, když stál poblíž. Ale to je jedno. 

   „Tady je máte. Rovnou si je vemte. Sázka je sázka. Nepotřebuju je.”

   „Hehe,” zasmál se, „pohlídám vám je. Nebyla nijak férová, ani jsme si neplácli.”

   Vstoupili jsme na čerstvý vzduch. Sklopil jsem hlavu, aby mi nebylo tolik vidět do obličeje. Podnik se nacházel přímo na protější straně přes silnici. Snad si nás nevšimne ten mladík, který mě chtěl zlikvidovat.  

XVIII.

   Mnohokrát jsem měl pocit, že se některé věci dějí, jako ve snu. Že život probíhá jako nespojitelné vzpomínky filmových scén, které spolu mnohdy vůbec nesouvisí. Žil jsem život městského aristokrata v šedivé poušti továren a brokátových záclon, prošel jsem si očistcem, jakousi revolucí, která mi nedávala vůbec žádný smysl…, až jsem nakonec opět stanul v baru. Tento chrám nabízené úlevy pro mě byl něco jako kostel. Zde jsem se vždy dokázal vyzpovídat Bohu, barmanovi, prostitutce nebo komukoliv, kdo se posadil vedle mě. Dokázal jsem se očistit v rituálním hospodském souboji, nahlédl jsem do spektra myšlenkových pochodů, viděl jsem nevídané. Pojídal jsem hrozny tohoto poznání, které mě utvrzovalo v tom, že i odporný svět se dá snést celkem lehce. 

   Stál jsem na vyvýšeném pódiu u vstupu, pozoroval pod ním jeviště, na kterém u stolů neseděli diváci, ale herci a pak se snažil přistoupit na jejich hru - chovat se distingovaně, jak jsem to dělal kdysi. Ta podobnost místní společnosti s večírky mého mládí…, jakoby se tu smísila až orgastická přebujelost veškerého nadbytku s absurdnem duševní chudoby nás všech. Začal jsem se domnívat, že mám snad druhou šanci, ale nevěděl jsem přesně k čemu.

   Proklouzli jsme mezi kulatými stolky s červenými lampičkami a umělými květinami v křišťálových vázách, až jsme se dostali k barovému pultu.

   „Dvakrát velkého panáka whiskey,” objednal můj společník. 

   Oponoval jsem mu, že dva chci jen pro sebe. A láhev ke stolu. Společník objednávku opravil. Dodej broušených skleniček s alkoholickým lékem byl poměrně rychlý, ačkoliv jej na chvíli pozdržel společník, který kontroloval, o kolik méně jsem dostal oproti jeho vlastní skleničce. Nechtěl jsem reklamovat drobné lajdáctví barmana a tak jsem rychlým pohybem své ruky vyklopil obsah jedné z nich do krku. Pak jsem si laskavě vyžádal i druhou. Tyto první dva panáky jsem si ani nevychutnal. Plánoval jsem to u následující láhve. Společník mi pokynul kupředu, do jednoho ze zadních salonků s černými závěsy. Šel jsem jistě, ale v uších mi rezonoval silný hluk osazenstva. S těžkým zadkem jsem se posadil do pohodlné sedačky z teletiny. Můj společník za mnou nechal v závěsu několika centimetrovou škvírku, aby bylo vidět, zda k nám někdo přichází. 

   „Jak se cítíte,” zeptal se mě, sotva sám usedl s nedopitou sklenicí.

   „Jako opilý. Ale nejspíš jsou to jen nervy. Doufám, že snad neomdlím.”

   „To je u navrácení paměti typické. Mozek nestačí zpracovat všechny informace a podněty.” Opřel se a přehodil si jednu nohu přes druhou. Zdálo se mi, že se přestal chovat tak lehce buransky, jako předtím, naopak to vypadalo, že si je vědom každého pohybu svého těla. Nezapálil si obyčejnou cigaretu, ale doutník. Škrtl sirkou, naklonil ji a otáčel jeho koncem který se příjemně rozvoněl. 

   Za chvíli přinesou láhev vašeho oblíbeného bourbonu, nebojte,” uklidňoval mě, zatímco si vychutnával svou chvíli poklidu.

   Zašklebil jsem se a chtěl se jej zeptat, proč se najednou chová tak jinak, ale vyrušil mě číšník,  který prostrčil hlavu mezerou mezi závěsy: „Dáte si aperitiv, vážení pánové, nebo jen čekáte na příval slz a štěstí?“

   „Máme už objednáno,” okřikl jej lehce společník.

   „Ale jistě, lahvinku za chvilinku, jak si pán přeje. A stejně čekáte, viďte?”

   I mě začínal jeho zvláštní přístup vytáčet, tak jsem se na něj stejně tak obořil: Jistě. Na to, až přinesete ten zatracený bourbon!”

   „Ano, ano, já jen, jestli zůstanete na delikatesu večera? Už jdu, jdu pro lahvinku.”

   

   Vstal jsem a škvírou se rozhlédl po podniku. Nějaký tlouštík slétl ze židle. Pro úplnost svého komediálního výkonu zavadil o nohu stolku, který se na něj záhy převrátil. Připomínal mi anglického lorda, který odmítal koupit můj podnik. Byl to stejný brouk, kterého jsem konečně spatřil válet se po zemi a třepat odpudivými nožkami. Číšník se plácal do kolen, lidé se usmívali od ucha k uchu a jídlo jim vypadávalo z úst. 

   „Pitomci.“ Promnul jsem si oči a opět se posadil: “Nevím, co se se mnou děje.”

   „Pozřel jste někdy lysohlávky?” 

   „Proboha ne. Mí přátelé občas přišli s kokainem, ale já vždy odmítl. Jsem staromódní.”

   „To není to samé. Máte problémy s alkoholem? Dělá vám dobře na nervy?”

   „Asi tak, jako všichni ostatní, ne?”

   Společník se na mě stále díval a u toho se šklebil nechutí. Byl jsem mu očividně odporný. Měl jsem dojem, že se mu snad musím omluvit. 

   Promiňte, že se mnou máte takovou starost. Třepou se mi ruce”

   „Jeden den jako každý jiný, alespoň vás nemusím nikde hledat.”

 

   Číšník konečně dorazil s lahví a čerstvou sklenicí s ledem. Led s bourbonem nesnáším. Převzal jsem si ji a led po něm hodil. Jen se poohlédl, otřepal si sako a prohodil: Příště napravím. Užijte si zábavu, za pár minutek se bude podávat delikatesa večera” a odskákal téměř jako klokan.

    „Co to je za lidi? Proč se chovají jako imbecilové?” Rozbolela mě hlava. Rychle jsem se napil a bolest trochu povolila.

    „To si možná jen vsugerujete. Třeba se chovají úplně normálně, zatímco vy jste silně opilý a možná i pod vlivem drog.”

    „Leda, že byste mi je do pití dal… Co? CO?”

   „Je to tak. Potřeboval jsem vás uklidnit a udržet na místě. Zdálo se, že se rozběhnete pryč a skočíte někde z mostu. Poznám to na očích. Měl jste v nich strach a šílenost v jednom, i když se vaše tělo chovalo celkem racionálně.”

   „Proč se najednou chováte takhle?” Konečně jsem svou myšlenku vyřknul.

   „Jak?”

   „Jako nějaký hlídač.”

   „To jste opět trefil. Hlídám vás.”

   Z podniku se ozývalo třískání nádobí. Nemotorně jsem vstal.

   „Raději si sedněte, jinak se mi svalíte na zem. Bouchnete se o stůl a co já pak s mrtvolou?”

   „Dejte mi…pokoj.”

 

  Podíval jsem se na hosty. Jejich příbory mohutným sekáním rozbíjely talíře a víno ze skleniček stříkalo na koberec. Někteří si mezi sebou vyměňovali porce vzduchem, jistá starší dáma dojídala večeři v leže pod židlí, číšník kolem pobíhal s prázdným podtáckem a pokud se zastavil, tak pohlédl na hosta, zašklebil se, vyplázl jazyk a dlouhými skoky odcválal úplně jinam. Společník mě zachytil těsně před tím, než bych sebou skutečně sekl. 

   „No tak pojďte, potřebujete si lehnout. Nahoře mají pokoje. Jak dlouho jste nespal?”

   „Pořádně jsem se nevyspal už dlouho.”

   „To víte, když zabijete člověka, tak se pak těžko usíná.”

   „Cože…”

   Zdál se mi po cestě do pokoje absurdní sen. Číšník se z kuchyně vyřítil společně s obtloustlým šéfkuchařem a začali nahánět hosty, kteří se před nimi schovávali pod stoly, šplhali po sloupech, přes bar a číšník u toho křičel: „Vážení, budeme podávat delikatesu večera! Hosty v teplém aspiku! Delikátní, delikátní!"

XIX.

    Probudil jsem se v malém pokoji, jehož bílé stěny odrážely teplé ranní světlo, které sem svítilo z balkonku. Zároveň mě osvěžoval příjemný vánek, který pohyboval ramínky ve skříni,  které chyběly dveře. Spal jsem na zádech v tom, co jsem měl na sobě večer. Můj společník mě sem nějakým způsobem musel přivléct, ale už se mu nechtělo mě popotahovat po posteli, takže jsem měl nohy svěšené přes její okraj. Povlečení bylo čerstvě vyprané. Pohlédl jsem na sebe v kulatém zrcadle, které stálo na protější komodě. Venku zpívali ptáci. Neptal jsem se sám sebe, kde jsem a co se stalo, ale jak je možné, že je venku tak krásně. Posadil jsem se. Bolela mě hlava, jako bych se do ní udeřil. Na temeni jsem nahmatal ztvrdlý krvavý strup, velký jako článek palce. „Au,” povzdechl jsem si. 

   Vstal jsem a vyšel na balkon, který, byl situován do parku. Venku nikdo neprocházel, žádný z obyvatel města se nevydal na vzduch, přitom bylo tak pěkně. Neměl jsem k dispozici hodiny, netušil jsem, kolik právě je. Otočil jsem se a chtěl vyjít ven z pokoje, ale dveře byly zamčené.

   „Haló? Je tam někdo? Odemkněte mi,” volal jsem marně. Začal jsem po místnosti popocházet. Přišel jsem až ke komodě a téměř se rozhodl, že s rozběhem dveře jednoduše vyrazím, ale zaslechl jsem za nimi opatrné kroky. Vykročil jsem tedy zpět ke dveřím. 

   „Haló? To jste vy, pane?”

   Chvíli bylo ticho. „Ano. Mám pro vás od někoho dopis.”

   „Tak odemčete.”

   „Podám vám jej pod dveřmi.”

   „Proč? Co si to dovolujete?! Víte, kdo jsem?!” Ujelo mi to, ale šlo o jakousi přirozenou reakci, která byla zakořeněná hluboko ve mě.

   „Vím. Ale nemyslím si, že to víte vy.”

   „Co se mi snažíte namluvit? Že nevím, kdo jsem? Jste blázen!”

   „Přečtěte si ten dopis a držte už hubu,” přerušil mě s překvapivou razancí. Podstrčil mi dopis pod dveřmi. Sehnul jsem se pro něj. Pak jsem uslyšel zavrzání parket a bouchnutí dveří. Sedl jsem si na postel. Při otevření dopisu z něj vypadli klíče. Papír byl pečlivě složen na čtvrtiny a text napsán na stroji bez sebemenší chybky. Ten, kdo jej napsal, měl smysl pro preciznost. 

 

  Vážený pane. Vím, kdo jste. To ovšem neznamená, že bych snad znal pouze Vaše jméno - Adam Goldbach, syn továrníka Simona Goldbacha. Rovněž totiž vím, co jste spáchal, na kom a z jakého důvodu. Bohužel Vám to nelze dokázat jinak, než Vaším vlastním doznáním. Pokud jsem však správně pochopil stav, ve kterém se nacházíte, nejste toho schopen. Podstatnou část činu si nepamatujete, dokonce jste si vytvořil alibi a po dobu několika měsíců vystupoval jako člověk, který si ve svém vlastním nitru není příliš podobný. Rozehrál jste velmi delikátní hru, která by Vám vyšla, nejspíše díky Vaší inteligenci a nakonec i traumatu, který jste si zmíněným činem přivodil. Vsadím se ovšem, že jste neměl žádné tušení, zda by Vás náhodou někdo dlouhodobě nesledoval. Také, že nikoliv, ale při vší Vaší smůle, sledoval jsem otce, starého pana Goldbacha, jak nerozvážně přiděluje svému synovi lichvářské jmění. Tehdy (i dnes stále věřím), že Vám toto jmění nebylo a není po chuti. Vždy jste se vzpouzel svému původu a tuto vlastnost jste jaksi přetáhl do svého alterega. Pokaždé se najde něco, co alterego spojuje s reálnou postavou, pokaždé se tam promítne nějaká drobnost, z hloubi duše. Jak Vy jste dával najevo znechucení svým otcem, znechucení společností a jejími vrcholnými představiteli. Stal jste se členem elit, kterým se to rovněž nelíbilo. Jenže jste zjistil, jak radikální kroky chystají. 

 

   Dále Vám nebudu již více vyzrazovat. Chtěl bych, abyste mi příběh Vaší hry dopověděl sám. 

Ach…, jistě si říkáte, proč byste to měl udělat? Znám Vaši poctivost. Nejste zločinec z podstaty, ale z vyššího cíle, který hraje do karet dobrotivosti…, nutno však dodat, že stále je to trestný čin nejhoršího kalibru. A ten se bohužel musí ztrestat. 

 

  Vedle zmíněné dobrotivosti znám ještě jednu Vaši vlastnost. Zvědavost. Naplňuje Vás více, než pohled na mladou dívku, kterou jste nikdy nezakusil. Mám pravdu i v tomto, že ano? Z té Vaší dobrotivosti jste se vždy zdráhal podat ženské jakýkoliv přímější návrh. Přiznám se, že si Vás poněkud dobírám. Ale jsem toho názoru, že je dobré vyložit rozdané karty na stůl a povědět, kolik toho o Vás vlastně vím. 

 

   Poslední věcí tohoto dopisu je paradoxně má snaha Vás chránit. Doneslo se ke mě, že Vás chce někdo zabít. Na hlavu se jménem Adam Goldbach je skutečně vypsána odměna. Dotyčných není zase tolik, ale bylo by nemilé jim zkřížit cestu, viďte? 

 

  Bohužel, jeden z nich se pověsil na mě a mého kolegu, který Vás v tomto městě doprovází. Tudíž, kamkoliv se hneme my, hnou se i oni, neboť předpokládají, že Vás sledujeme. Proto se držte následujících instrukcí, velmi to doporučuji:

 

  Ve 12:00 (hodiny jsou umístěny přímo nad vchodovými dveřmi) ve městě končí pravidelná tříhodinová odstávka vody, aby se jí mohlo více šetřit. Druhá odstávka následuje po dvou hodinách. Lidé v tomto čase přichází domů a naplňují kbelíky, jelikož zmíněná druhá odstávka již trvá až do osmé večerní. Kdo tak neučiní, nemá si z čeho uvařit, nebo se v čem vykoupat, pokud nechce čekat na osmou hodinu. Ve 12:00 tedy načerpejte vodu do kbelíku v kuchyni. Byt budete mít volný, stejně jako cestu z něj. V podstatě můžete odejít kdykoliv, ale znovu apeluji - nedělejte to do dvanácté hodiny, jelikož pak máte větší šanci, že Vás na ulici zpozorují dotyční lidé. 

 

  Naštěstí nevědí, kde momentálně jste, ale já Vám to řeknu. Pamatujete na včerejší večer v podniku? Jde o jediný místní hotel, kde jsou návštěvníci evidováni v knize již při vstupu. Já však zařídil, abyste evidován nebyl. Projdete tedy znovu podnikem a na ulici se dáte vlevo. Přejdete přes tři křižovatky a na čtvrté po levé ruce spatříte vchod s nápisem: PRODEJNA VÝBĚROVÝCH NÁPOJŮ. 

 

   Budeme Vás očekávat, pane Goldbach.

 

   Pokud jsem někdy dříve zažíval enormní pocit nejistoty, tento dopis se vyrovnal všemu, co mě kdy dokázalo rozhodit. Přečetl jsem si jej ještě jednou a zamýšlel se nad každou větou, kromě posledního odstavce, který mi v té chvíli nepřipadal zdaleka tak důležitý. Nakonec, bezprostředně po prvním přečtení dopisu jsem si říkal, proč bych měl vůbec někam chodit? Jestliže jsem v bezpečí, jak se v něm píše, mohu zde klidně zůstat až do večera, nebo do dalšího dne. Při druhém čtení mě už napadaly jen otázky, které vyvolávaly předchozí věty. Měl jsem zřejmě někoho zabít. Nejspíše se podílet na nějakém spiknutí, měl jsem to vše několik let řádně plánovat, abych nevzbudil sebemenší špetku pozornosti. Já, který si ani nepamatuje, kdy nad ránem přišel domů, troska, která se probouzela vedle květiny v chodbě, zatímco ledabyle odháněla služku, byť mě svou krásou a vůni imponovala, já, který jsem byl bezmezně zamilován do… Evelyn… a otálel jsem. Vyčkával jsem a promrhal příležitost… 

   Byl jsem si jist, že nyní rozhodně nejsem schopen byť jen vyjít z pokoje. Lehl jsem si na postel a vzpomínal na Evelyn. Tak dlouho jsem si na ni nevzpomněl. Jakoby se úplně vytratila. Nechtěl jsem o ní přemýšlet, cíleně jsem její existenci odsunul, stejně jako mnoho věcí. Zřejmě jsem byl mistr v zapomínání. Ten dopis mi ji připomněl velmi živě, aniž by tam o ní byla vůbec zmínka. Co, když tím autor myslel tento čin? Já zabil Evelyn? Vzpomněl jsem si na část dne, kdy jsem mluvil s policejním komisařem a následně se opil v hospodě. Najednou jsem to viděl jako jasně namalovaný obraz. 

XX.

   Chodba byla tichá. Mé kroky tlumil malinově červený koberec. Obrázky na stěnách, kolem kterých jsem před chvílí prošel, zachycovaly staré vojenské pevnůstky ve středomoří. Po několik staletí byly vystaveny větru, písku, soli a mnohdy i rozbouřenému moři. Nyní se z nich stávaly vilky, kam jezdili Evropané, Američané, i Arabové k rekreaci a léčení astmatu mořským vzduchem. Můj dobrý přítel měl jednu takovou pevnůstku pronajatou na zimní období. V Toskánsku. Prý tak šetřil za vytápění svého bytu, který alespoň část zimy neobýval. Nezmínil se však, kolik platil za celoroční údržbu té stavby. Před Vánocemi se vždy vracel s pytlem plným rozmarýnu a potichu se tím chlubil, jako by ho nakradl, přestože rostl přímo u vchodu do vily, vedle dvou vzrostlých palem a starobylé agáve. 

   Koukal jsem se na ty obrázky a chvíli tak zapomněl na nervozitu, která se mě před pár okamžiky při vstupu do hotelu zmocnila. Dole u baru jsem si dal panáka, abych alespoň zahnal třes v rukou. Potil jsem se a pro jistotu si na toaletě zkontroloval límeček košile, aby nebyl kvůli potu ztmavlý. Vypadal jsem dobře. Starší sako mi padlo, přestože jsem jej naposled oblékl na slavnostní večeři mého otce, který ji uspořádal na počest pozvání do kanceláře premiéra. Potřásl mu rukou a dal nějaký z mnoha řádů. Za podnikatelskou píli, kterou obohatil naši zpustlou společnost. Tak to neznělo, ale domýšlel jsem si, co by se honilo v hlavě mě. A co by pak asi řekl otec na to, jak se k našemu dědictví stavím? Zabil by mě. Nebo ne, spíše by mě vydědil a myslel si u toho, že mi tak uškodí mnohem více, než smrtí. 

Blázen. Blázen otec, a teď i jeho syn, který se tu na chodbě snaží odreagovat mysl pomocí romantických, staromilských obrázků. Podíval jsem se na těžké, olšové dveře hotelového pokoje a opět jsem se začal potit. V tomto patře toaleta nebyla, takže jsem svůj vzhled nemohl zkontrolovat, ale přesto jsem se konečně odhodlal zaklepat. 

   „Ano…,” ozvalo dívčí zvolání, které bylo oproti mému očekávání zvláštně roztřepané, jakoby se Evelyn věnovala nějaké činnosti, při které jsem ji vyrušil. Pootočil jsem pozlacenou koulí a vstoupil dovnitř. Evelyn se ještě před chvílí skláněla, zřejmě ve snaže upravit si pásky svých lodiček na vysokém podpatku a při mém vstupu se spěšně narovnala, prohodila svými vlasy, které se v konečcích kroutily jako jemná chapadla nezvykle nádherné chobotničky a usmála se. Její úsměv mě odzbrojoval velmi účinně. Byla to důmyslná zbraň. U Evelyn obzvláště, jelikož jej dokázala sehrát naprosto přesvědčivě. Nebylo to totiž jen o menších rtech, jejichž koutky se při úsměvu zabořili do ďolíčků a dodaly tak lícím větší objem. Vrásky a tudíž i vyšší věk okolo pět a čtyřiceti let se ztrácely pod velmi pečlivě naneseným líčením, které nenarušovalo přirozenou barvu kůže, ale u očí se jí to nepodařilo. Několik drobných rýh zdaleka nebylo na škodu, neboť i jen mírný nedostatek dodával obličeji přirozenější strukturu. Rty byly zbarveny do stejného odstínu malinově červené, jako koberec na chodbě, černé linky kopírovaly přivřené, ale podlouhlé oči se zvýrazněnými řasami.

 

   Když si vlasy mimoděk načechrala, nic neřekla, jen si jemně oddechla a poodešla ke stolku u okna, aby nám oběma nalila trochu bourbonu. Při cestě ke mě se již tolik neusmívala, ale i tak stačilo, aby jen přimhouřila oči a druhá falešná zbraň mne zasáhla tak tvrdě, až jsem se rozhodl, že nezačnu mluvit, dokud ona sama neřekne první slovo.

   Podala mi skleničku a já se dotkl jejích prstů. Schválně ji ještě chvíli přidržela, aby byl dotyk delší. Ruce měla studené, rozhodně jí nebylo teplo, přesto v místnosti zůstávala jen v makových šatech s tenkými ramínky, byly její nejoblíbenější, vlastně i moje. Pustila skleničku, aby si mohla podepřít druhou ruku, ve které držela tu svou. Fascinovalo mě její sladění se všemi těmi odstíny rudé barvy. Zdálo se, že snad i její vlastní stín je narudlý. Vyznívalo to, jakoby se vše červenalo při dotyků s ní.

    „Tak na zdraví,” napila se. Bourbon lehce poválela v ústech a stále mě u toho pozorovala těma přimhouřenýma očima. Když alkohol polykala, její krk se u toho stáhl a na jednu vteřinu výrazně obepnul krční svaly. Nikdy jsem však nedokázal podrobně popsat celé její tělo, které znala lépe než Bůh, který ji stvořil. Bravurně jej ovládala tak, aby si zachovala cudnost a přitom dosáhla svého. 

    „Na zdraví,” napil jsem se rovněž. 

    „Jsi zamlklý. Nechtěl jsi se mnou náhodou mluvit?”

    Dopil jsem zbytek bourbonu: “Už moc času nezbývá.”

    „Několik dní. Pro mnoho lidí je to spousta času.”

    „Přemýšlíš o tom někdy? Myslím…, z jiné perspektivy?”

    „Ptáš se mě na nevinné oběti? Ženy a děti? To by bylo vůči našim cílům nezodpovědné. Dřív jsem o tom přemýšlela, ale teď na to nemyslím. Kdo ví, třeba zemřeme i my. Je to spravedlivé.”

    „Spravedlivé? Nebo přežijí jen ti, kdo budou mít peníze, prostředky, možnosti…, okolnosti mohou být různé.”

  „A náhodné. Ty o tom pochybuješ?” Zatvářila se překvapeně. Nedivil jsem se jí, brala mě za nejbližšího spojence. Roky si myslela, že mě formovala, že jsem poddajný a nechám se ošálit mladistvou platonickou láskou a nakonec dospělým chtíčem. Ano, přiznávám, že jsem ji miloval každou drobnou chvílí, kdy jsem mohl být s ní, to ale nezakrývá mou nenávist k jejím názorům. Je to jako milovat jedovatého hada.

    „Ty jsi opravdu ani na moment nezapochybovala? Nikdy?”

   „Ne,” dopila skleničku a položila ji na krbovou římsu. V očích jsem zahlédl podrážděnost a zklamání. Otočila se ke mě zády a upravovala si rty před zrcadlem. Ani jednou se u toho na mě nepodívala, poznal jsem, že mi náhle nevěnuje tolik pozornosti. „Zítra odjíždím do našeho města. Kolem třetí ráno budou vlakem převážet padesát obrazů a patnáct soch do Domu umění. Kdybys to viděl, je to nádherná budova. Honosný, ale jednoduchý interiér otevřený všem. Takové by měly být významné instituce, člověk v nich musí mít zážitek, s kterým se běžně nesetká. Až tam pojedeš, nelekej se nudného, šedivého prostředí ulic. Je to záměr. Vše má vypadat jako obrovský tovární komplex. Kulisy, za kterými bude žít deset tisíc lidí.”

    „Už teď se mi to tam hnusí. Stejně jako celý náš plán.”

 

   Konečně se na mě podívala přes zrcadlo. Spatřil jsem, jak zlostí našpulila rty, jak výrazně se nadouvaly nozdry jejího jemně podlouhlého nosu. Zradil jsem ji. Udělal jsem dva kroky více doprostřed pokoje, abych se podíval do vedlejší ložnice, zda jsme vůbec sami. Všiml jsem si, že na precizně složeném povlečení ležely dvě bílé růže. Bez vzkazu, jen obyčejné růže. 

Když jsem byl třináctiletý kluk, bylo jí dvacet pět. Zatímco se můj otec stýkal s její nevlastní matkou nad bankovními směnkami dlužníků, hráli jsme si s kartami, běhali po domě nebo zahradě, jezdili na kole, malovali nebo se polévali vodou a jednou si všimla, že o ni mám sexuální zájem. Bylo to mé první setkání s ženským polibkem. Dokonce mě nechala si sáhnout na její ňadro. Zastyděl jsem se a stáhl do sebe. Bylo mi to trapné, smála se mi. Pak mě ale pohladila po ruce, utrhla dvě růže z keře, za který mě přivedla, pevně svírající mou chlapeckou ruku.

    „Slibme si jednu věc. Až budeš starší a já se budu chtít vrátit ke ztracenému mládí, tak si vyznáme lásku tím, že každý sní jednu růži.”

    „Proč bychom jedli růže?”

   „Ticho. Prostě to tak bude. Tyhle sníme dnes, protože jsme se do sebe poprvé zamilovali. A až je sníme v budoucnu, zamilujeme se do sebe podruhé a minimálně na stejnou dobu, která uběhne mezi první a druhou zamilovaností. Chápeš?”

   „Takže…, čím déle to vydržíme, tím déle spolu pak budeme?”

  „Přesně tak, chytráčku můj.” A pozřela celý bílý květ. Udělal jsem to samé. Dala mi poslední pusu a společně ruku v ruce jsme odešli ze zahrady domů. Znovu jsem ji viděl po pěti letech a vzpomněli jsme si na tu chvíli. Věděl jsem ale, že to nechci uspěchat a počkám. Čekal jsem dlouho, ač jsme se scházeli při různých příležitostech poměrně často. Čekal jsem až do dnešní návštěvy a i zde v hotelovém pokoji jsem stále neměl jasno, zda tu růži sníst, nebo ji rozdupat.


 

XXI.

  Ten dopis všechno změnil. Pokud však dotyčný chtěl přivést mou osobu k rozumu a spolupráci, povedl se mu pravý opak. Možná to byla jeho strategie, ale já byl ochoten se jí postavit čelem z vlastní vůle. Co jsem to byl dosud za charakter? Nechal jsem se vláčet jako mrtvola, udělal, co mi kdo řekl nebo nabídl. Hospodské potyčky, podplácení nebo snaha přikazovat, to všechno mě nikdy doopravdy neosvobodilo od pocitu slabosti. A oni to věděli. Kdokoliv, koho jsem ve svém životě poznal, moc dobře věděl, že jsem slaboch. Od mého otce, přes chůvu, hospodské štamgasty, po Markétu, Evelyn… Nebáli se mě. A když už jsem se rozhodl jít vlastní cestou, nikdy jsem to nedotáhl dokonce. Vždy se objevila nějaká překážka, přes kterou jsem se nedokázal přenést. 

   Nečekal jsem na žádnou dvanáctou hodinu. Bez náznaku nejistoty jsem práskl dveřmi od bytu, rychlým krokem kráčel po schodišti a nakonec prošel prázdným podnikem. Nemusel jsem dávat pozor, zda mě někdo vidí, jelikož jsem nezahlédnul ani barmana. Venku bylo příjemné teplo. Zaslechl jsem i několik ptáků, kteří do města přiletěli a usadili se na bezlistých korunách stromů. Na římsách domů jsem zahlédl i první shluk vrkajících holubů. A do tohoto blahého prostředí se náhle ozval hukot motoru. Dosud jsem si nevšiml jediného automobilu, ale nyní jsem si byl jist, že slyším vřeštění pneumatik do zatáčky ve velké rychlosti někde ve vedlejším bloku. Zvuk se rozléhal do tichého města, jako kdyby v jeho labyrintu kvílela jediná živá bytost, Mínotaurus, který mi jde po krku. Dostal jsem podezření, že mě přeci jen musel někdo vidět, jak vycházím z domu nebo jdu po ulici. Vyhodnotil jsem riziko a dal se do rychlého běhu. Opět se to stalo. Po krátké chvíli vlastního rozhodnutí mi někdo klade pod nohy další překážku!

   „Nasrat na to,” procedil jsem mezi zuby a zamířil k nejbližším dveřím, které jsem zahlédl. Byly zamčené, jak jinak. Snažil jsem se je vykopnout, nebo alespoň rozbít středové sklo a protáhnout se otvorem dovnitř, ale zvolil jsem několikrát příliš slabý kop. Podíval jsem se doprava a auto jsem už spatřil. Jeho přední sklo a světla se blyštila. Přimhouřil jsem oči, jelikož mě to jeho mrkání oslepovalo. Kopl jsem po čtvrté. Podařilo se mi to. Musel jsem ale nohou odkopnout alespoň spodní části skla, které zůstávalo přichycené v dřevěném rámu, abych si jej nezabodl do břicha. Auto bylo třicet metrů ode mě. Doslova jsem skočil do tmavé chodby a proutíkal na její konec, ke schodišti do patra. Nebyl jsem si jist, zda jsem udělal správné rozhodnutí. Kam jsem si v tu chvíli myslel, že se dostanu? Do další pasti, ve které si pro mě můžou přijít jako pro skřípnutou myš. Rozhodl jsem se dát do boje. Na schodišti budu mít výhodu. Postavil jsem se tedy zhruba doprostřed,  kde zatáčelo o asi 60 stupňů, k mému štěstí bylo i poměrně úzké. Pořádně jsem se přidržel kovového zábradlí a doufal, že vydrží, jakmile se vznesu do vzduchu a začnu vší silou kopat, tentokrát do živého masa. Budou mě chtít odtáhnout, ale já se křečovitě přidržím, i kdyby se ten tenký kus kovu, zapuštěný do zdi, měl utrhnout. Zaslechl jsem, jak se motor ztišil a nedlouho na to bouchly dveře. 

   „Co je to za barák,” pronesl jeden z mužských hlasů. Jak se ukázalo, byli dva.

   „Měl by být prázdný. Pro třetí vlnu.”

   „Takže nemá kam utéct?”

   „Maximálně ho budeme nahánět uvnitř.”

   „Kurva, proč s ním hrát tuhle hru. Proč ho nemohli sebrat prostě rovnou?!”

   „Nerozumíš tomu, tak drž pysk a pojďme pro něj. Nebo máš strach?”

   „Nemám. Ale bude se bránit. Jak ho mám pak odvést, když mě bude chtít zabít?!”

   „Tak ho prostě sejmeš jako prvního. Už je to fuk. Celý plán je úplně na hovno! Nenecháš se přece. Ne?”

   „Říkali, že není nebezpečný. A hele, jak se pořád vymyká.”

   „Přestaň kecat a jdeme.”

   Měl bych je zabít? Zřejmě jsem na to měl určité právo, jelikož s tím počítali. Tak ať si přijdou, říkal jsem si. Klidně jim povím, co na ně chystám: „Jsem na schodišti, připraven se bránit!”

   Zatímco před chvíli jsem slyšel jejich kroky, jak drtí střepy rozbitého skla, tak náhle ustaly, ale pronásledovatelé neodpověděli. Chtěl jsem jim dát šanci: „Je nějaká možnost se domluvit?! Nebo Budeme postupovat přes mrtvoly?! Rád bych, abyste věděli, že jsem naprosto příčetný člověk a odhodlání mám velké!”

   „Můžete jít jednoduše s námi do auta,” ozval se jeden z nich mnohem hlubším hlasem, než byl ten zprvu polohlasný šepot venku. Zřejmě si tak chtěl dodat na své mužnosti.

    „Proč bych to dělal?!”

    „Protože už víme, kdo vás chce zabít.”

    „Jak vám můžu věřit?”

    „Měl jste odejít až po dvanácté. Komisař vám dal jasné instrukce…”

    „Drž hubu, ty debile!” Okřikl ho šeptem kolega.

    „Tak komisař. Hledá mě policie, protože si myslí, že jsem vrah?”

   „Dostal jste dopis. Asi to v něm bylo napsané, víc vám ale neřekneme,” mluvil tentokrát ten druhý. „Když budete spolupracovat, bude to bráno jako velmi, VELMI polehčující okolnost. Možná vás nechají na svobodě, nebo si jen odsedíte pár let…, kdybychom žili v normálním stavu. Ale policie jaksi neexistuje. Ne ta stará. Takže vás nemůžeme soudit. Jen chránit. Což je…, zmatené, ale, nevím, jak jinak vám to vysvětlit.”

   „Koho jsem měl zabít?”

   „Nemůžeme vám už nic říct. Buď půjdete s námi, nebo se o vás postaráme a zbytek lidí zatkneme bez vaší pomoci, postupně. Třeba se nám podaří převzít moc.”

   „Kdo jsou ti lidi?” 

  „Teroristé. A váleční zločinci. Víte…, jde taky o to, co budete mít napsáno na hrobě. Jestli jste zemřel dnes, jako terorista, nebo za pár let, jako občan Adam Golbach.”

  Přeci jen se jim podařilo mě zlomit. Řekli mi věci, s kterými jsem nepočítal. Dostal jsem se do úzkých a přemýšlel, jak se udržet na živu. Jak nastoupit do jejich auta s jistotou, že se mi nic nestane. Zase jsem se vzdal rychle. Ale co v téhle situaci?

   „Dobře. Ale chci, abyste vyšli ven a počkali u auta. Potřebuji se na vás podívat. Až pak se rozhodnu, zda s váma pojedu.”

  „Fajn. Budeme čekat venku.” Otočili se… a znovu na vteřinu zastavili: „Ještě něco. Musíme nějak otevřít ty dveře, abychom se nemuseli zase soukat přes ten rozbitý světlík!”

   „Jistě.”

   Následovalo několik silných ran a nakonec jsem slyšel, jak dveře narazily klikou do venkovní cihlové stěny. 


 

XXII.

   Vlastně jsem se nerozhodoval, zda s nimi pojedu dle toho, jak vypadali. Oblečeni byli naprosto běžně, v kožených bundách, bílých košilích, jeden z nich měl klobouk. Oba pak téměř identické strniště a věk okolo padesáti let. Jeden s lehkou nadváhou, druhý také. Člověk by řekl, že jsou to dvojčata, ale možná jen vycházeli z nějakého terénního stejnokroje. Nedívali se ale na mě jako ten mladík, který mě napadl. Bylo zřejmé, že si spíše oddechli a neustále pozorovali okolí, zda se sem přiřítí jiné auto. Když mě viděli vyjít ven, podívali se na sebe, jeden z nich si nastoupil na zadní sedadlo a druhý mi hlavou pokynul na stranu spolujezdce. Chvíli jsem stál, ale oni s klidem čekali. Byl to takový drobný souboj důvěry, z něhož jsem zrovna já musel udělat vstřícnější krok. Nastoupil jsem. Nikdo z nich nic neřekl, nic neudělal. Řidič se věnoval řízení, jeho kolega se vzadu díval z okna.

   „Takže, vy jste od policie?”

   „Původně jo,” odpověděl ten vzadu a pootevřel okýnko. Byl jsem za to rád, protože v autě bylo velké horko.

   „Původně. Takže teď?”

   „Neoficiálně. Snažíme se.”

   „Někdo to za vás tedy přebral, jestli dobře chápu? Vymáhání zákona.”

   „Dejme tomu.”

   Řidič vůbec sdílný nebyl.

   Pokračoval jsem v otázkách: „Jedeme na tu adresu, kam jsem se měl původně dostavit?”

   Alespoň pokýval hlavou a dál se díval na cestu. 

   „Dostáváte za to plat?”

   Konečně se ozval: „Ježišikriste, držte už hubu! Nedostáváme, všechno je zrušený, chápete?! Jsme tu v izolaci, celá země je v šoku a nikdo nebyl schopen převzít situaci zpět. Máme tu skupinu fanatiků, kteří nadělali tenhle bordel a zrovna jednoho z nich vezeme, protože on sám udělal bordel i v té skupině fanatiků. Jestli se mě ptáte,  zda tomu rozumím, tak ne, a taky proto vám vlastně nemůžu nic vysvětlit,” rozčílil se, „prostě, myslím, že vy i my budeme rádi, když spolu budeme moci spolupracovat.”

    To zaklínadlo zvané spolupráce mi dodávalo naději. Možná, že mám v ruce karty, s kterými bych mohl významně hrát. 

 

   Jeli jsme asi deset minut, z toho dvakrát jsme pro jistotu dokola objeli poslední blog než řidič zastavil v boční uličce. O pár metrů dál byl vchod do sklepa. Železné dveře byly nové, bez nánosu patiny. 

   „Neměli jsme jít přes obchod?”

   „Tudy je to lepší. Sám byste to nenašel.”

   „Jak je možné, že se tu mají prodávat lihoviny?”

   „Jak to mám vědět? Od doby, co lidstvo vymyslelo pivo, tak bez chlastu nevydrží.”

   „Víno,” opravil jej kolega, „tuším, že víno bylo prvně.”

   Rozesmálo mě to. „Promiňte pánové, ale přijdete mi jako skvělí komedianti.”

  Vůbec jsem nečekal, že mě řidič popadne za límec a obličejem přitiskne ke studeným dveřím. Měl velkou sílu. Neměl bych šanci se z jeho chmatu vymanit. Ohmatal mi kapsy, nohavice, kabát a otočil zpět čelem k němu.

   „To, že jsme vás sem dovezli ještě neznamená, že se vás nemůžeme zbavit. Radím vám, abyste přestal mít provokativní kecy.” Otevřel těžké dveře a já se propadl do prázdného prostoru. Jakmile za mnou dveře opět zavřel a zamkl, nastala tma. Sahal jsem do prázdna a nahmatával alespoň podlahu pokrytou hrubým betonem. Bylo tu chladno a dokonce jsem zaslechl někde kapat vodu. Pak se pootevřely druhé dveře na konci chodby, kterými se sem dostalo trochu světla. Ukázaly mi cestu dál.

 

   Objevil jsem se ve skladu pálenice. Spatřil jsem sudy, do kterých by se vešlo několik lidí a všechny byly podle cedulek psaných křídou plné bourbonu. Pět, osm, dvanáct let. Ten největší v sobě uchovával pití o stáří dvaceti let. Prostor to byl obří, s klenutým cihlovým stropem a ocelovými nosníky. Dubové sudy lámaly zvuk mých kroků, takže se tu nevytvářela ozvěna, ačkoliv měl sklep na délku snad sto metrů. Procházel jsem kolem těch sudů, které stály v řadě za sebou, jakoby to byly antické sloupy v nějakém podzemním chrámu trpaslíků. 

   Na konci, u schodiště stál komisař. Ten samý komisař, který mě vyzpovídal v pokoji u mrtvého těla Evelyn. Bylo to zřejmé. Oni si mysleli, že jsem ji zabil. 

   „Cítíte tu vůni? Znáte ji? Určitě si vzpomínáte. Podprahové vjemy. V hlavě máte uloženou intenzivní vůni, která dokázala zachytit ztracené obrazy. Řekněte, trefili jsme se?” Komisař potvrdil mou domněnku, která mi hlavou probleskla v momentě, kdy jsem ty sudy spatřil. Ale netušil jsem, jak mohl vědět, že právě vůně toho pití mi navrátí vzpomínky? Musel jsem s ním ovšem fakticky souhlasit: „Zřejmě ano, povedlo se vám to. Vzpomínám si na dílčí události. Ale ne na to, z čeho mě obviňujete.”

   „My víme, že jste vinný.”

   „Poučte mě.” Šel jsem přímo k němu. Sám jsem ale nevěděl zda z drzosti nebo snahy spolupracovat. Měl na sobě černé manžestrové kalhoty, bílou košili pod hnědým svetrem s límcem, krk mu zahaloval červený hedvábný šátek. Neoholenou tvář zdobil obyčejný knír, na hlavě čepici a kouřil krátký doutník. Vypadal jako vedoucí továrenské směny. Člověk, který by se kdekoliv v davu ztratil. Byl zhruba stejně starý, jako já. Stál zpříma a díval se na mě jasnýma, hnědýma očima. Překvapilo mě, že mi podal ruku.

    „Dobrý den, pane Goldbach. Těší mě, že jste se rozhodl přijít dobrovolně.”

   Nepodal jsem mu tu svou: „Jak se to vezme. Nepřipadá mi, že bych v průběhu několika měsíců dělal vůbec něco dobrovolně. Dotírá mě ta pozornost, věnovaná mé osobě.”

   Komisař zastrčil svou ruku zpět do kapsy kalhot: „Chci od vás jediné. Všechna jména. Dejte mi jména celé vaší skupiny, řekněte mi, jak to bylo, kdo, co měl na starost, čím jste byl pověřen vy a proč jste se rozhodl konat jinak. A já vás omilostním.”

   Zakroutil jsem hlavou, abych dal jasně najevo, že nevím, jak jeho žádosti vyhovět. Pokrčil jsem i rameny, ale on se na mě pořád díval stejně jako před několika minutami, vydržel by to snad i několik hodin. 

   „Budete mi přeci jen muset pomoct, komisaři.”

   „To mohu udělat jen v případě, že to budete chtít sám. Chcete to?”

   „Když řeknu, že ne?”

   „Chápu. V tom případě mi nezbývá nic jiného, než vás zastřelit. K čemu mi pak budete? Když ovšem budete chtít, slibuji vám milost. Svobodu. Život!”

   „To je jako se upsat ďáblu. Jak vám mohu věřit?”

   „Ďáblu nebo policii, nemáte to jedno?” Očividně prohodil vtip. Ze samé lhostejnosti k mé situaci jsem se mu zasmál. 

   „Dobře. Řekněme, že chci.”

   „Takhle ne.”

   „Chci.”

XXIII.

    Než jsme se vydali ven ze sklepa, komisař si mě otočil, ukázal na obrovskou halu a udělal na místě malou exkurzi. Měl to být jediný komplex budov, který na tomto místě stál mnoho let, dávno před myšlenkou postavit zde město. Komisař a jeho kolegové se tu zdržovali v anonymitě správců skladu a budoucích obchodníků s lihovinami. Dokonalé krytí. 

   „Víte, přemýšlel jsem, že pokud se osvědčíte, možná bych vám mohl dát i práci.”

   „U policie.”

   „Ano, i ne. Za několik dní sem přijde několik nových zaměstnanců. Mohl byste jim dělat šéfa. Zkušenosti máte z vlastní továrny.”

   „Moje zkušenosti se omezily na vysedávání za stolem, pitím a čtením astrofyziky.” Vzpomněl jsem si na kometu. Zeptal jsem se komisaře, co o tom ví? 

   „Myslím, že jste jistě doposud neslyšel o raketovém pohonu, viďte. Představte si střelu, velkou jako dospělý člověk. Ta střela má takovou sílu, že stačí jedna, aby vymazala z mapy celou nádražní budovu. Letí přímě a zanechává za sebou podobnou stopu, jako kometa. Důmyslný nástroj destrukce. Žádný astronomický jev, ale válka, mladý pane.”

    Po krátké chvíli chůze do schodů a přes lehce osvětlenou chodbu jsme se dostali do komisařovi současné kanceláře a vyšetřovací místnosti v jednom. Pokynul mi na dřevěnou židli před kovovým psacím stolem, na kterém se válely hromady papírů, dopisních obálek a otevřená krabička s ampulkami.

   „Nejdříve mi dovolte vysvětlit tu sázku na vůni. Jak jsem Vám popsal v dopise, jsou to drobnosti, které stále zůstávají uloženy někde v hlubinách mozku. Právě pachu, či chuti občas neporučíte. Můžete zapřít svou osobnost, ale na ten drobný moment, kdy ucítíte něco známého, vám hlava zašle signál. Nemohli jsme se dopátrat konkrétních výsledků, ale především jsme chtěli nahlodat vaši zvědavost. Některé metody policie se v krizi mohou jevit jako neortodoxní, ale, kam bychom bez experimentů přišli, že ano? Nikam.” Komisař se chvástal svou domnělou genialitou, na kterou měl ovšem právo, zatímco já jsem nervozně klepal pravou nohou a díval se ke stropu. Nebyla tu žádná okna, nahrazoval je jen větrák ventilace. Stále jsme se nacházeli v nějakém přízemí a já se tu vůbec necítil dobře.

   

   Komisař se na mě díval a můj starý společník byl připraven s notýskem. Dostal jsem hrozný hlad, celý den jsem nic nejedl. Zakručelo mi v břiše, ale poprvé si toho nikdo nevšiml. Podruhé už to bylo lepší.

   „Máte hlad?” Zeptal se mě komisař a pokynul svému kolegovi, který vstal, poodešel ke kartotéce v rohu a z druhého šuplíku vyhrabal papírový pytlík. Byly v něm briošky, alespoň den staré a suché, ale jednu jsem snědl velmi rychle, u druhé se mi ale unavila čelist, takže jsem si dal na čas. Komisař z kapsy vytáhl placatku: Mám tu kafe. Je studené, ale klidně si dejte,” postavil ji přede mě. Chtěl jsem si ji vzít, ale znovu jsem spatřil ty ampulky, podíval se na společníka a placatku odmítl. Nerad bych skončil jako včera v tom absurdním baru.

Komisař se z ní napil sám. Všiml si, jak se na ampulky koukám a těšilo jej, že jsem při smyslech, že dokáži plně vnímat a tudíž jsem dosti poddajný na spolupráci: “Nebojte, tady nám nikam neutečete, nemáme důvod vás jakkoliv eliminovat. Klidně si řekněte, kdybyste chtěl. Budeme hrát férovou hru, ano? Jsme na vaší straně.”

   S poloplnou pusou jsem se zeptal: Jak jste vůbec přišli na ten bourbon?”

   „Museli jsme zjistit vše. Kam se chodíte projít, co čtete, co rád jíte, pijete…, bourbon jste pil téměř pořád, potvrdili nám to i informátoři, potvrdilo nám to místo činu s otevřenou karafou a skleničkou vedle těla slečny Evelyn.”

   „Můžete mi říct, koho tím myslíte? Kdo z mého okolí udával, zatímco zplna pil doušky mé důvěry?”

   „Ale jistě. Teď už je to ostatně jedno. Jistý hřmotný Francouz jménem Pastor. Jednou jste se s ním porval.”

   Pastor? Sledoval mě každý večer, který jsem se kdy objevil v tom proklatém pajzlu? Pro Kristovy rány, to by mě v celém životě nenapadlo, že právě tento sviňáček bude práskačem policie.

   „Vite, pohyboval jste se ve dvou sociálních vrstvách. O to větší stopu jste po sobě zanechal, nejste nepřehlédnutelný ani v jedné z nich. Takže, potřeboval jsem někoho z nižší vrstvy. Pastor už seděl pět let za drobné krádeže, spolupráce s námi mu odpustila rok. To bylo snadné, v takové společnosti se špion lehce ztratí. A ten druhý, z toho vám padne brada na stůl.”

   Zatvářil jsem se vážně. Krátkou chvíli jsem se snažil rekapitulovat své společenské známosti, ale žádný z obličejů se mi před očima neukázal tak zřetelně jako…

   „Váš nejlepší přítel. Nezdálo se vám podivné, že tak náhle odjel?”

   „Ne. To není možné. Známe se od středoškolských studií, říkali jsme si všechny velmi osobní věci…” Nakonec jsem se musel nahlas rozesmát. Tak tohle měl být zřejmě jeho poslední vtip. Grandiozní zrada, které se teď určitě pochechtává někde uprostřed mexické džungle.

   „Přijde vám to legrační? Dobře, beru. Ten chlapík byl legrační. Škoda.”

   Utíral jsem si slzy z tváří: Jaká škoda?” Znovu jsem vyprskl smíchy: Jaká škoda! Ha há!”

   „Škoda, že ho zabili ještě ten den, kdy jste se dostal do vlaku.”

   „To mě ani nepřekvapuje. Vždyť byl zázrak, že já sám jsem dokázal přežít. To je na tom právě ten vtip. Vůbec mi ho není líto. Odteď bude navždy v mé hlavě, protože tohle nevymyslíte ani ve snu.” Natáhl jsem ke komisaři ruku: Dejte mi loka.”

   Podal mi svou placatku a já do sebe vyklopil asi polovinu jejího obsahu.

   „Takže tihle dva vám na mě řekli co? Že rád piju?”

   „Váš přítel nám řekl, že jste se mu svěřil se vším. I s tím, jak jste Evelyn zabil. Proč jste to řekl jemu? Byl s vámi?”

   „Já mu to řekl? Svěřil jsem se mu jen s tím, že jsem té noci byl v jejím pokoji. A pak o vašem výslechu. Pardon, že byl se mnou v čem?”

   „S vámi v té věci. Podporoval vás? Zorganizovali jste to spolu?”

   „Vraždu Evelyn? Ne. S ním já jsem nikdy nic neorganizoval. Cokoliv jsme spolu kdy spáchali, bylo rozhodnutí z minuty na minutu. Divím se, že si vůbec dokázal naplánovat tu svou poslední cestu.” Všiml jsem si, že se na mě komisař i jeho kolega najednou dívají pohledem, kterým dávali najevo, že čekají, až se dám znovu dohromady a budu jim věnovat svou pozornost. Rozhodl jsem se tedy, že jim dám trochu své dobré vůle: Pardon. Můžeme pokračovat. Takže, od toho hromotluka a taky od mého známého víte, že piji bourbon a že jsem se patrně svěřil s vraždou Evelyn. Vše jsem to vytěsnil a po několik dnů hrál divadlo…”

   „Měsíců. Divadlo jste hrál několik měsíců před vraždou,” přerušil mě komisař. Začal jste naprosto neskrývaně rozhazovat veškeré jmění, propustil jste svou starou chůvu, které jste ani nedoplatil výslužku, najmul jste si mladou dívku, tak mladou a krásnou, že se o vás začalo po celé ulici rozhlašovat, že spíte s nějakou nezletilou dívkou a to všechno jen, abyste zakryl stopy od pravé příčiny vašeho konání.”

   „Dobře. A motiv? Jaký jsem měl mít motiv?”

   „Znáte tyto lidi?” Můj bývalý společník se natáhnul na stůl pro obálku a vytáhnul osm fotografií mužů a žen, většinou ve středním věku. Na nikoho jsem si nevzpomínal. Všiml jsem si, že jsou velmi dobře upraveni. Byli mezi nimi i velmi mladí lidé, jako… po zádech mi proběhl mráz. Jednoho jsem přeci jen poznal. Ukázal jsem na něj prstem: Tenhle. To je ten chlap, co mě napadnul včera ve městě.”

   „Ano. A ti ostatní?”

   „Nevím. Nevybavuju si je. Co to je za fotky?”

   „Oficiální fotografie vaší skupiny, s kterou jste se scházeli a plánovali tohle všechno. Útok na politiky, média, podniky, obyčejné lidi. Vaším cílem bylo vyvolat bouři. Cíleně vzedmout vlny v každé z těchto skupin a nechat je plout. Vlny pak byly větší a větší a když zasáhly svůj cíl, nezbylo po nich nic. Tuto povodeň jste namířili na svou vlastní zemi a jen v několika městských epicentrech. Možná jste se domnívali, že se rozšíří dál, ale naše informace hovoří o tom, že jste stát paralyzovaly a vytvořili jeden vlastní autonomní ostrůvek. Sen, kterému jste se rozhodl vzepřít. Na poslední chvíli jste zasáhl. Kdybyste to neudělal, tak by se vám podařily mnohem, opravdu mnohem větší škody. Parta zbohatlých synáčků a dcer. Jaká v tomto byla vaše motivace? To už se zřejmě nedozvíme. Tak to bývá. I u válek se prvotní motivy stanou pouhými legendami, zpravidla hned po první výstřelu. Všechno se stačí zaobalit do složitého veřejného mínění, politického a občanského souboje. Velkou roli v tom ale hrála Evelyn. Například veškerá korespondence směřovala k ní. Všechny schůzky do hotelu, který vlastnila. Skoro to vypadá, jakoby vše vzala na sebe a možná s tím hodlala i zemřít. Udělala by ze sebe mučedníka a přeživší toho vašeho spolku by ji tak uctívali. Možná, že jste nebyl jediný, kdo ji miloval, pane Goldbach. Našli jsme její závěť, loučila se v ní tak, jako by byla připravena velmi brzy zemřít, poslouchejte - Z lásky ke všemu lidu, jedině tak lze obhájit můj čin. Z lásky ke každému jednotlivci. Miluji vás, miluji Tebe. Patetické až běda. Že ti největší vrazi mají vždy takový smysl pro teatrálnosti, že kolego.”

   „Je v tom cosi dětinského. Někdy mi přijde, že je to způsob jejich vzteku. Jako když dítě v plínce kope nožkama. Jako nějaký brouk," odpověděl posměšně bývalý společník. Dopalovalo mě to. Na jednu stranu se mi dvořili jako největší přátele, na stranu druhou si mě dobírali jako nezletilce. Připomnělo mi to otce.

   „Kde máte moje fotografie? A Evelyn?”

   „Ty jsme nezajistili. Zřejmě je někdo z vás musel zničit. Nakonec, ani o Kristovi nevíme, jak vypadal. Evelyn byla nejvýše postavenou, dejme tomu, že takový Kristus v sexy šatech, tam bych to chápal. U vás ale jen v případě, že byste byl přímo pod ní. Jako nástupce.”

    Pokud jsem se za svůj život dopracoval do vysoké pozice ve skupině jakýchsi iluminátů, kteří chtěli zničit a přebudovat svět, proč bych to zapíral? Spíše bych se tím bezpochyby chlubil, aby mě měl každý za blázna, protože zjevnou pravdu člověk na první pohled nevidí. Já bych byl na sebe tak hrdý! Vždyť je to trapné. Co mi to chtějí nakukat? Hrají jen jednu z dalších her, pomyslel jsem si a opřel se lokty o stůl. Zadíval jsem se komisaři do očí a zeptal se ho, zda tomu skutečně věří. Důrazně jsem mu doporučil, ať se na mě podívá. 

   „Já, že bych vedl takový život? A zabil člověka? Možná, že to říká každý vrah, ale podívejte se na mě. Víte, jaký jsem. A z toho soudíte, že bych byl schopen takových věcí?”

   „Evelyn nebyla jen vaší životní láskou, ale také vaším šéfem. Nejvyšší článek. A vy jste ji zabil! Hotovo!” Komisař vstal, také se vydal ke kartotéce a zpoza ní vytáhl dlouhý, asi půlmetrový tenký předmět, zabalený do tmavého kusu látky. Předmět byl těžký, podle toho, s jakým duněním dosedl na stůl. Když komisař sundal látku, díval jsem se na měděnou sošku ženy v tunice. Byla precizně vyhotovena. Zahlédl jsem jemnost jejích vlasů, záhybů na jejím těle, dokonale vytvarovaného podpaží, prsou, boků, ale i krku. Jen tvář měla velmi zle rozeznatelnou, zvláštně pokřivenou. 

Otočil jsem se bokem k sošce i oběma vyšetřujícím. Přemýšlel jsem. O té sošce jsem řekl svému příteli. Řekl jsem mu, že s ní někdo zabil Evelyn. Na komisaře jsem se nepodíval, ale zeptal jsem se: Odkud ji máte?”

    „Je to vražedný nástroj. Stála v pokoji na krbové římse. Vidíte tu zdeformovanou část? Tou jste praštil Evelyn do hlavy. Rozdrtilo jí to lebku. Zemřela na krvácení do mozku.”

    „Co po mě vlastně chcete? Když bych si náhodou vzpomněl? Jen ta jména? Co když je opravdu neznám? Zastřelíte mě, jak avizovali vaši kolegové venku?”

    „Dáme vám svobodu, pane Goldbach. A klid se smířit s vašimi činy.”

    „Svobodu za doznání k vraždě, kterou si nepamatuji.”

    „Kdy jste Evelyn navštívil? Toho večera? V kolik hodin? Čekal jste dole v baru. Na co jste tam čekal? Na co, pane Goldbach?! Až přijdeme? Dělal jste jakoby nic? Očekával jste výslech a pak se šel opít?!”

    Také jsem vstal: „Ano, toho večera jsem ji navštívil. A ano, také s vámi souhlasím, že jsem to všechno vytěsnil schválně. Byl to můj vlastní cíl.” Byly to věci, které mi dávaly smysl, ovšem ne v kontextu vraždy. Rád jsem se před problémy ukrýval, dělal jsem to tak vždy. Ukrýval a utíkal, zapomínal...

    „Přiznáváte se? Potřebuju to vědět. Přiznejte se a pomozte nám ty lidi najít.”

   „Neudělám ani jedno. Já si to prostě nepamatuju. Rád bych vám pomohl, rád bych ty lidi dohnal k trestu, ale nemám jak.”

   Komisař se na mě díval skleněnýma očima. Byly plné posledního zbytku zoufalé naděje. V takové chvíli by se člověk obyčejně rozčílil, ale on se rozplakal. Tak moc zoufalý byl. 

   „Odveďte ho. Je konec. Nashle.” Dál se na mě nepodíval. Když mě můj společník vyváděl ven z místnosti, komisař stál za stolem a rozkládal fotografie hledané skupiny před sebou. Pod každou z nich na kus papíru něco napsal. Dveře se zavřely a můj společník mě vedl chodbou zpět do sklepení se sudy. Čekali tu i ti dva komici, kteří mi dělali tak dobrou společnost cestou sem. 

   „Pánové,” pozdravil jsem je. Společník mě tlakem do ramen donutil kleknout na tvrdou podlahu. Ohlédl jsem se na něj: Kam až mě budete doprovázet, příteli?”

    Nic neřekl. Nikdo. Jen revolver. Střelili mě do hrudníku. Byla to největší bolest, jakou jsem zažil. Schoulil jsem se v křeči do klubka, padl na zem a nemohl dýchat, ani se nějak hnout. Paralyzovalo mě to natolik, že jsem se ani nebránil, když mi zvedali nohy. Upadl jsem do bezvědomí, ale nezemřel. Probudil jsem se až v momentě, kdy mě hodili do jednoho ze sudů. Zalapal jsem po dechu a vdechl první lok bourbornu. Nemohl jsem se hnout, takže se zdálo, že to bude rychlé. Následoval převelice nepříjemný pocit, kdy se mé tělo nalokalo bourbonu podruhé a pak…, tma....


 

XXIV.

   „Co chceš, abych udělala, Adame? Zastavila to? Zbláznil ses. Ach, kdyby ses zbláznil láskou do mě, udělal bys lépe. Místo toho jsi mě přišel zastavit? Za jakou cenu?”

   „Přišel jsem ti to rozmluvit. Vím, že s tím nic neudělám. Až tak je to prosté, jen ti to rozmluvit, Evelyn. Můžeš to zastavit, ano. Udělej to.”

   „Ty jsi byl vždycky naivní. Věci už dlouho běží”

   „Vždycky? I skrze naši lásku?”

   „Ne. V ní ses jen ztratil. Podívej se na sebe. Stojíš tu, a nejsi schopen něco udělat. Ztratil ses vlastně úplně ve všem. Už měsíce ovlivňujeme politiky a média. Jdou proti sobě. A média už začala ovlivňovat veřejnost. Nejde s tím nic dělat.”

   „Miluješ mě?”

   „Milovala a miluju pořád. Budu tě milovat, i když uděláš cokoliv.”

   „Já prostě jen odejdu. Už se nikdy nevrátím. Neuvidíme se. Láska zůstane nenaplněná. Já se s tím smířím, snažím se o to už několik měsíců, ale co ty?.”

   „Všimla jsem si, jak ses změnil. Máš ode mě odstup. Pověz mi, jak toho chceš dosáhnout? Zapomněním?”

   „Nenávistí. Nenávidím tě. A pokud tě někde v hloubi duše miluji, není to láska, je to jen prosté zbožňování, sexuální chtíč, ale i ten se dá zahnat. Mohu ti znetvořit obličej, například.”

   „To bys dokázal? Znetvořit mě.”

   „Ne ve skutečnosti. Vidíš tu sošku? Tamhle v ložnici? Podívej. Takto ji vezmu a omlátím o radiátor. Podívej! Jde to skoro samo, pár šrámů, ale ještě vydrž!”

   „Zbláznil ses! To ti tak vlezly na mysl peníze tvého otce? Už to mám, ty svou nenávist k otci přenášíš na mě, protože mě s ním spojuješ. Snažíš se zbavit svého dědictví a snažíš se zbavit i mě. To není zase tak hloupé, ale bláznivé ano...”

   „Peníze našich rodin přeci nenávidí každý z nás, kvůli tomu to děláme!”

   „Adame, polož tu sošku. Slyšíš? Mám z tebe strach.

   „Podívej se na ni, zblízka!

   „Au. Pusť mi můj obličej, to bolí!”

   „Nenávidím tě! Zabíjím tě!”

   „Polib mě. Prosím, polib mě…”

   „Nesahej na mě!”

   „AU!”

   Evelyn seděla na podlaze, sošku mi vytrhla z ruky, nyní ležela vedle jejích nohou. Obě měly znetvořené obličej, jedna šrámy, druhá slzami. Nechci si je pamatovat. Je to odporný obraz. 

 

   Odešel jsem do baru v přízemí a schoval se do vzdáleného koutku. Pozoroval jsem schodiště a výtahy, zda sem dorazí, zda mě bude hledat. Chtěl jsem mít jistotu, že ne. Že bude rozumná a nechá mě. Poznal bych, kdyby si přišla jen tak dát panáka, nebo se po mě dívat. Jsem blízko dveří, jednoduše odejdu. Objednal jsem si bourbon, ale sotva jsem k němu přičichl, vrátil jsem ho a dal si raději vodku. Popíjel jsem ho s ní, nesnáším jej stejně jako ji. 

Čekal jsem asi hodinu, nic se nedělo. Nespatřil jsem ji. Rozhodl jsem se, že zavolám svému příteli. Vyžádal jsem si telefon s placenou městskou linkou. Co mu řeknu? Proč se s ním sejít? Neuvěří mi, že jsem se s Evelyn jen pohádal a opustil ji. Vždyť jsem o ní tolik básnil, představil mu ji, viděl, jak ji pozoruji, viděl jak jsem do ní celou svou duší ponořen. Musím mu říct, že jsem ji zabil. Umlátil, roztrhal a spálil. V mém srdci i v mé duši je mrtvá. 

Telefon dál zvonil, nikdo jej nevzal. Můj dobrý přítel nebyl doma. Nezvedal to ani za další půlhodinu, kdy jsem si objednal posledního panáka a rozhodl se odejít. 

   Před budovou hotelu stály policejní automobily. Zahnali mě zpět dovnitř. Nebylo tu moc hostů, ale nikdo nevěděl, proč tu policie je. Přišli s nimi nějací muž v kabátech a utíkali k výtahům. Drželi nás tu asi hodinu. Pak se jeden z nich vrátil a nechal si nás seřadit. Došlo prý k vraždě. Ukázal na mě a pokynul, ať jdu s ním. Po chvíli jsem opět stál v jejím pokoji, ale vše bylo jiné.

© 2018 by Kocmi. Proudly created with Wix.com

Navštivte také tyto stránky
Svět podle
Kocmi
Jelen Lumír
JAKO FAKT BOŽÍ BLOG