Druhá kolona

      I.

     Po rozblácené lesní cestě projížděl bílý VAZ-2121, který odbočil k jednomu z desítek krmelců rozlehlého pohraničního lesa. Když přijel na obvyklé místo pod hájem černých borovic, vystoupil z něj muž kolem padesátky a okamžitě se pustil do přesunu dvou pytlů ke krmelci. V jednom bylo ovoce, v druhém sláma. Dnes to byla jen taková rychlá rutina, celou noc pršelo. I teď k ránu intenzivně padala oblaka drobounkých kapiček, které mu během pár minut zmáčely kabát. Nechtěl zůstávat v lese déle, než bylo nutné, proto sebou nevzal ani Ritu, českého fouska, který dal sám najevo, že se mu dnes z boudy rozhodně nechce. Hájenka má velkou zahradu, tam se vyběhá, hodí jí pár tenisáků a u toho bude pít turka. Kafe mu vozila dcera z Prahy. Odstěhovala se tam kvůli práci zdravotní sestry. Jednou měsíčně mu přivezla několik věcí, z nichž nejraději měl krabičku čerstvě mletého kafe. Těšil se, až dorazí zpátky do vyhřáté kuchyně a zavzpomíná na milovanou dceru s vůní černé lahody. Teď ale připravoval jídlo stádům zvěře, aby v hlubokém podzimu nestrádala.

     Když seno nakupil na hromadu, uslyšel zvuk motorů na nedaleké silnici, která les protínala z jihu na sever, tedy od hlídaných hranic směrem k městu. Vojáci tudy jezdili často, ale tenhle zvuk byl jiný. Znělo to jako nekonečná kolona aut. Byl rok 75, ale vzpomínky na okupaci stále žily v přítmí rozpolcené duše myslivce, který se za poslední dobu psychicky cítil jako sešlý stařec. Nasednul do VAZu a vyjel směrem k silnici. Skutečně to byla vojenská kolona. Zastavil u asfaltového okraje, vystoupil a zapálil si cigaretu. Stejně by se teď nemohl dostat ven z lesa, vypadalo to ještě na pár minut čekání, než všichni přejedou. Byly to jen V3Sky a osobní automobily důstojníků, na další okupaci to nevypadalo. Několik vojáků se na něj podívalo, ale důstojníci projeli bez povšimnutí. Mají namířeno do zdejšího vojenského areálu. Za války tam Němci stavěli podzemní továrny na výrobu granátů a min, nedávno tam byly svrženy baráky pro frontové zajatce a místo nich postavili dvoupodlažní kasárny. Spousta asfaltu, betonu, podzemních místností, šachet, a vůně borovic. Nesnášel to tady. Ten les by bylo potřeba vyčistit, prosekat, odvézt zbytečnou suť a lidi, kteří v ní žijí. Borovice jsou hezké, ale tady nemají co dělat. Je to umělá krajina. Nesnášel zpěv ptáků prokládaný hukotem těžkých strojů.

     Jakmile kolona odjela, nasedl znovu do auta a odjel domů. V obýváku si stoupnul k telefonu a zavolal člověku, který měl o aktivitách vojáků v lese přehled. Polesnímu Vojtovi. Bylo ale divné, že mu nikdo nedal vědět. Vypadalo to na neplánovanou, rychlou akci.

„Nazdar, Vojto. Nevíš, co vojáci dneska dělají v lese?“

Ozval se mu rozespalý hlas: „Co dělají?“

„Nevím, nějaké manévry? Byl jsem na Jelení seči a po cestě zpátky přejížděla kolona.“

„To nevím, nikdo mi nic nehlásil. Zastavili tě?“

„Ne, jen projeli.“

„Tak to nech bejt. Zajedu za velitelem za dvě hodiny.“

„Nikdo ti nevolal? Ani přes vysílačku?“

„Ne. Řikám, nech to bejt. Kdyby to bylo důležité, hlásili by.“

„Byl jsi na posedu?“

„Jo. Udělám si kafe a zajedu tam.“

„Budu doma.“

„Jo. Čau.“

     Chtělo se mu spát. Víc než kdy jindy, přestože pro něj už sedmá hodina byla pozdním ránem. Bylo to tím obdobím, tichý a mokrý podzim, spící les přes jehož dálky jde slyšet hučící fabrika. Celá ta doba, která ho obklopovala, byla tak nějak hnusná. Služba od podzimu do jara byla v tomto lese vždy drsná. Jako na Sibiři, určitě. Jeho práce připomínala život tam. Alespoň měl ten dojem. Bavil se o tom s Borisem. Chodili spolu na pivo každý pátek. Boris byl mladší, ale fyzicky vypadal na to, že ho každou chvíli sebere zubatá kvůli množství vodky, kterou popíjel každý skoro jako sirupovou šťávu. Rudý obličej, propadlé oči, třesoucí se ruce. Nabídli mu místo v té fabrice na výrobu polyuretanových pěn, která v tichu hučí lesem místo potoka.

„Československo? Ty vole, kam jinam bych měl jít. To byla jistota.“

„Měl jsi tam zůstat. Všude je to stejné.“

„Nic nevíš. Nikdy jsi tam nebyl.“

„Nebyl. I tak ale vím.“

„Béďo, jak dlouho děláš v lese?“

„Dvacet let. Od svatby.“

„No vidíš. Ani ten les není stejný všude, to ti říkám.“

„Ty taky nic nevíš. Taky jsi v lese nedělal.“

„Nedělal, ale žil. Abych mohl žít, musel jsem využívat les. Ty za to dostáváš peníze, já za to dostával jídlo, teplo, život.“

 

     Při těch běžných hospodských rozepřích se pokaždé vracel rozpolcený. Jako by vedle něj šla druhá osoba. Jedna mu říkala, že by se klidně na Sibiř vydal, aby Borisovi ukázal, že v tom žádný rozdíl není, ta druhá mu ale tloukla do hlavy, že se tu nemá zase tak špatně. Když už něco potřebuje, sedne do auta, popojede pár kilometrů do města a všechno si koupí. Že musí v zimě odházet sníh, zastavovat na lesní cestě každou minutu, aby se odsud dostal, to už je malichernost. Na Sibiři Boris zapadnul v chatce pod sněhem na několik dní. Předtím si musel ulovit pořádnou vysokou, aby měl zásoby na celou zimu. Co je na životě tady v pohraničí, blízko Rakouska? Nic. Pohoda, ticho a klid. Dokud nezačnou projíždět vojáci. A v tom je to pak najednou stejné jako na Sibiři. Pak už se mu zase chce utíkat, když projede kolem ostnatého drátu, betonové zdi nebo hlídky dvou čerstvě zletilých bezvousých holátek, co ho komandují: „Máš povolení, soudruhu?“

„Nemáš pravdu, Borisi. Je to tady úplně stejné jako u vás. A možná horší. Vy tam od vás ještě můžete někam utíkat. Na západ. Tisíce kilometrů na západ. Ale tady? Tady už nemůžeš nikam. Všechno tu končí. Odsud se dá jedině vrátit. Na východ.“

„Ty seš teda soudruh.“

„Neříkej mi tak.“

Boris tomu nerozuměl. Měl ten výraz zažitý, jako Čechoslováci paní a pane. Pro něj byli všichni soudruzi, bratři, rodina.

„Nech to bejt, jdu domů, Borisi.“

„Potřebuješ ženskou. Znám jednu od nás, nemá jeden přední zub a je hrozně pihovatá, ale už jsem s ní byl ve skladu. Je dobrá. Odněkud k ostravska.“

„Dej mi pokoj se ženskýma.“

„Tak ještě jednu ženskou znám. Vodku! VOD-KU! DAVAJ!“

   

     A tak to končilo vždycky. Dalšími panáky vodky a pěším pochodem po silnici na myslivnu. Bylo to třicet minut od první hospody na okraji města. Nejdřív musel přes koleje motorové lokálky, pak po štěrkové cestě kolem zahrádek a pískového lomu, dokud se nedostal na hlavní silnici, směřující na přechod s Rakouskem. Po silnici to měl osm minut k asfaltce napříč bukovým lesem. Šel pořád rovně k náspu, pod nímž vedli koleje. Nejednou se tu zastavil a čekal, až projede noční rychlík na Bratislavu. Stál ve tmě a hleděl do rozsvícených oken na nic netušící cestující. Noční rychlíky byly obvykle plné, hlavně v pátek, kdy se na Slovensko vraceli studenti a dělníci. Teprve potom se vydal přes železniční most k myslivně na protějším úpatí náspu. Byla to taková zvláštní rutina, kterou téměř nic nerušilo.

   

     Dnes to ale mělo být jiné. Začalo to těmi událostmi v lese. Celé nekonečné ráno čekal, až mu polesní zavolá a řekne něco víc, ale nic se nedělo. Několikrát se mu pokoušel sám dovolat, ale očividně nebyl doma. Vydržel to tak do půl desáté. Vyklopil Ritě celou konzervu žrádla, aby odpoutal pozornost od odchodu. Nebyla ráda sama, vždycky štěkala, když šel z pozemku bez ní. Ta konzerva byla částečným bolestným.

    Asi dva kilometry od myslivny stála brána vojenského areálu, kde se nacházelo velitelství roty, baráky pro vojsko a skladiště munice a vojenské techniky. Celý prostor byl zakousnut do borového lesa téměř ve tvaru zubu. Areálem vedla jednokolejka, kterou naposledy používali dělníci německé muniční továrny. Vozíky ještě stály na původním místě, ale více méně sloužily jako kontejnery na součástky a plechovky s olejem a mazutem. Pokud v tomto stavu je Československá armáda, pak by jistě pro imperialistické záškodníky nebylo nijak složité paralyzovat celé pohraničí jedinou odhozenou sirkou. Vojáky a jejich velitele měl za obyčejná hovada nebo malé děti, ale musel se řídit jejich příkazy. Ačkoliv on byl správce lesa, oni byli jeho páni.

    Přijel před bránu, kde ho zmerčili dva starší kluci na hlídce. Znali ho. Často projížděl okolo a někdy se tu jen tak otočil, proto mu nevěnovali tolik pozornosti. On se ale díval, jestli se tu něco nezměnilo, jestli na příjezdové cestě není bahno z V3Sek nebo před branou neparkuje více automobilů. Vše ale nasvědčovalo tomu, že je tu podezřelý klid. Jakoby se celá kolona propadla do země a rota cestu umetla.

Vypnul motor a vystoupil z auta. Jeden z kluků se podíval z věže dolů a něco gestikuloval. Úzké plechové dveře, které byly součástí obrovské brány, se otevřely. Stál tam důstojník, který myslivci zasalutoval.

„Hledáš někoho, soudruhu?“

„Čest. Jsem Antonín Kaněra, znám se s velitelem. Chtěl jsem se jen zeptat, co se dneska v lese dělo? Byl jsem krmit a vjela mi do cesty nějaká kolona aut.“

„To byl přesun rot. Jednou za čas se to děje. Taková zkouška mobility.“

„Dobře, ale, většinou o těch přesunech víme.“

„Kdo my?”

„Myslivci nebo aspoň polesní.”

„Vám to nikdo neřekl? Možná chyba na ústředí, když je něco rutina…, řeknu jim, ať si na to příště dají pozor.“

„Dobře, to by bylo fajn. Ale i tak, mohl bych na slovíčko za velitelem?“

„To teď nepůjde, máme pohotovost.“

„Pohotovost?“

„Kvůli těm manévrům. A taky je tu kontrola z Hlavní správy PS. Všichni jsou nervózní. Až odjedou, velitel se ozve, soudruhu.“

„No dobře. Tak to je asi všechno.“

„Čest, soudruhu.“

„Čest, nashle.“

     Vrátil se k autu. Sotva za sebou zavřel dveře, všiml si, že důstojník vyběhl na kontrolní věž a pozoroval, zda opravdu odjede.

Odjel, ale směrem k hranicím, až na okraj lesa. Chtěl si něco zkontrolovat. Měl povolenku od velitele brigády, díky polesnímu. Než vjel na pohraniční asfaltovou cestu, vždy jej zastavila hlídka a přestože se většinou znali, vždy po něm chtěli i papíry. Bylo tomu i tentokrát.

      „Dobrej. Kam jedete? Teď byste se tu neměl pohybovat,“ promluvil těsně u okna vojín. Opodál stál psovod, nějaký nováček, protože tuto tvář ještě neviděl.

       „Neviděli jste tady stádo muflonů? Chtěl jsem zkontrolovat stopy, tak sto metrů, víc ne. Zdrhli z obory, kurvy a viděl jsem je utíkat někam sem. Pět minut a jedu pryč,“ zalhal Bedřich, jelikož věděl, že vojín nebude mít ani páru o tom, co mu říká.

        „Stádo? Nevím, ani muflony nepoznám. Pět minut a musím vás sledovat.“

        Bedřich zakýval souhlasně hlavou: „Jasně, díky.“ A odjel opodál.

      Kus asfaltové cesty byl rozblácený. Při deštích se tudy valilo bláto z polí. Šlo o úsek asi třiceti metrů, který navíc obsahoval několik děr, kde by obyčejná Lada klidně mohla zapadnout. Pokud by tudy jela kolona, určitě by se tu pěkně zasvinila a bláto by nestačilo jen tak opadat do příjezdu k rotě. Když přijel na místo, žádné známky pohybu těžkých vojenských aut se tu k jeho překvapení nenacházely. Jen dokonale rovná hladina vody kaluží, na jejichž dně bylo asi třicet centimetrů bláta, což Bedřich změřil díky suché větvy, která ležela opodál.

     „Normálně bych tam zapadnul do půlky lýtek a tady není jediný vzor pneumatiky, co to sakra je,” posteskl si nahlas, protože záhad okolo kolony v lese začalo podezřele přibývat. Nasednul znovu do auta, zacouval k vojínovi, ještě mu podal závěrečnou informaci, že po stopách ani vidu a tak si chvíli sedne na posed opodál.

    Pár desítek metrů od okraje lesa stál už roky krmelec a posed s výhledem těsně pod korunami vysokých buků na pole pohraničního pásma. Tam za horizontem byla Rakouská republika. Svítilo na ni slunce. Měl ten pohled rád. Sice neviděl přímo rakouské území, ale věděl, že za těmi dráty je a to mu přišlo neuvěřitelně magické. Vídeň, Alpy, moře. Vypadalo to, jakoby si tam stačilo jen odskočit a vše z toho bylo na dosah. Dálky jsou pomíjivé.

   

   

    Nemohl se na nikoho obrátit. Polesní nic netušil a na základně roty ho rychle odbyli. Byl tu však ještě jeden směr, kudy mohl jet. Do města. Chlapi z roty si často zajdou na pivko a rum do kulturáku a tam si pustí hubu na celou hospodu, přičemž to slyší minimálně tři štamgasti a samotný hospodský. Do jisté míry byla tato centrální kulturní instituce dobrým zdrojem informací pro armádu, Ústřední výbor i imperiální narušitele. Taková česká hlásná trouba za leskem rudých odznáčků. 

Zítra jsou Dušičky kurva, nebo až pozítří?” Zahulákal na hlouček štamgastů Boris, načež ho hospodský musel uklidňovat: “Sklapni, sou tady děcka.” 

V rohu seděla Alena, obtloustlá manželka hospodského s pětiletou dcerou a sedmiletým synkem, který svou sestru tahal za vlasy. Nevypadalo to, že by nebyly zvyklé na hrubší mluvu a chování místních, ale jejich rodič se zřejmě snažili dodržet nějakou základní morálku, vzhledem k tomu, že bylo teprve poledne a hospoda čekala obědové strávníky. 

Jdeš na oběd, nebo na pivo,” zeptal se hospodský Bedřicha.

Co je k obědu?”

Guláš. Ale vepřový. Byla zabijčka.”

To už se mi ani neřekne o zabijačce?”

Štefan ji dělal. Já bych ti řekl.”

Štefane, tak díky. Dám si pivo, guláš jím furt. Ale z kančího.”

No vidíš, stejně bys to nežral,” uchechtnul se přiopilý Štefan.

Boris pořád stál nad stolem, jakoby se nemohl pohnout a znovu zařval: “Tak jak je to do prdele s těma Dušičkama?!”

Řekl sem ti, ať držíš klapačku nebo vypadni! Jsou zítra,” ozval se na to zase hospodský a k tomu začal jeho synek brečet, protože mu sestra oplatila tahání za vlasy pěstí do nosu. Asi bude po mámě.

Že sem ty děcka vůbec taháte, paní,” otočil se na matku Štefan. Ta ho probodla pohrdavým pohledem, tudíž bylo po diskuzi. 

 

    Bedřich se posadil na kraj stolu k oknu, aby viděl ven, jestli náhodou neprojede další vojenské vozidlo.

Hele, nebyl tu v poslední době někdo z roty?” Ozval se Bedřich po chvilce ticha.

Hospodský Bedřichovi přinesl pěkně natočené pivo s hustou, zarovnanou pěnou: Čoveče, asi tři dny nikdo. Ale předtím tu jeden zapíjel pohřeb svého taťky. Moc se s tím nemazal, protože mu nedali propustku na tak dlouho, jak by asi chtěl.”

Jakože nadával nebo co?”

Hospodský se otočil a šel mlčky ke svému výčepu. Bedřich upil piva a podíval se po ostatních, ale nikdo nereagoval. Tak co říkal?”

Nic moc,” odpověděl Boris a vyklopil do sebe dalšího panáka. Jestli sou Dušičky až zítra, tak dneska žádný věnec kupovat nemusím. Ještě panáka, davaj.”

Ty vole, chlapi, když jste to slyšeli vy, tak to asi nějak tajný nebude ne?” Zeptal se znovu Bedřich.

Však nikdo neříkal, že je to tajný, žejo,” odpověděl Štefan.

Tak si to nechte pro sebe. Kamarádi do prdele,” prořekl se Bedřich, vypil pivo na ex a vstal.

Hospodský jej stačil jen oslovit křestním jménem, ale v ten moment ho Bedřich zarazil: Co čekáš? Že tu lidi děckám budou číst pohádky, nebo začnou tlachat o Platónovi? Máš v hospodě od rána do večera štamgasty, kteří tě živí, tak sklapni sám. Platim. Až budeš chtít zase srnčí nebo divočáka, tak si to rozmyslím. Nepozvete mě ani na zabijačku, kterou dělám léta. Kdo vám to prase vůbec zboural?”

Boris si poručil panáka vodky a odpověděl: Grajcar. Ten Slovák.”

Blbče,” vytušil hospodský problém, jelikož Grajcar byl polesní, kterého Bedřich už léta nesnášel. Grajcar měl na starosti pohraniční lesy na druhé straně řeky a neustále provokoval tím, že projížděl lesem na kole, na krku měl zavěšené rádio na baterky a naladěnou rakouskou stanici. Starší důstojníci ho znali a mysleli si, že je to jednoduše magor, ale mladí, ti jej zastavovali. Když se ho ptali na to rádio, tak jim odpověděl, že tady v lese prostě jinou stanici nenaladí a potřebuje tak plašit medvědy, co se do lesa zatoulají z Malých Karpat. Samozřejmě je to blbost, šlo mu jen o provokaci. A teď ještě Bedřichovi fušuje do zabijaček v jeho vlastním městě.

     Bedřich nic neřekl, jen za sebou zavřel dveře.

    II.

     

     Značnou část podvečera proseděl na dvorku ve svém křesle po matce. Bylo z Užhorodu, přivezla si ho za první republiky a pro Bedřicha se stalo nejhmatatelnější vzpomínkou na ni. Lezl po něm jako malý, jednou se s ním převrátil a nakousl si ret, spal v něm, sedávala na něm babička, když jej hlídala, než přišla matka z fabriky, sedávala v něm na zahradě ve stáří a pak mu jej darovala, když viděla, do jaké rozpadliny se coby myslivec nastěhoval. Odmítal si sebou cokoliv z její domácnosti vzít, ale ona byla neodbytná a nakonec za to byl hrozně rád. Když už nic, tak to křeslo si aspoň vem,” řekla mu měsíc předtím, než umřela.

     Slunce zapadalo brzo a Bedřich se konečně těšil na první jarní dny, kdy se den prodlouží. Na zimu byl zvyklý, nebylo nic jednoduššího, než se dobře obléct a nosit sebou placatku rumu, ale dlouhá zima, ta se vryje pod kosti každému. Nejde o to se ohřívat uměle, což o to, ale člověku tak nějak chybí láskyplnější náruč přírody, kdy stačí vyjít ven s vědomím, že i když má na sobě jen triko a flanelovou košili a počká, až vyjde slunce, bude mu dobře. Vzduch bude provoněný kvetoucími ovocnými stromy a keři bezu, v lese se začnou rozlévat modré koberce zběhovce, pak se člověk tak nějak uklidní a do oběhu se mu dostane nová, okysličená krev.

     

    Poslouchal vlaky, které projížděly pod náspem. Nejhorší jsou nákladní, dlouhé a hlučné, protože projíždějí pomalu. Většinou vozily dřevo, obilí, nebo řepu na Slovensko, méně často pak vojenský materiál. Už dlouhou dobu ale žádný takový neprojel, v řádu celého týdne. Vše bylo podivné. Vlaky, les, město, dokonce i Rita byla dnes extrémně soustředěná.

Kam se to díváš,” oslovil ji Bedřich. Rita zastříhala ušima, jakmile zaregistrovala jeho hlas, krátce se na něj s vyplazeným jazykem podívala a opět otočila hlavu k plotu, který na jižní straně hájenky ohraničoval bukový les. Bedřich tomu nepřikládal žádnou důležitost, stačilo, aby do lesa vletěla nějaká koroptev a Rita ji pozorovala. Svým způsobem byla celkem vystrašená ze všeho, co se kde šustlo. To by neměla, ale čím byl Bedřich starší a čím déle v pohraničním lese sloužil, tím méně mu to vadilo. Líbilo se mu, když Rita dává takový pozor, cítil, že se jednoduše kolem pořád něco děje, že to všude žije a není tu tak mrtvo, jak se na první pohled zdálo. 

   

    Dnes bylo jasno. Vysvitly první hvězdy, jedna z nich byla neobvykle zářivá, zřejmě nějaká planeta. Vysedával dlouho, přestože chtěl jít na posed. Byl ale unavený a tak se nakonec rozhodl, že tam přeci jen půjde až zítra. 

„Chceš mléko, krásko?” Dřepl si a Rita k němu hned přiletěla. Nechal se oblízat, i když věděl, co všechno cestou přes les sežere, ale psí sliny, ty se postarají o kdejaké svinstvo, aniž by bylo cokoliv poznat. Jsou to odolná zvířata a i přes tu radost ze špíny vlastně celkem čistotná. Rita si každý večer před spaním olíže tlapky, od polštářků, až přes loketní kost, pohodlně si načechrá deku pod sebe a s žuchnutím šestiletého ochlupeného pytle se uvelebí. Mléko v noci milovala. On si jej ohřál, ona dostala studené. 


    Spal mnohem déle, než obvykle. Většinou vstával kolem půl šesté, ale Rita jej probudila kňučením u dveří asi v sedm. Nebyla zvyklá být tak dlouho mimo les. 

Už jdu.”

Nakonec začala štěkat, těšila se na snídani. Nedošel ovšem daleko, protože začal zvonit telefon. „Ticho,” zabručel na Ritu a odběhl do kuchyně. Doufal, že mu bude volat polesní a taky volal.

No nazdar. Tak co jsi střelil?”

Čau. Nic, nebyl jsem. Nějak mě skolila únava, doteď jsem spal. Půjdu večer.”

Ajo. Nedostal jsi chřipku v hospodě? Teď prý něco řádí.”

„A jak víš, že jsem byl v hospodě? Neboj, to bych tak rychle nechytil.”

No, proč ti volám," přešel polesní otázku, „ozval se mi major, že nemáme být nervózní a když něco bude, tak nám řeknou. Hlavně nedělat vlny mezi lidma.”

Takže major se dozvěděl, že jsem se na něco včera v hospodě ptal?”

„Víš, že kdybys měl něco vědět, tak přese mě. A já nic nevím.”

Ty vole, to je dobrý no. To by mě zajímalo, kdo mu to řekl.”

„Ser na to, Bedři. Major mi ale řekl ještě tohle. Že je teď zvýšená obezřetnost kvůli nějakým útěkům. Tak kdyby jsme si všimli nějaké aktivity z jejich strany, ať se nedivíme. Až bude bezprostřední ohrožení, řeknou dopředu, co uzavřou.”

Dobře, aspoň něco. Není ti to ale divné? Když tenkrát utekla ta skupina, vyrazili k drátům a týden lustrovali vinaře. Přejelo pár aut k Rakousku a z okresu pár papalášů. Teď přece jeli opačně, do lesa. A skoro to vypadalo, že přesunuli celou rotu. Proč zrovna sem? To je jak kdyby chystali manévry na město.”

Bedři, jak říkám. Co budu vědět, zavolám. Nezajdeme na točené po obědě?”

Můžem, ale jinam, než do hostince, sere mě, že hned všechno vyslepičí. A neřekli mi o zabijačce, věděl jsi to?”

Na drátě bylo chvíli ticho, až pak se polesní ozval: „Čoveče, asi ne, já už na to nejsem, pálí mě žáha. Akorát to pivo mi pomáhá.

Bedřich jej trochu podezříval ze zapírání, ale nechtěl se v tom dál babrat: „No nic, jedem s Ritou k rybníku. Dík, že jsi zavolal.”

Dobrý, čus.”

 

    Podél rybníku procházel asi jednou za týden. V práci se mu snažil vyhýbat. Tak moc se mu tam líbilo a nechtěl, aby se z toho stalo něco všedního. Přímo uprostřed regulované vodní plochy vyčuhoval malý ostrov obrostlý trávou a dvoumetrovým rákosím. Rita byla pokaždé u vytržení z přebujelého množství vodního ptactva, které se tam před ní snažilo ukrýt. Ale nikdy ji nenechal tam skočit a přeplavat desetimetrový úsek vody, aby zbytečně zadávila klidně i deset kačen, jako když tu byli spolu poprvé. To byla odrostlejší štěně a myslel, že ji zabije. Nakonec z toho byly příjemné pečínky s kolegy a polesním, takže se na ni nemusel zlobit. Dnes jen tak pobíhala po břehu, a když chtěla vejít do vody, zasyčel na ni jako had. Zastavila se, nastražila uši, natáhla krk a s vyplazeným jazykem se rozutekla zase opodál. Nechával jí větší volnost, než ostatní myslivci. Na psa nebyl nikdy tak drsný, jako jeho kolegové. 

    Sto metrů od rybníka stál malý empírový zámeček. Přímo uprostřed lesa, kde si v letním salonku s otevřenými dřevěnými okenicemi nad římsami a dórskými sloupy feudálové, ta dehonestovaná imperiální ekonomická elita zdejšího kraje, popíjeli kávu a plánovali další část loveckého výletu po okolních lesích. Teď je to starý myslivec a jeho pes, kdo obhlíží okolí a vysedává pod zničeným sousoším antické mytologie. Na jedné straně je Diana  s laní a psy, na druhé pak s faunem a jeho píšťalou. Sháněl knihu antických příběhů, dlouhé roky, ale zřejmě se ptal nesprávných lidí. Měl by se vydat spíš víc do města, na místní učiliště elektrotechniky a strojírenství, kde učila československá zdiskreditovaná profesorská elita. Jistý profesor matematiky poslouchal gramofonové desky klasické hudby, profesorka češtiny pak měla oblibu v ruských romanticích, TĚCH velkých romanticích jako Lermontov nebo Puškin. A také měla ráda jazz. Mohl by oběma zařídit lístky na Pražské jaro. Dcera má kontakty na zdejší umělce, našla si cesty, jak v tom socialistickém velkoměstě chodit. Ještě pořád tam existují skryté kouty staré svobodomyslnosti. Podporoval ji v tom a neustále jí opakoval, ať se nevrací. Tady vědí všichni o všech, tady se nikdo nikam neschová, včetně nitra své duše. Za Pražské jaro by si mohl poručit pravidelnou dodávku skvělých knih. Zejména v zimě ho ta čtivá chytne až trýznivým způsobem, který příběhy o lovcích tygrů v sibiřské stepi nebo sovětských námořnících v Černém moři rozhodně nezahojí.

 

     Přes neposekanou louku mezi zámečkem a rybníkem vedla pěšinka. Vydali se po ní od zámečku, Rita se rozběhla dopředu. Po chvíli začala na něco štěkat blízko dvou vzrostlých vrb na břehu. Byl to signál. Bedřich zpozorněl a zapískal na ni, jelikož chytla menší amok. Nejdřív měl za to, že je to srnka, podle velikosti a barvy, která byla o něco tmavší než slehlá suchá tráva okolo. Přiblížil se ještě o několik kroků, aby zaostřil a nakonec zůstal stát lehce oněmělý, než k sobě přivolal Ritu a přikázal jí zůstat na místě. Bylo tam lidské tělo. Vydal se k němu sám. Rita štěkat nepřestala, ale alespoň zůstala na místě.

 

    Bylo to tělo vojáka. Měl na sobě polní stejnokroj, bez výbavy, jen s revolverem u pasu. Ležel na břiše hlavou k zámečku a nohy měl namočené do vody. Poklekl, aby zjistil, jestli dýchá. Slabě, ale dýchal. Na hlavě, ani nikde na těle neměl žádné zřejmé krvavé zranění. Pokusil se ho probudit, ale nereagoval. Nešlo dělat nic jiného, než jej vytáhnout víc na břeh a otočit na záda. Chytil jej pod pažemi a zabral. Nečekal, že bude tak lehký, vážil snad pouhých 60 kilo. V obličeji bylo znatelné, že jde o mladíka. Vyhublý vojáček, sotva plnoletý a nebo tak ztýraný šikanózní institucí obrany vlasti. Pes už to nevydržel, pobíhal okolo a čichal k tělu. Když mladíka ještě dvakrát propleskl po obličeji, protože ho nic lepšího nenapadlo, mladík lehce otevřel oči a pak je znovu zavřel. „Tak fajn,“ pronesl pro sebe a začal se s ním mordovat podél břehu k autu. „Místo! Na místo,“ přikazoval u toho Ritě. Těch dvacet metrů naštěstí nebyla tak velká fuška, i pytel jablek byl těžší. Otevřel kufr, pes skočil dovnitř. Pak boční dveře, aby tam mohl nasoukat mladíka. Z pouzdra vyndal vojákův revolver a strčil si ho do kapsy bundy. Mladík ještě několikrát pootevřel oči a jednou obrátil hlavu, ale pak opět nereagoval.

    Co nejrychleji se snažil dorazit na hájenku, k telefonu, zavolat do nemocnice a na základnu…

Aktualizace 15. 8. 2020

   Nikam nevolal. Chvíli se za to taky cítil provinile, ale nakonec... nikdo je neviděl. Rozhodl se, že počká, až se mladík probere, nalije mu panáka, možná dá něco k snědku a promluví si s ním. Zjistí, co se mu stalo a pokud zběhl, tak proč a co se vůbec v lese děje…, nebo ho taky může nechat umřít. „Jestli máš otřes mozku nebo nějaké vnitřní krvácení... hochu, co mi to děláš,” říkal si pro sebe. Měl by zavolat do nemocnice, nebo ho tam sám odvézt…, ne, čekal. Čekal pět minut, deset, dvanáct a po této době si začal nadávat. Rozhodl se, že to udělá, musí mu přece zachránit život, ať už pro něj byl jakkoliv cenným zdrojem informací.

   

    Vstal z křesla a šel k němu, ale mladík opět otevřel oči, začal s nimi mrkat, pohnul rukou, podíval se po pokoji, všiml si Bedřicha a promluvil: Co…, co je?” 

    „Slyšíš mě?” Přistoupil k vojínovi a chytil jej za rameno.

    „Jo. Slyším. Sakra, to bolí” snažil se posadit, ale Bedřich jej nenechal.

    „Lež. Je ti blbě nebo vidíš rozmazaně?”

   „Ne..., bolí mě záda.”

   „Kurva teda,” posteskl si Bedřich. Cítíš nohy?”

   „Jo. Je mi zima,” nakonec se mu povedlo se posadit. Držel si čelo, jakoby ho někdo praštil tyčí. „Vy jste mě vláčel do auta?  Jak jste věděl, že nemám nic s páteří?

  „Věděl, nevěděl, bylo by to stejně k hovnu, protože jsi ležel v lese. Než bych dojel k telefonu nebo do nemocnice, mohl jsi tam i chcípnout. Bolí tě hlava?”

   „Kde jsem?”

   „V hájence. Chceš zavolat doktora?”

   „Ne, ne. Nechci.”

    „Seš si jistý?”

    „Jo. Mám hlad.”

    „Můžu ti dát kančí klobásku. A chleba s křenem.”

    „Jo, asi jo, prosím.”

    „Ale ještě si lehni, napij se vody. A panáka slivovice. Ať se z toho nepobliješ. Radši ti dám jen ten chleba.”

 

     Bedřich zašel do kuchyně a z chlebníku vytáhnul okoralý chleba. Prostředek byl ještě dobrý, zbytek hodí Ritě. Jak ses tam dostal?”

     „Usnul jsem.”

     „Usnul s nohama ve vodě? Usnul tak, že jsi neslyšel štěkat psa? Tomu říkáš usnutí?”

    „Bolela mě záda. Mám revma. Asi jsem se nachladil v lese a chytlo mě to. Vystřelovalo mi to do kostrče a do nohy. Vím, že jsem lezl přes tu louku po čtyřech. Pak jsem usnul, možná omdlel, nevím.”

    „Nepraštil tě někdo? Ty tvoje výmluvy zní dost chabě.”

    „Nevím.”

    „Co jsi dělal v lese a sám?”

    „Ztratil jsem se.”

   „Tak to zase kecáš, kamaráde. Tady se není kde ztratit. Všude jsou cesty. Při nejhorším za hodinu bys došel k silnici nebo do města a nebo k hranicím.”

   „Musím jít zpátky.”

   

    Tomu Bedřich také nevěřil. Velící by mu napařili polní soud.

   „Slibuju, že nezavolám doktora, ani tvému veliteli. Ale ty mi za to řekneš pravdu. Mám tě v šachu. Poznám, když mi někdo lže. Tak mi teď vyklop, jestli jsi dezertoval, chtěl utéct přes hranice, nebo ses jenom ožral a pak mi pověz taky o těch manévrech, co pořádáte.”

    Klučina se na okamžik podíval kolem sebe a viděl, že není úniku. Od dveří ven jej dělilo opěradlo gauče, které by v tomto stavu jen ztěžka v mžiku přeskočil a pak tu byl statný myslivec, který má o nedaleký stůl za sebou opřenou brokovnici. Stačilo by, aby k ní natáhl ruku.

    „Když mi to řekneš, můžeme pak společně zkusit vymyslet alibi, kterým se za tebe přimluvím.

    „To nevím.

    „Nevíš, dokud to nezjistíš.

Aktualizace 17. 10. 2020

   „Kurva, Kaše! Neslyšel jste, že blíž jak dva metry od těch vrat žádné krabice být nemají?! Jak chcete zabezpečit plynulost evakuace v případě ohrožení?! Okamžitě to napravte, nebo vás je nechám dvacetkrát tahat z jednoho konce chodby na druhou!” Ta hněvivá slova soudruha praporčíka se nesla podzemní chodbou jako hrom mezi mračny. Poslední týden tu některé žárovky přestávaly svítit a stačila jediná, aby se v jejím okruhu vytvořila téměř uchvacující tma. Bohužel tomu tak bylo přímo u železných vrat v půli chodby, za kterými se nacházela vzorkovna a železobetonové schodiště do přízemní části komplexu, obrovského hangáru, kde parkovala těžká technika a v případě nutnosti se tam mohl schovat i vrtulník. Nebylo jednodušší tu žárovku vyměnit. Mnohem jednodušší bylo vymyslet směrnici, která by zamezovala v tom, aby se o ty krabice nějaký blbec, jako byl soudruh praporčík, náhodou nepřizabil. 

 

    Vysocí důstojníci tu byli téměř neviditelní a poddůstojníci se obvykle chovali nepříjemně už z principu, jelikož si tím možná léčili nějaký komplex. Ale za poslední týden se k tomu přidala i nervozita. Sjížděly se sem ty největší armádní špičky, stejně jako vrcholní vědci nejen z Československa a Východního Německa. Vojín Kaše tu potkal nevyspalé fyziky z Ukrajiny, neustále pobíhající Číňany, blonďaté, povýšené Rusky z Omsku, ustrašené elektrotechniky z pobaltských republik… a ty všechny přivezla utajená kolona, směřující z letiště v Českých Budějovicích podél hranice, aby se vyhnula běžným státním silnicím. K tomu se přidalo hned několik praporů, takže se tu tísnily stovky hlav.

    „Máme u hranic osoby s povolením, většinou jde o zemědělce a lesníky, to by mohl být problém,” říkal jeden soudruh major, a ten druhý mu na to odpovídal: „Asi vědí, proč to dělají, ne? Může jít přece o jasnou ukázku síly naší socialistické armády, jen, ať to Rakušáci vidí a naši si o tom budou moct aspoň šuškat v hospodě. Nikdo neví, o co jde, nikdo se ani nebude zajímat. Prostě manévry. Celý konvoj se bude usmívat, jestli to bude potřeba. I kdyby se to nařídilo, jako povinnost.”

    Vojín konverzaci zaslechl při údržbě vzduchotechniky, kterou se nese až příliš hluku z vyšších pater. To bylo před týdnem. Dnes jej přeložili ke kovovým krabicím s kyslíkovými bombami, aby se mu jejich tíhou odvděčili za zcela upřímné poflakování v tichu technických místností a toalet.

    Do služby byl povolán před rokem a půl. Prvotní nadšení vystřídala zvláštní, až donquijotská, tvrdá škola a následně ztráta iluzí v jakoukoliv profesionalitu československé lidové armády.   

    „Už jste někdy nacvičovali útok s košťaty místo samopalů? Tak si to vyzkoušíte, protože umíte úplné hovno, natož držet zbraň! A dokud z vás nejdřív neuděláme chlapy, tak tu budete jak slečinky lítat s košťaty!” Křičeli na nováčky, ale přitom bylo smyslem toho všeho zakamuflovat, že prostě chybí munice a jakákoliv metodika výcviku. 

   

    Pozoroval stěnu před sebou a jasně viděl drobounký, ale nepřetržitý proud vody, který se dral skrze železobetonový kryt. Každého půl roku se musel přetřít bílým vápnem, které během pouhého týdne znovu zezelenalo. Pouze tři metry cihlové stěny opodál zůstaly bez známek změn. Nikdy jej nenapadlo, proč je právě tato malá část postavena z cihel, ale jejich kvalita se nedala zapřít. 

    Nebyl tu poprvé. Už jednou ty stěny natíral společně se třemi dalšími vojíny. Celá podzemní chodba o délce dvaceti metrů jim zabrala tři dny. Vždy před obědem byl schopen si sednout přesně na to místo u vchodu, na kterém sedí teď a v patnácti minutovém nehybném tichu pozorovat kapky vody a slyšet jejich pronikavé dopady, než se někdo vrátil z ešusem polévky a vojenské bramborové kaše s houbovou omáčkou. Hub tu bylo všude kolem dost, ale začaly mu lézt na nervy.

    Ač se to podpraporčíkovi líbilo nebo ne, vždycky tu zůstávala nějaká připitomělá krabice, jakoby ta stěna přitahovala někoho dalšího, někoho, kdo je jí stejně fascinován. Na chvíli úplně vypnul, téměř nic nevnímal, soustředil se na milimetrovou prasklinu, která se táhla od vrchní čtvrtiny zdi ke stropu, představoval si, že čeká v pravěké jeskyni, dokud...nezhasla všechna světla. Zřejmě nastal nějaký výpadek elektřiny, který jej přistihl ve chvílích transu. Nějaký čas trvalo, než byl nahozen záložní generátor, pomocí něhož chodbu téměř pekelně osvítily červené nouzové žárovky, směřující k jednoduché šipce s nápisem VÝCHOD.

    Uběhly asi tři minuty od doby, než si Kaše uvědomil, že pokud teď přiběhne byť jen deset vystrašených lidí z nižších pater a budou se chtít dostat ven právě těmi vraty, u kterých naskládal všechny ty krabice, může z toho být kolosální průser. Směrnice mu v tento moment přikazovaly opustit prostor, ale krabice nebyly tak moc těžké, aby za pouhou minutu nepřesunul alespoň první sloup pěti z nich. Byl to zvláštní pocit, jakoby kolem něj řádila apokalypsa, zatímco si dodělával svůj nesmyslný úkol. Červená světla začala problikávat. To se mu nelíbilo, jelikož by to znamenalo výpadky i toho náhradního agregátu. A pokud vypne úplně, neuvidí si ani na vlastní špičku nosu.

 

     Přesun krabic mu nakonec zabral asi pět minut. Rychle přiběhl k vratům, aby je otevřel. Chtěl se vydat po schodech o patro víš, ale uvědomil si, že evakuace nižších pater vázne. Nikdo dosud neotevřel dveře na konci chodby, za kterými bylo ještě nižší patro pro výzkum. Zapnul svou baterku, aby měl k dispozici souvislý zdroj světla a rozhodl se, že půjde a pokusí se dveře do laboratoří otevřít. Blížil se k nim rychle, téměř utíkal. Náhle ovšem agregát skutečně vypověděl službu, jelikož zůstala svítit pouze baterka v jeho ruce. Ta však začala mít také problémy.   „Co to sakra je…” Bouchal do ní dlaní, třepal s ní, ale nic ji neprobudilo k plnému životu. Pak zaslechl, jak se konečně dveře na konci chodby otevírají, posvítil si na ně, ale nikoho za nimi nikoho neviděl. 

    „Haló? Tady vojín Kaše, bezpečnostní vrata jsou otevřená, pojďte ven! Slyšíte mě?!” Nikdo mu neodpovídal, nikoho nezahlédl. Proč by někdo otevíral dveře a pak se schoval? Možná, že jej obešel, utíkal tedy zpět k vratům, aby se ujistil:   „Haló?!” Pořád nic. 

     Namířil tedy baterkou zpět za sebe a tentokrát spatřil, jak zpoza schodů do výzkumáku vykukovala matná silueta hlavy, krku a ramen. Jakoby místo zahalila stále hustší mlha nebo kouř a dotyčná postava v ní ztrácela své obrysy. Ten pohled mu doslova přimrazil nohy k podlaze. Cítil, jak mu vstávají chlupy na nohách i rukou, jak se ho drží svíravá křeč v kůži, kterou se dá popsat mrazení v zádech z extrémního strachu. Odhodlal se naposled promluvit: „Haló?!” Pak postava udělala prudký pohyb domů a zmizela. Nakonec zhasla i ta baterka. Začal poslepu utíkat po schodišti nahoru, do přízemí. Přebíhal schody po dvou, křečovitě se odrážel od zábradlí a měl pocit, že jej něco honí. Chtěl se co nejrychleji dostat mezi ostatní vojáky.

 

    Podařilo se mu to. Skočil přímo do výjevu pomatených techniků, kteří v hlavním hangáru pobíhali na první pohled chaoticky, rovněž s baterkami v ruce, ale ve skutečnosti plnili jen rozkazy důstojníků, kteří se snažili celý komplex evakuovat a zároveň vyřešit technické potíže v několika slovanských jazycích. Číňané měli smůlu. 

     Jak se ukázalo, něco zapříčinilo výpadek elektřiny v celém areálu, jelikož nesvítilo jediné světlo, včetně osvětlení brány. Kaše vyběhl z hangáru ven, místo aby hledal svého velícího. Kolem sebe zaslechl rozkazy ostatních důstojníků, vylévající si zlost na vojínech, kteří se snažili v nervozitě nahodit venkovní agregáty, ovšem bez benzínu: „To vám musím vysvětlovat jako malý děckám, že vám to bez benzínu kurva nepojede?!” Kaše odběhl za roh a tam vrazil do svého kamaráda z ubikace.

   „Ty vole, kde jsi byl, máš štěstí, že tě nehledal velitel. Dělej, musíme opravit aspoň jedno auto. Všem to vypálilo žárovky, nemůžeme si pořádně svítit.”

    Kaše se na kamaráda dlouho jen díval a popadal dech. Kamarád s ním zatřepal, aby se dal dohromady. Nakonec se jej Kaše zeptal, jestli ví, co se stalo, ale dostalo se mu pouhé odpovědi v podobě pokrčených ramen.

      „A co lidi tam dole, dostali se ven?” 

     „Nikdo nic neví. Z výzkumáku se ozvali vysílačkou, že se odsud nemůžou hnout, pak se to najednou odmlčelo. Část důstojníků si myslí, že tam muselo dojít k závalu, protože se propadla jedna strana komplexu o dva metry a je asi narušená statika.”

     „Otevřeli dveře, byl tam prach, nebo kouř, nevím, ale někoho jsem tam viděl a schovával se...” odpověděl mu Kaše.

     „Proč? To nedává smysl.”

     „Já nevím, třeba se zbláznili, nebo to udělali schválně, nebo…, tam nebyli sami.”

     „Ty vole, přestaň tady fantazírovat. Kurva, to se nám imperialisti prokopali betonovýma základama nebo co?”

     „Snažil jsem se jim pomoct, čekal jsem tam na ně...”

   „Tak dělej, teď pomůžeš mě, aspoň jedno auto musíme nahodit,” utíkal do plechového skladu vedle hangáru. Kašeho stále svíral strach, který nedokázal popsat. Možná dostal jen záchvat paniky či úzkosti ze vší té deziluze, z toho, že zůstal úplně sám v podzemí, z toho, že mu praporčík zruší propustku na několik měsíců, z toho, že ho zastřelí…

    Utíkal dál směrem k hlavní bráně. Stála tam dřevěná budka, kde si službu odbývali vždy dva lidi na stráži. Dnes tam zůstal jen jeden, dostal rozkaz nehnout se z místa a tak celou skrumáž jen pozoroval s cigaretou v ústech a rukama v kapsách. V té tmě a křiku velících si vůbec nevšiml Kašeho, který hbitě vyskočil na svažitou střechu budky, kde si dlaně překryl rukávy košile, aby se mohl prosoukat mezerou mezi zdí a ostnatým drátem. Právě nad budkou bylo slepé místo, na které se při instalaci drátu zapomnělo, takže místo tří řad tu byla jen jedna. Laxnost, to armádě rozhodně nebylo cizí. Ta košile mu byla velká, nesnášel ji, ale zrovna v tuto chvíli si k ní vytvořil zcela odlišný vztah. Když není dobrá do služby, je skvělá pro útěk.

 

   Seskočil dolů asi ze čtyřmetrové výšky, aniž by si pochroumal kotník, přeběhl silnici a co největší rychlostí zaběhl do přilehlého lesa. Utíkal hodinu, přeskakoval popadané větve, zachytával se o štíhlé výhonky mladých stromků, na několik minut jej zastavila křoviska ostružin, ale běžel dál a dál. Věděl, že má několik do svítání, nikoho by nenapadlo, že mohl zběhnout. Kdyby ho hledali, tak v podzemí. Určitě si mysleli, že šel ty lidi na vlastní pěst zachránit…

    Po hodině a půl běhu jej začala pobolívat kostrč a levá noha. Bolest mu do ní vystřelovala pořád víc a víc, až se nakonec téměř nemohl hýbat. Plazil se po čtyřech, jeho cílem byl nějaký dům nebo chata, hlavně se nepřibližovat k hranici, nezná zdejší terén. Podle map nebylo možné netrefit nějakou cestu, posed, krmelec, myslivnu, ale zatím to vypadalo, jakoby mapy jen lhaly. Od základny se vzdálil natolik, že už dávno neslyšel její ruch, ale přiblížil se skřekot žab. Musel být v blízkosti vody. Cítil, že má mokré nohavice a prodírá se vysokou trávou. Stromy ustoupily a na chvíli spatřil bezoblačnou oblohu plnou hvězd. Na to se mu sklouzla noha po malém svahu, bolest zad mu opět prudce zajela do hloubky kloubů, hlavou se praštil o zem a byl konec. Vyčerpáním a bolestí odpojil své vědomí, jakoby na celou noc omdlel.

Aktualizace 12. 12. 2020

     Když vojín Kaše dovyprávěl, všiml si, jak se na něj Bedřich dívá. Tedy vlastně spíše uhýbá pohledem někam směrem do kuchyně, odkud jeho tvář osvěcuje dopolední slunce. Obočí se mu zvrásnilo a zorničky těkaly po několika bodech daleko od místnosti. Zhluboka si povzdechl. Zřejmě mu nevěřil, nebo se za jeho vyprávění styděl. To se stává v takových případech, pokud nedostanete přímo strach, ale v Bedřichovi strach neviděl. Stále měl výhodu, mohl jej pohodlně udržet na gauči a přitom zavolat na základnu a obsah vyprávění mu zřejmě zněl jako výmysly mladíka, který se nejspíš bouchl do hlavy.

     „Dostaňte mě na hranice,” pronesl bleskově. To upoutalo Bedřichovu pozornost natolik, že se jeho pohled dočista změnil. Tentokrát v něm viděl překvapení. Ten člověk se rozhodně nebojí, možná by se nebál ani tehdy, kdyby s ním byl v podzemí, možná by šel naproti tomu stínu pod schodištěm, chytil by dotyčného za límec a vytáhnul do hangáru. Ale překvapení, to skrýt neumí. 

    „Nemůžu se vrátit. Nemůžu ani odjet domů. Jediná šance je, dostat se do Rakouska,” pokračoval Kaše. Říkal si, že rozhodně nemá co ztratit. Buď jej jednoduše nahlásí, nebo ho nechá jít. Tak jako tak, kdyby mu na něm nezáleželo, ač stále neví, co je jeho motivací, už by to dávno udělal. V tuto chvíli by si jej odvážela rota na armádní tribunál Ale stále seděl na gauči a dotyčný se jej podezřele vyptával. Co víc, dokonce s ním možná i soucítil.

     „Neblázni, chlape. To se urovná, dneska se za dezerci snad nestřílí, ne?” 

    Byla to jen klička, nebo bláhovost, pomyslel si Kaše. Vážně? Vážně mě chcete předhodit oficírům? Ne, jasně, že se nestřílí, místo toho se sedí v uranových dolech nebo ve vězení. Raději risknu cestu přes dráty. Nebo si snad opravdu myslíte, že se za mě přimluvíte? Že jste jel kolem a viděl mě blouznit u brány?”

     „Znám se s velitelem.”

     „Jestli myslíte majora Vojtka, tak mi věřte, že zrovna teď jsou na základě vyšší hodnosti, ani major nic neurovná, natož vy. Nic o tom nevíte, jste jen myslivec, tak mě pusťte, dostanu se na druhou stranu sám.”

     „Myslivec, co ti zachránil život, ty debile. Odkud seš? Kde ses narodil?”

     „Ve Varech.”

    „Takže to tady neznáš. Nevěděl bys ani hovno o těchhle lesích, ani netušíš, kde je nejbližší cesta a kterým směrem hranice. Celý den bys tu chodil, až by tě zmerčil nějaký houbař nebo jiný myslivec ve vedlejším revíru a napráskal tě.”

     „Sloužím v pásmu, byl jsem několikrát na hlídce. Vím, jak to tam chodí.”

     Rozhovor utnulo zazvonění telefonu. Bedřich se na něj podíval a znovu svůj pohled obrátil na Kašeho: Ani se nehni, to bude polesní.”

     „Prosím, neříkejte nic.”

     „Neřeknu.”

     

    Bedřich vstal a vzal sebou i brokovnici. Pomalu se připloužil k telefonu: Prosim...  Čau, Vojto.” Chvíli poslouchal, polesný mu vysvětloval informaci od velitele, kterou je potřeba rozhlásit všem, kdo mají povolení projíždět hraničním pásmem, aby tak pod pohrůžkou střelby nečinili do odvolání. Může to být několik dní, může to být týden. Pohraničím projede druhá vojenská kolona. Armáda zaznamenala zvýšený pohyb v této oblasti a tak stahuje vojsko k posílení obrany. O nic prý nejde, už se tak stalo několikrát, jen v současnosti není možné, aby se armáda zabývala neustálými dotazy a spekulacemi. To je vše. Takže si jakože nemáme dělat starosti a hledět si svého?” Přesně tak. Nebezpečí socialistickému lidu nehrozí, jde spíše o prevenci a cvičení zároveň. Nejdřív za dva týdny se to bude opakovat, jelikož se předpokládá, že kolona odjede. Jen by mě zajímalo, jaké nebezpečí pohraničí hrozí a podle čeho soudí, že to bude na týden?” Nikdo se nemá ptát, protože odpovědi se dávat nebudou. Fajn. Rozumím. Cože? ... Jasně, že dám. Dobře, čau.”

   

    Když Bedřich zavěsil, chvíli stál u telefonu a znovu se díval do okna v kuchyni. Přemýšlel. 

    „Hledají mě? Zprovoznili elektřinu, jinak by se nikam nedovolali.”

    „Nehledají. Polesní byl přímo za velitelem." Bedřich se otočil a vrátil se do obýváku, aby z křesla sebral svůj kabát: Zůstaneš tady. Ber to jako velkorysou nabídku, kterou ti zachráním život. Aby ses dostal přes kopec, musíš znát místní ve vesnici deset kilometrů odsud. Vím, že tam jsou vinné sklepy, kterýma se někdo prokopal. Ale znáš tam někoho? Ne. Ani já. Je to teda jediná možnost, která ale nepřipadá v úvahu. Útěk se může plánovat i půl roku, takže by ses stejně musel někde ukrýt.”

     „Jak o tom víte? Z novin těžko.”

    „Z hospody. Zůstaneš tady a počkáš, až se vrátím. Lidi se u panáků prokecnou, ani nemrkneš. V mražáku je kapří polévka. Hoď si to do rendlíku na plotně a najez se. Lež a spi. Když zazvoní telefon, neber ho. Když někdo bude chodit okolo, nechoď k oknům a lehni si pod gauč, ať tě nikdo nevidí. Nikomu se o tobě nezmíním.”

Aktualizace 10. 2. 

    V sále kulturáku nad hospodou se svítilo. Bylo sice po obědě, ale den byl pod šedými mraky tmavý a nevlídný. Patrně tam zkoušel místní folklorní soubor, což se Bedřichovi potvrdilo v momentě, kdy vešel do budovy. Cimbál a housle hrály v patře disharmonicky každý svou vlastní melodii, často se do toho ozval smích ženských a hulákání chlapů. Zaslechl také ťuknutí lahve o stůl. Na dveřích hospody visela cedulka ZAVŘENO, ale u baru svítila zářivka, která nasvědčovala, že pro soubor otevřeno zůstává, kdyby někdo dostal chuť na pivo nebo kus uzeného, které hospodský vždy schovával ze zabíjačky jako podpultovku. Zamknuto nebylo, tak se Bedřich vydal k baru, u kterého seděl Grajcar. Polesný ze Slovenska, opřený o levý loket, zatímco si pravou rukou hrál s prázdným panákem. Na Bedřicha otočil jen hlavu, aniž by se zbytek těla pohnul, chvíli na něm visel.

    „Čus, Bedřichu,” pronesl slovenskou češtinou. 

    Bedřich mu neodpověděl. Přišel k baru a zůstal stát. Díval se na dveře od kuchyně.

    „Ták nič, no.”

    „Hledám Kamila. Co tady vůbec děláš?” Bedřich se rozhodl na Grajcara nakonec promluvit.

    „Hospodo, nalej!” Zakřičel Grajcar směrem do kuchyně. „Stavil som sa. Prečo nie."

    Hospodský Kamil se pomalu přišoupal s mokrou utěrkou v ruce a když spatřil Bedřicha, hned sáhnul po panáku. Bedřich ale odmítl. Nechtěl se zdržet dlouho. „Potřebuju s tebou něco probrat. Mezi čtyřma očima.”

    „Jáj, pánko zapíerá.”

    Bedřich obezřetně zpozorněl: „Co jako zapírám?”

    „To já neviem, čo robíš vo svojej hájovni. Dolij, Kamil, dám si vonku cígo.”

    Bedřichovi to nedalo a musel z Grajcara vypáčit, co tím myslel: „Co to meleš?”

    Grajcar se pousmál: „Tvoj les, tvoja hájovňa, moj les, moja hájovňa. Čo robíš.”

   

    Bedřich Grajcara nechal odejít ven a kopnul panáka, kterého mu Kamil přeci jen nalil: „Neprokecl se tady nějaký voják, co se děje na základně?”

    „Žádný tu nebyl, už pět dní. A to jsou dneska Dušičky, obvykle tu už někdo v tuhle dobu sedí. Jinak bych měl otevřeno. Vím o jednom majorovi, co jezdí každý rok na Dušičky večer zpátky na základnu, někde z Ostravy. Zajede si na pár dní za rodinou a pak zase až o Vánocích. Ale letos nic.”

     „A někdo jiný?”

     „Ne, nikdo tady o vojácích nemluvil.”

     „Boris, nebyl na houbách?”

     „Co já vím.”

     „Štefan?”

     „O co ti jde?" Rozčílil se Kamil. „Za poslední dny jsi nerudný, furt něco zjišťuješ… akorát všechny sereš.”

     „Starám se. Tím lidi seru? Vy víte hovno, jaké to je, žít v pohraničním lese. Nalij mi ještě jednoho.”

     „Tak mi řekni ty, co se tam děje. Jak říkáš, tady ve městě víme hovno.”

     „To víš, že jo.”

     „Takže já musím mluvit a ty nic? Ani se nediv, že tě nikdo minule nezval na zabijačku. Každý se tě bojí.”

     „Teď už se mě i bojí...” Bedřich se uchechtnul, až se málem zakuckal při polykání rumu.

     „No já ne, ale ostatní ti pak ani nemusí věřit, když se tě bojí.”

 

     Grajcar se vrátil překvapivě rychle. Šel rázně, očividně si s Bedřichem jejich slovní přestřelku potřeboval vyříkat: „Vieš, čo som tým myslel, Bedřichu? Však ty jediný môžeš k hraniciam. Volal mi tvoj polesný, že sa stále pýtaš, tak keby si chcel vedieť, či sú aj na druhom brehu Moravy vojská, no nie sú.”

     „Takže tu byl nakonec přece jen Vojta,” podíval se Bedřich na Kamila, který si jen povzdechl a pokrčil rameny: „Jenom u piva, že ti nemá co říct, protože sám nic neví. Však je to tvůj šéf, bavil se o práci, ne?”

     „A přesto si o mě uděláte obrázek, abyste se mě báli.”

     „Vždyť ti říkám, že s tebou nikdo nechce mluvit. Nikdo neví, jak to s vojákama máš. Polesní řekl, že zjišťuješ, co je na základně, několik dní tu nebyl ani jeden voják, dej si dohromady tyhle dvě věci a máš drby.”

    „Však nevie, ako ukryť zbeha,” hlasitě se zasmál Grajcar. Bedřich netušil, že to byl jen vtip, ale i tak se nechtěl prokecnout. Vrhnul se ke Grajcarovi, který stál s rukama v kapsách asi dva metry od něj, chytil jej za límec a povalil na nejbližší stůl. Do vrzajících nohou o podlahu křičel Kamil, který se dožadoval, ať si to jdou laskavě oba dva vyříkat ven.

    „Čo robíš, však to bol len vtip, ty kokos.” 

    Ještě, než Grajcara, který se křečovitě přidržoval Bedřichova rukávu, pustil, procedil mezi zuby těsně u jeho obličeje: „Už dlouho mi piješ krev, to ti povím. A je mi jedno, že jsi nade mnou. Jsem dost starý na to, abych si od tebe něco nechával líbit.”

 

    Grajcar se začal opět smát. Udělal několik kroků směrem ke dveřím, zasalutoval a při odchodu schválně nedovřel dveře.

    „Zavři!" Okřikl jej Kamil, ale už to bylo k ničemu. „Dement. Ještě ti doleju."

    „Já ho u sebe mám, Kamile. Zběha.” 

    Hospodský na to reagoval strnulým pohledem, jakoby ho někdo chytil za páteř a znehybnil. Jen na setinu vteřiny bylo vidět jeho těkající oči směrem ke vchodu. 

    „Je to mladý vojín, který na základně viděl divné věci a neumí je vysvětlit. Souhlasí to se vším tím mlžením a divnou atmosférou. Já toho mám plné zuby.”

     „Proč mi tyhle věci říkáš?”

     „Možná si myslím, že jsi jediný, komu věřit. Slýcháváš tu různé věci, i ty, co bys neměl. A nikdy tu nikoho nezabásli."

     „Tohle je ale průser."

     „Tak mi pomoz.”

    „Jak ti mám pomoct, když nic nevím, do prdele?”

    „Dostaneš se k tomu tvému řopíku? Říkal jsi mi o zadní stěně, že je cihlová. Dá se probourat?"

    „Ty vole, to nemusí být vůbec pravda, vždyť to mám z druhé ruky. Stěna tam je, ale zbytek může být hovadina. Co to tady vymýšlíš? Neplať mi to a běž.”

    „Není to hovadina,” ozval se hluboký ženský hlas z kuchyně. Kamilova manželka Alena slyšela všechno, co si tu řekli. Přišla k baru a vrazila svému manželovi do rukou čistý hrnec. Dala mu tím celkem zřetelně najevo, že konverzace přechází na ni.

    „Máme hlídání, potřebovali jsme vygruntovat vzadu. Neboj se, jestli věříš mě, tak jí můžeš tuplem,” ospravedlnil její přítomnost Kamil a šel hrnec uložit na své místo.

    Bedřich byl sice překvapen, ale nesnažil se zároveň něco skrývat: „Jak to víte?” Zeptal se Aleny.

   „Za prvé, ten bunkr není ničí... vlastně by měl být republiky, ale je jí k ničemu. Za druhé, můj bratr tam měl službu před Mnichovem, než nás Němci zabrali. Češi ho zklamali, hlavně po tom, co tu plné náměstí vítalo SSáky. Tak všude po hospodách rozhlašoval, že v tom bunkru byl sklep s vojenským materiálem. Samozřejmě se všechno odvezlo, ale chtěl vytvořit dojem, že to tam zůstalo zazděné, jako nějaký poklad. Taková blbost. Myslel si, že tomu Češi uvěří a půjdou to tam vykrást. Ale nakonec tomu uvěřili Němci, tak ho zatkli. Když zjistili, že je tahal za nos… u bunkru ho zastřelili. Mohl si to nechat, byl by tu ještě pomáhal v další hnusné době.”

    „Co dělal sklep v řopíku?”

   „On to měl být původně nějaký vojenský srub, s posádkou asi 30 vojáků, ale nakonec z toho udělali jen řopík a tu jednu chodbu tam nechali. Němci na to navázali podzemím fabriky na munici a ten úzký vchod do chodby zazdili, ale dost fušérsky. Bunkr jsme používali jako provizorní sklad, když nás tady Rusáci dvakrát vykradli. Nezůstaly tam dveře, tak jsme tehdy nechali udělat jednoduché mříže s vlastním zámkem. V té zdi byly po válce díry, ve spojích mezi cihlama. Když jsme tam posvítila baterkou, viděla jsem bedny a chodbu. Hodili jsme na to vrstvu malty. Ani nevím, jak to vypadá z druhé strany.”

    „Máte od toho ještě klíče? Dostanu se tam?”

   „Nikdo se tam dostávat nebude,” prohlásil Kamil, který se vrátil z kuchyně, kde postával, dokud Alena nedomluvila. „A už vůbec ne ty, bez keců běž zpátky k nádobí,” obořil se na ni, jakoby si chtěl znovu obhájit svůj pomyslný trůn za barem. Alena si to ale nenechala líbit a manžela rázně okřikla: „Kdo jiný, by mu měl pomoct, než já? Můj bratr tam umřel, tak ať tam nahoře vidí, že aspoň někdo v naší rodině zůstal hrdina!” 

    Kamil se na další vztahový souboj nezmohl a rezignoval. Sám si nalil panáka rumu a opřel se nezúčastněně o bar.

    

    Alena vytáhla z pokladny malý svazek klíčů. Jeden z nich byl klasický, asi patnáct centimetrů dlouhý. „Víš, jak se tam dostaneš? Půjdeš od přejezdu Bořího lesa podél trati. Asi po kilometru se dáš doleva, je možné, že cesta bude zarostlá, ale ten bunkr je ve svahu. Však jsi lesník, budeš vědět, jak ho najít. Nmusíš se bát, že by tě v noci vyhmátli. Je to dobrých 200 metrů od zdi základny a v těch místech to nikdo nehlídá. Vchod je těsně pod svahem, když nebudeš baterkou svítit do vzduchu, tak tě ani nikdo neuvidí. A ještě počkej, dostaneš chleba a sklenku paštiky pro toho mladého. Vojenská strava je na hovno.”

     Bedřich měl jistotu, že se o Kašem nikdo nedozví. Hospodský Kamil by si to před Alenou, prvorepublikovou skautkou, které nad postelí visí fotka A. B. Svojsíka, nedovolil. Namysleli historku, kterou by Kamila s Alenou ochránili před Stbáky. Bedřich si měl klíče půjčit před lety, aby se do bunkru podíval ze zvědavosti. Od té doby na ně zapomněli. O ničem, co Bedřich chystal, neměli ani ponětí.

    „Kdyby náhodou, nemusíte se bát. Všechno vezmu na sebe."

    Když z hospody odcházel, dostihnul jej u vchodu Kamil a zeptal se ho, jestli si myslí, že Grajcar opravdu něco ví. Bedřich si byl jistý, že ne, že si jen dělal náhodnou legraci. Nechtěl před Kamilem prozrazovat své pochyby. Pravdou zůstává, že po něm Grajcar nejspíš půjde, možná si i bude stěžovat. 

   „Proč to děláš?”

   „Nevím. Možná, že kdybych ho v tom lese nenašel, tak bych to nechal být. Jenomže nejhorší je, že já chápu, proč chce utéct. Všichni se tady cítíme, jako ve vězení, ne? Nepije ti to už dlouho krev? Mě strašně.”

    „Ten kluk ti za to nestojí.”

Bedřich nic neřekl. Otočil se a pomalu odešel do šera ulice.

 

    Kaše celou dobu strávil v kuchyni, kde si nechal lízat ruce od Rity. Přišlo mu to vtipné a úžasné zároveň, jak pes dokáže neznámému člověku vyjádřit lásku a radost. Ne, nebyl to dobře vycvičený pes na lov, ani na hlídání. Než Kaše na příchozího Bedřicha zareagoval, usmíval se jako klouček, který Ritu našel na ulici a tajně si ji vzal domů. Pak ale zase zvážněl a jen zběžně Ritu pohladil po tlamě. 

    „Tady je čerstvý chleba a paštika. Doufám, že jsi mi nevypil všechnu slivovici.”

    „Nic jsem nejedl, ani nepil.”

    „Uvařím čaj. Nebo chceš kafe? Vozí mi ho dcera, je dobré.”

    „Kafe. Děkuju.”

   

    Bedřich nalil vodu do konvice a zapálil hořák.

    „Máte fajn psa.”

    „Já vím.”

   „To tu žijete jen s ní?”

   „Jo. Nemám ženu ani děti.”

   „Já taky ne.”

   „Ani žádnou holku?”„

   „Měl jsem. Pak ji převeleli jinam. Dělá kariéru důstojnice, jako jedna z mála ženských.”

   „O nic nepřicházíš.”„

   „Měl jste tu někdy nějakou?”

   „Jo. Jez. Tady máš talíř a nůž…” Bedřich se na nůž podíval, stejně jako na Kašeho.

   „Ukrojte mi, když mi nevěříte.”

   „Vždyť jsem tě tu nechal samotného, ty vole.”

   Kaše jen pokýval hlavou a nabral si pořádný kus paštiky. „Co jste v hospodě zjistil?”

   „Musím se tě na něco zeptat. Jak dlouho nikdo z vojáků nedostal propustku?”

   „To nevím, o to se nezajímám. Ale zákaz nám dali asi před týdnem.”

   „Takže se to chystalo dopředu."

   „Asi jo, ale nikdo nám nic neřekl, jen, že budou velké manévry.”

   „Co se zkoumalo v těch laboratořích?”

   Kaše jen zakroutil hlavou.

   „Nevšiml sis nikdy nějakého vybavení, nebo něčeho, co tam zkrátka nepatřilo? A co dělají vědci na vojenské základně, na to ses nikdy neptal? Nebo jsi aspoň nepochyboval?”

   „Ne, všechno mi přišlo normální. Ani nemám přístup do celého areálu.”

   „A druhá věc... mluvil jsi o zazděném otvoru v chodbě, kde jsi skládal ty bedny. Jak to tam vypadá?”

   „Jo. Takový jakoby vchod, ale blbě udělaný, nepravidelný. Jsou to normální cihly, omítnuté vápnem. Ani na to jsem se nikoho nezeptal. Jen vím, že tam byly sklady nacistické továrny, tak jsem chápal, kdyby se objevilo nějaké to zákoutí.”

   „Jak moc je chodba hlídaná?”

   „Nijak zvlášť, když není důvod. Hlídaný je hangár o patro výš. V laborkách se pak střídaly dvě služby. Vědecká, tuším, že kolem deváté večer a před ní v 8:15 úklid, nebo technici. A jinak, pokud někoho z důstojníku netrefí amok a nedonutí nějakého vojína přeskládat bedny ve dvě ráno. To už se mi taky stalo."

   „Ty jsi tam někdy uklízel? Takže to podzemí znáš."

   „To vůbec. Všechno si dělá sám vědecký personál."

  „Dobře. Najez se, a pak tě zamknu k sobě do ložnice, ať se oba prospíme nějaké… tři hodinky. Pak tě vzbudím, vezmeme nářadí a v deset budeme na místě.”

   „Na jakém místě?”

   Řeknu ti to až sedneme do auta.”

   „To je fajn," uchechtnul se Kaše ironicky, „tak kvůli vám teď budu tři hodiny čumět do stropu a přemýšlet, co chcete udělat. To vaše vyzvídání ve mě nechává silný dojem, že se snad chcete do laborek prokopat nebo co.”

   „Věř mi. Jestli se odsud chceš někdy dostat, tak mi musíš nejdřív pomoct.”

  

   Kaše byl celý nervózní a prazvláštně ztuhlý. Neustále navíc klepal špičkou nohy o podlahu a levou ruku držel na stole zaťatou v pěst. Bedřich si také všiml, jak zatíná zuby a několikrát uhnul pohledem ke vchodovým dveřím. Chtěl zdrhnout. Pořád ještě nedokázal uvažovat v klidu. Jeho iracionalitu chápal, protože mu Bedřich nedával příliš možností, jak by svou situaci mohl ovládnout. Kaše se dvakrát nadechnul viditelně více, než předtím, jen aby potřetí zadržel dech, v mžiku sevřel ústa a napnul veškeré svalstvo k obratnému výskoku ze židle. Bedřicha to překvapilo, ale jen z důvodu, že nevěděl, kdy to přesně udělá. Lekla se i Rita, opřela se o přední lokty a zavrčela. Bedřich si  ze svého znatelně pomalejšího pohybu nic nedělal, jen brokovnicí namířil ke dveřím. Kde není rychlost, musí být hlava. Mladý vojín se o jejich zárubně opřel čelem. Vzdal to. Bylo zamknuto. 

Aktualizace 2. 5. 2021

    Bedřich ve skutečnosti nespal ani chvíli. V hlavě se mu zrodil vedlejší plán, který zahrnoval útěk vojína. Nemohl být tak sobecký, aby jej využil jen pro své vlastní účely. Šel se oholit, jakoby se vydával na poslední životní pouť, na závěrečnou bohoslužbu, oděn tak nejlépe, jak to jen šlo. Do zeleného batohu zabalil své starší věci, které mu byly malé, hnědé manšestrové kalhoty, rolák a bundu, sice podzimní, ale stačí. Pak si sednul k Ritě, dal jí pusu na čelo a celé dvě hodiny ji hladil. Usnula mu v náručí, a když se pohnul, ani nemrkla.

    „Neboj, já se ti vrátím," mluvil na ni hlubokým, klidným hlasem, „a kdyby ne, postará se o tebe Vojta, znáš ho dobře. Ty bys mi chyběla víc, než já tobě. Za týden ani nebudeš vědět, že existuju.” Nechá jí pootevřené dveře. Až Bedřich odejde, rozradostněná a netušící, že se její páníček nemusí vrátit, vyběhne ven a vyválí se v trávě.

Po třech hodinách odemknul pokoj, ve kterém překvapivě tvrdě usnul vojín. Vzbudil ho a čekal, až se v koupelně opláchne.

    Kaše si nepředstavoval, že by se měl po útěku ze základny vůbec znovu vracet. Připadal si jako v zacykleném snu, který se může každou chvíli zvrtnout v temný horor. Bedřichův plán byl příliš naivní a chatrný, dost možná naivnější, než Kašeho snaha o překročení hranic. Nelíbilo se mu to, ale nedokázal se vzepřít. Působil rezignovaně a několikrát si v hlavě promítal střelbu velitele do jeho hrudi. Přistihl sám sebe, jak je se situací smířen. Ale pak se přeci jen znovu vrátil k otázce, k čemu všemu to nerudnému myslivci bude a co s tím vůbec udělá? Věděl, že racionálně nedokáže v tuto chvíli přemýšlet ani jeden z nich. Zeptal se ho na to, ale nedočkal se ničeho jiného, než neutrálních slov o tom, že toho lhaní a podbízení má ve své službě dost. Kaše se mu snažil vše vymluvit, několikrát zdůraznil, že je celý jeho plán naprostá hloupost a že je oba chytí.

   Bedřich zase mladému vojínovi nedokázal vysvětlit, že mají jedinečnou možnost, která ovlivní jejich další rozhodování. Neustále to hrál na to, že se zná s majorem, má pod správou lesy v okolí základny a tím pádem zodpovídá i za stav budov, včetně bývalých vojenských objektů, které už nespadají pod armádu, nebo jsou majetkové vztahy minimálně nevyjasněné. A kdyby mu to někdo rozporoval, krčil by rameny, že se ptal, ale nikdo mu informace podat nechtěl, že on sám je ochránce socialistické hranice a bylo by dobré, aby to už konečně brali na zřetel. Volil obranu formou útoku a cílil na průměrnou inteligenci důstojníků, jejichž výjimky mnohdy potvrzovaly pravidlo. Dřív stačilo zahajlovat, dnes opakovat protiimperialistickou propagandu.

   Kaše nesouhlasně kroutil hlavou. Divil se, jak si Bedřich idealizuje vztahy s důstojníky. Situace je ale jiná, jde o ohrožení celého státu a nevidí jediný důvod, proč by se důstojníci měli chovat shovívavě nebo snad hloupě. Jejich chování bude technické, bez soucitu, bez individuální improvizace. Nebudou mít jedinou možnost projevit rozumné lidství. 

    „Zastřelí nás, chápete? Na místě nás zastřelí, jestli tam dělají něco utajovaného, nebudou mít důvod nás nechat jít.”

    Bedřich ale najednou Kašemu řekl něco, co měnilo celou perspektivu chystané akce.

   „Nezastřelí. Když už, tak jen mě. Jakmile se nám podaří vytvořit otvor, kterým se protáhnu, ukážu ti, kam se v lese schováš. Dáš mi dvě hodiny. Pak si oblečeš moje věci, nachystal jsem ti je v báglu na zadní sedačce. Jsou tam i moje doklady. Sedneš do auta a vyrazíš sem.”

Bedřich se natáhnul ke kastlíku, odkud jednou rukou vytáhnul regionální mapu, roztáhl ji na koleni a předal vojínovi:  „V pravém rohu dole je adresa. Pojedeš tam.”

     „To je v pohraničním pásmu, budou mě kontrolovat.”

    „Většinu místních nechávají jen projet. Za ty roky otupěli. I kdyby tě zastavili, když si nasadíš tu čepku pořádně do čela, aby tě teď v noci trochu stínila, tak nic nepoznají. Řekneš, že jedeš za Františkem Uhrinem.”

    „A proč za ním jedu?”

   „Vysvětlíš, že ve vinohradu našel srnku, tak ji musíš odvézt. Je to tvoje povinnost, kdyby byla nemocná. Je to malá vesnička, obklopená poli a vinohrady, stáda srnek jsou tam běžná. František na tebe bude čekat, domluvil jsem to. Má sklípek. Spolu zdrhnete. Plánuje to už dva roky.”

    Kaše náhle viděl záchvěv naděje a na několik vteřin i abnormální vděčnost. Nečekal, že by mu Bedřich dal takovou možnost. Následujících pět minut, než zastavili v lesním porostu, vůbec nic neřekl. V hlavě si rozebíral Bedřichův nápad k útěku, ale také tušil, že na to teď není čas a jinou příležitost mít v blízké době nebude.

   Než Bedřich vystoupil, naposled se podíval na Kašeho a dal mu od chvíle, kdy se oba setkali možnost prvního, dobrovolného rozhodnutí: „Teď už je na tobě, jak se zachováš. Už na tebe nemůžu mířit brokovnicí, hlídat tě a přesvědčovat. Buď odsud zdrhneš a necháš si to pro tíhu vlastního svědomí, nebo mi pomůžeš. Já každopádně jdu,” otevřel dveře a vkročil do husté tmy. Kaše ještě chvíli seděl, ale nakonec se rozhodnul:  „Půjdu tam s vámi. Budete mít větší šanci. Aspoň tu pitomou chodbu znám jako vlastní pokoj, když už nic. Dveře můžeme klidně zatarasit bednami, pokud tam jsou, to je zdrží. Jako voják se prostě ve vojenském areálu intuitivně vyznám líp. To je moje rozhodnutí.”

Bedřich se usmál, sebral z kufru tašku s nářadím a lopatu. Pak se oba vydali lesním porostem k opevnění.