Po rozblácené lesní cestě projížděl bílý VAZ-2121, který odbočil k jednomu z desítek krmelců rozlehlého pohraničního lesa. Když přijel na obvyklé místo pod hájem černých borovic, vystoupil z něj muž kolem padesátky a okamžitě se pustil do přesunu dvou pytlů ke krmelci. V jednom bylo ovoce, v druhém sláma. Dnes to byla jen taková rychlá rutina, celou noc pršelo. I teď k ránu intenzivně padala oblaka drobounkých kapiček, které mu během pár minut zmáčely kabát. Nechtěl zůstávat v lese déle, než bylo nutné, proto sebou nevzal ani Ritu, českého fouska, který dal sám najevo, že se mu dnes z boudy rozhodně nechce. Hájenka má velkou zahradu, tam se vyběhá, hodí jí pár tenisáků a u toho bude pít turka. Kafe mu vozila dcera z Prahy. Odstěhovala se tam kvůli práci zdravotní sestry. Jednou měsíčně mu přivezla několik věcí, z nichž nejraději měl krabičku čerstvě mletého kafe. Těšil se, až dorazí zpátky do vyhřáté kuchyně a zavzpomíná na milovanou dceru s vůní černé lahody. Teď ale připravoval jídlo stádům zvěře, aby v hlubokém podzimu nestrádala.

     Když seno nakupil na hromadu, uslyšel zvuk motorů na nedaleké silnici, která les protínala z jihu na sever, tedy od hlídaných hranic směrem k městu. Vojáci tudy jezdili často, ale tenhle zvuk byl jiný. Znělo to jako nekonečná kolona aut. Byl rok 75, ale vzpomínky na okupaci stále žily v přítmí rozpolcené duše myslivce, který se za poslední dobu psychicky cítil jako sešlý stařec. Nasednul do VAZu a vyjel směrem k silnici. Skutečně to byla vojenská kolona. Zastavil u asfaltového okraje, vystoupil a zapálil si cigaretu. Stejně by se teď nemohl dostat ven z lesa, vypadalo to ještě na pár minut čekání, než všichni přejedou. Byly to jen V3Sky a osobní automobily důstojníků, na další okupaci to nevypadalo. Několik vojáků se na něj podívalo, ale důstojníci projeli bez povšimnutí. Mají namířeno do zdejšího vojenského areálu. Za války tam Němci stavěli podzemní továrny na výrobu granátů a min, nedávno tam byly svrženy baráky pro frontové zajatce a místo nich postavili dvoupodlažní kasárny. Spousta asfaltu, betonu, podzemních místností, šachet, a vůně borovic. Nesnášel to tady. Ten les by bylo potřeba vyčistit, prosekat, odvézt zbytečnou suť a lidi, kteří v ní žijí. Borovice jsou hezké, ale tady nemají co dělat. Je to umělá krajina. Nesnášel zpěv ptáků prokládaný hukotem těžkých strojů.

     Jakmile kolona odjela, nasedl znovu do auta a odjel domů. V obýváku si stoupnul k telefonu a zavolal člověku, který měl o aktivitách vojáků v lese přehled. Polesnímu Vojtovi. Bylo ale divné, že mu nikdo nedal vědět. Vypadalo to na neplánovanou, rychlou akci.

„Nazdar, Vojto. Nevíš, co vojáci dneska dělají v lese?“

Ozval se mu rozespalý hlas: „Co dělají?“

„Nevím, nějaké manévry? Byl jsem na Jelení seči a po cestě zpátky přejížděla kolona.“

„To nevím, nikdo mi nic nehlásil. Zastavili tě?“

„Ne, jen projeli.“

„Tak to nech bejt. Zajedu za velitelem za dvě hodiny.“

„Nikdo ti nevolal? Ani přes vysílačku?“

„Ne. Řikám, nech to bejt. Kdyby to bylo důležité, hlásili by.“

„Byl jsi na posedu?“

„Jo. Udělám si kafe a zajedu tam.“

„Budu doma.“

„Jo. Čau.“

     Chtělo se mu spát. Víc než kdy jindy, přestože pro něj už sedmá hodina byla pozdním ránem. Bylo to tím obdobím, tichý a mokrý podzim, spící les přes jehož dálky jde slyšet hučící fabrika. Celá ta doba, která ho obklopovala, byla tak nějak hnusná. Služba od podzimu do jara byla v tomto lese vždy drsná. Jako na Sibiři, určitě. Jeho práce připomínala život tam. Alespoň měl ten dojem. Bavil se o tom s Borisem. Chodili spolu na pivo každý pátek. Boris byl mladší, ale fyzicky vypadal na to, že ho každou chvíli sebere zubatá kvůli množství vodky, kterou popíjel každý skoro jako sirupovou šťávu. Rudý obličej, propadlé oči, třesoucí se ruce. Nabídli mu místo v té fabrice na výrobu polyuretanových pěn, která v tichu hučí lesem místo potoka.

„Československo? Ty vole, kam jinam bych měl jít. To byla jistota.“

„Měl jsi tam zůstat. Všude je to stejné.“

„Nic nevíš. Nikdy jsi tam nebyl.“

„Nebyl. I tak ale vím.“

„Béďo, jak dlouho děláš v lese?“

„Dvacet let. Od svatby.“

„No vidíš. Ani ten les není stejný všude, to ti říkám.“

„Ty taky nic nevíš. Taky jsi v lese nedělal.“

„Nedělal, ale žil. Abych mohl žít, musel jsem využívat les. Ty za to dostáváš peníze, já za to dostával jídlo, teplo, život.“

 

     Při těch běžných hospodských rozepřích se pokaždé vracel rozpolcený. Jako by vedle něj šla druhá osoba. Jedna mu říkala, že by se klidně na Sibiř vydal, aby Borisovi ukázal, že v tom žádný rozdíl není, ta druhá mu ale tloukla do hlavy, že se tu nemá zase tak špatně. Když už něco potřebuje, sedne do auta, popojede pár kilometrů do města a všechno si koupí. Že musí v zimě odházet sníh, zastavovat na lesní cestě každou minutu, aby se odsud dostal, to už je malichernost. Na Sibiři Boris zapadnul v chatce pod sněhem na několik dní. Předtím si musel ulovit pořádnou vysokou, aby měl zásoby na celou zimu. Co je na životě tady v pohraničí, blízko Rakouska? Nic. Pohoda, ticho a klid. Dokud nezačnou projíždět vojáci. A v tom je to pak najednou stejné jako na Sibiři. Pak už se mu zase chce utíkat, když projede kolem ostnatého drátu, betonové zdi nebo hlídky dvou čerstvě zletilých bezvousých holátek, co ho komandují: „Máš povolení, soudruhu?“

„Nemáš pravdu, Borisi. Je to tady úplně stejné jako u vás. A možná horší. Vy tam od vás ještě můžete někam utíkat. Na západ. Tisíce kilometrů na západ. Ale tady? Tady už nemůžeš nikam. Všechno tu končí. Odsud se dá jedině vrátit. Na východ.“

„Ty seš teda soudruh.“

„Neříkej mi tak.“

Boris tomu nerozuměl. Měl ten výraz zažitý, jako Čechoslováci paní a pane. Pro něj byli všichni soudruzi, bratři, rodina.

„Nech to bejt, jdu domů, Borisi.“

„Potřebuješ ženskou. Znám jednu od nás, nemá jeden přední zub a je hrozně pihovatá, ale už jsem s ní byl ve skladu. Je dobrá. Odněkud k ostravska.“

„Dej mi pokoj se ženskýma.“

„Tak ještě jednu ženskou znám. Vodku! VOD-KU! DAVAJ!“

   

     A tak to končilo vždycky. Dalšími panáky vodky a pěším pochodem po silnici na myslivnu. Bylo to třicet minut od první hospody na okraji města. Nejdřív musel přes koleje motorové lokálky, pak po štěrkové cestě kolem zahrádek a pískového lomu, dokud se nedostal na hlavní silnici, směřující na přechod s Rakouskem. Po silnici to měl osm minut k asfaltce napříč bukovým lesem. Šel pořád rovně k náspu, pod nímž vedli koleje. Nejednou se tu zastavil a čekal, až projede noční rychlík na Bratislavu. Stál ve tmě a hleděl do rozsvícených oken na nic netušící cestující. Noční rychlíky byly obvykle plné, hlavně v pátek, kdy se na Slovensko vraceli studenti a dělníci. Teprve potom se vydal přes železniční most k myslivně na protějším úpatí náspu. Byla to taková zvláštní rutina, kterou téměř nic nerušilo.

   

     Dnes to ale mělo být jiné. Začalo to těmi událostmi v lese. Celé nekonečné ráno čekal, až mu polesní zavolá a řekne něco víc, ale nic se nedělo. Několikrát se mu pokoušel sám dovolat, ale očividně nebyl doma. Vydržel to tak do půl desáté. Vyklopil Ritě celou konzervu žrádla, aby odpoutal pozornost od odchodu. Nebyla ráda sama, vždycky štěkala, když šel z pozemku bez ní. Ta konzerva byla částečným bolestným.

    Asi dva kilometry od myslivny stála brána vojenského areálu, kde se nacházelo velitelství roty, baráky pro vojsko a skladiště munice a vojenské techniky. Celý prostor byl zakousnut do borového lesa téměř ve tvaru zubu. Areálem vedla jednokolejka, kterou naposledy používali dělníci německé muniční továrny. Vozíky ještě stály na původním místě, ale více méně sloužily jako kontejnery na součástky a plechovky s olejem a mazutem. Pokud v tomto stavu je Československá armáda, pak by jistě pro imperialistické záškodníky nebylo nijak složité paralyzovat celé pohraničí jedinou odhozenou sirkou. Vojáky a jejich velitele měl za obyčejná hovada nebo malé děti, ale musel se řídit jejich příkazy. Ačkoliv on byl správce lesa, oni byli jeho páni.

    Přijel před bránu, kde ho zmerčili dva starší kluci na hlídce. Znali ho. Často projížděl okolo a někdy se tu jen tak otočil, proto mu nevěnovali tolik pozornosti. On se ale díval, jestli se tu něco nezměnilo, jestli na příjezdové cestě není bahno z V3Sek nebo před branou neparkuje více automobilů. Vše ale nasvědčovalo tomu, že je tu podezřelý klid. Jakoby se celá kolona propadla do země a rota cestu umetla.

Vypnul motor a vystoupil z auta. Jeden z kluků se podíval z věže dolů a něco gestikuloval. Úzké plechové dveře, které byly součástí obrovské brány, se otevřely. Stál tam důstojník, který myslivci zasalutoval.

„Hledáš někoho, soudruhu?“

„Čest. Jsem Antonín Kaněra, znám se s velitelem. Chtěl jsem se jen zeptat, co se dneska v lese dělo? Byl jsem krmit a vjela mi do cesty nějaká kolona aut.“

„To byl přesun praporu. Jednou za čas se to děje. Taková zkouška mobility.“

„Dobře, ale, většinou o těch přesunech víme.“

“Kdo my?”

“Myslivci nebo aspoň polesní.”

„Vám to nikdo neřekl? Možná chyba na ústředí, když je něco rutina…, řeknu jim, ať si na to příště dají pozor.“

„Dobře, to by bylo fajn. Ale i tak, mohl bych na slovíčko za velitelem?“

„To teď nepůjde, máme pohotovost.“

„Pohotovost?“

„Kvůli těm manévrům. A taky je tu kontrola z generálního štábu. Všichni jsou nervózní. Až odjedou, velitel se ozve, soudruhu.“

„No dobře. Tak to je asi všechno.“

„Čest, soudruhu.“

„Čest, nashle.“

 

     Vrátil se k autu. Sotva za sebou zavřel dveře, všiml si, že důstojník vyběhl na kontrolní věž a pozoroval, zda opravdu odjede.

Odjel, ale směrem k hranicím. Chtěl si něco zkontrolovat. Měl povolenku k vjezdu do pohraničního území. Po asfaltce, kterou využívali vojáci mohl jezdit v podstatě jak se mu zachtělo. Díky známosti. Obyčejně by to nebylo možné, ale on vždycky z kapsy vytáhne to mleté kafe od dcery, když je potřeba. Vojáci si ho rádi dají, zejména, když je vlezlá zima. Za trasou stál už roky krmelec  a posed s dokonalým výhledem na pole pohraničního pásma. Tam za horizontem byla Rakouská republika. Svítilo na ni slunce. Měl ten pohled rád. Sice neviděl přímo rakouské území, ale věděl, že za těmi dráty je a to mu přišlo neuvěřitelně magické. Vídeň, Alpy, moře. Vypadalo to, jakoby si tam stačilo jen odskočit a vše z toho bylo na dosah. Dálky jsou pomíjivé.

    Kus  pohraniční asfaltové cesty byl rozblácený. Při deštích se tudy valilo bláto z polí. Šlo o úsek asi třiceti metrů, který navíc obsahoval několik děr, kde by obyčejná Lada klidně mohla zapadnout. Pokud by tudy jela kolona, určitě by se tu pěkně zasvinila a bláto by nestačilo jen tak opadat do příjezdu k rotě. Když přijel na místo, žádné známky pohybu těžkých vojenských aut se tu k jeho překvapení nenacházely. Jen dokonale rovná hladina vody kaluží, pod kterou je asi třicet centimetrů bláta.

“Normálně bych tam zapadnul do půlky lýtek a tady není jediný vzor pneumatiky, co to sakra je,” posteskl si nahlas, protože záhad okolo kolony v lese začalo podezřele přibývat.

 

© 2018 by Kocmi. Proudly created with Wix.com

Navštivte také tyto stránky
Svět podle
Kocmi
Jelen Lumír
JAKO FAKT BOŽÍ BLOG