I.

     Po rozblácené lesní cestě projížděl bílý VAZ-2121, který odbočil k jednomu z desítek krmelců rozlehlého pohraničního lesa. Když přijel na obvyklé místo pod hájem černých borovic, vystoupil z něj muž kolem padesátky a okamžitě se pustil do přesunu dvou pytlů ke krmelci. V jednom bylo ovoce, v druhém sláma. Dnes to byla jen taková rychlá rutina, celou noc pršelo. I teď k ránu intenzivně padala oblaka drobounkých kapiček, které mu během pár minut zmáčely kabát. Nechtěl zůstávat v lese déle, než bylo nutné, proto sebou nevzal ani Ritu, českého fouska, který dal sám najevo, že se mu dnes z boudy rozhodně nechce. Hájenka má velkou zahradu, tam se vyběhá, hodí jí pár tenisáků a u toho bude pít turka. Kafe mu vozila dcera z Prahy. Odstěhovala se tam kvůli práci zdravotní sestry. Jednou měsíčně mu přivezla několik věcí, z nichž nejraději měl krabičku čerstvě mletého kafe. Těšil se, až dorazí zpátky do vyhřáté kuchyně a zavzpomíná na milovanou dceru s vůní černé lahody. Teď ale připravoval jídlo stádům zvěře, aby v hlubokém podzimu nestrádala.

     Když seno nakupil na hromadu, uslyšel zvuk motorů na nedaleké silnici, která les protínala z jihu na sever, tedy od hlídaných hranic směrem k městu. Vojáci tudy jezdili často, ale tenhle zvuk byl jiný. Znělo to jako nekonečná kolona aut. Byl rok 75, ale vzpomínky na okupaci stále žily v přítmí rozpolcené duše myslivce, který se za poslední dobu psychicky cítil jako sešlý stařec. Nasednul do VAZu a vyjel směrem k silnici. Skutečně to byla vojenská kolona. Zastavil u asfaltového okraje, vystoupil a zapálil si cigaretu. Stejně by se teď nemohl dostat ven z lesa, vypadalo to ještě na pár minut čekání, než všichni přejedou. Byly to jen V3Sky a osobní automobily důstojníků, na další okupaci to nevypadalo. Několik vojáků se na něj podívalo, ale důstojníci projeli bez povšimnutí. Mají namířeno do zdejšího vojenského areálu. Za války tam Němci stavěli podzemní továrny na výrobu granátů a min, nedávno tam byly svrženy baráky pro frontové zajatce a místo nich postavili dvoupodlažní kasárny. Spousta asfaltu, betonu, podzemních místností, šachet, a vůně borovic. Nesnášel to tady. Ten les by bylo potřeba vyčistit, prosekat, odvézt zbytečnou suť a lidi, kteří v ní žijí. Borovice jsou hezké, ale tady nemají co dělat. Je to umělá krajina. Nesnášel zpěv ptáků prokládaný hukotem těžkých strojů.

     Jakmile kolona odjela, nasedl znovu do auta a odjel domů. V obýváku si stoupnul k telefonu a zavolal člověku, který měl o aktivitách vojáků v lese přehled. Polesnímu Vojtovi. Bylo ale divné, že mu nikdo nedal vědět. Vypadalo to na neplánovanou, rychlou akci.

„Nazdar, Vojto. Nevíš, co vojáci dneska dělají v lese?“

Ozval se mu rozespalý hlas: „Co dělají?“

„Nevím, nějaké manévry? Byl jsem na Jelení seči a po cestě zpátky přejížděla kolona.“

„To nevím, nikdo mi nic nehlásil. Zastavili tě?“

„Ne, jen projeli.“

„Tak to nech bejt. Zajedu za velitelem za dvě hodiny.“

„Nikdo ti nevolal? Ani přes vysílačku?“

„Ne. Řikám, nech to bejt. Kdyby to bylo důležité, hlásili by.“

„Byl jsi na posedu?“

„Jo. Udělám si kafe a zajedu tam.“

„Budu doma.“

„Jo. Čau.“

     Chtělo se mu spát. Víc než kdy jindy, přestože pro něj už sedmá hodina byla pozdním ránem. Bylo to tím obdobím, tichý a mokrý podzim, spící les přes jehož dálky jde slyšet hučící fabrika. Celá ta doba, která ho obklopovala, byla tak nějak hnusná. Služba od podzimu do jara byla v tomto lese vždy drsná. Jako na Sibiři, určitě. Jeho práce připomínala život tam. Alespoň měl ten dojem. Bavil se o tom s Borisem. Chodili spolu na pivo každý pátek. Boris byl mladší, ale fyzicky vypadal na to, že ho každou chvíli sebere zubatá kvůli množství vodky, kterou popíjel každý skoro jako sirupovou šťávu. Rudý obličej, propadlé oči, třesoucí se ruce. Nabídli mu místo v té fabrice na výrobu polyuretanových pěn, která v tichu hučí lesem místo potoka.

„Československo? Ty vole, kam jinam bych měl jít. To byla jistota.“

„Měl jsi tam zůstat. Všude je to stejné.“

„Nic nevíš. Nikdy jsi tam nebyl.“

„Nebyl. I tak ale vím.“

„Béďo, jak dlouho děláš v lese?“

„Dvacet let. Od svatby.“

„No vidíš. Ani ten les není stejný všude, to ti říkám.“

„Ty taky nic nevíš. Taky jsi v lese nedělal.“

„Nedělal, ale žil. Abych mohl žít, musel jsem využívat les. Ty za to dostáváš peníze, já za to dostával jídlo, teplo, život.“

 

     Při těch běžných hospodských rozepřích se pokaždé vracel rozpolcený. Jako by vedle něj šla druhá osoba. Jedna mu říkala, že by se klidně na Sibiř vydal, aby Borisovi ukázal, že v tom žádný rozdíl není, ta druhá mu ale tloukla do hlavy, že se tu nemá zase tak špatně. Když už něco potřebuje, sedne do auta, popojede pár kilometrů do města a všechno si koupí. Že musí v zimě odházet sníh, zastavovat na lesní cestě každou minutu, aby se odsud dostal, to už je malichernost. Na Sibiři Boris zapadnul v chatce pod sněhem na několik dní. Předtím si musel ulovit pořádnou vysokou, aby měl zásoby na celou zimu. Co je na životě tady v pohraničí, blízko Rakouska? Nic. Pohoda, ticho a klid. Dokud nezačnou projíždět vojáci. A v tom je to pak najednou stejné jako na Sibiři. Pak už se mu zase chce utíkat, když projede kolem ostnatého drátu, betonové zdi nebo hlídky dvou čerstvě zletilých bezvousých holátek, co ho komandují: „Máš povolení, soudruhu?“

„Nemáš pravdu, Borisi. Je to tady úplně stejné jako u vás. A možná horší. Vy tam od vás ještě můžete někam utíkat. Na západ. Tisíce kilometrů na západ. Ale tady? Tady už nemůžeš nikam. Všechno tu končí. Odsud se dá jedině vrátit. Na východ.“

„Ty seš teda soudruh.“

„Neříkej mi tak.“

Boris tomu nerozuměl. Měl ten výraz zažitý, jako Čechoslováci paní a pane. Pro něj byli všichni soudruzi, bratři, rodina.

„Nech to bejt, jdu domů, Borisi.“

„Potřebuješ ženskou. Znám jednu od nás, nemá jeden přední zub a je hrozně pihovatá, ale už jsem s ní byl ve skladu. Je dobrá. Odněkud k ostravska.“

„Dej mi pokoj se ženskýma.“

„Tak ještě jednu ženskou znám. Vodku! VOD-KU! DAVAJ!“

   

     A tak to končilo vždycky. Dalšími panáky vodky a pěším pochodem po silnici na myslivnu. Bylo to třicet minut od první hospody na okraji města. Nejdřív musel přes koleje motorové lokálky, pak po štěrkové cestě kolem zahrádek a pískového lomu, dokud se nedostal na hlavní silnici, směřující na přechod s Rakouskem. Po silnici to měl osm minut k asfaltce napříč bukovým lesem. Šel pořád rovně k náspu, pod nímž vedli koleje. Nejednou se tu zastavil a čekal, až projede noční rychlík na Bratislavu. Stál ve tmě a hleděl do rozsvícených oken na nic netušící cestující. Noční rychlíky byly obvykle plné, hlavně v pátek, kdy se na Slovensko vraceli studenti a dělníci. Teprve potom se vydal přes železniční most k myslivně na protějším úpatí náspu. Byla to taková zvláštní rutina, kterou téměř nic nerušilo.

   

     Dnes to ale mělo být jiné. Začalo to těmi událostmi v lese. Celé nekonečné ráno čekal, až mu polesní zavolá a řekne něco víc, ale nic se nedělo. Několikrát se mu pokoušel sám dovolat, ale očividně nebyl doma. Vydržel to tak do půl desáté. Vyklopil Ritě celou konzervu žrádla, aby odpoutal pozornost od odchodu. Nebyla ráda sama, vždycky štěkala, když šel z pozemku bez ní. Ta konzerva byla částečným bolestným.

    Asi dva kilometry od myslivny stála brána vojenského areálu, kde se nacházelo velitelství roty, baráky pro vojsko a skladiště munice a vojenské techniky. Celý prostor byl zakousnut do borového lesa téměř ve tvaru zubu. Areálem vedla jednokolejka, kterou naposledy používali dělníci německé muniční továrny. Vozíky ještě stály na původním místě, ale více méně sloužily jako kontejnery na součástky a plechovky s olejem a mazutem. Pokud v tomto stavu je Československá armáda, pak by jistě pro imperialistické záškodníky nebylo nijak složité paralyzovat celé pohraničí jedinou odhozenou sirkou. Vojáky a jejich velitele měl za obyčejná hovada nebo malé děti, ale musel se řídit jejich příkazy. Ačkoliv on byl správce lesa, oni byli jeho páni.

    Přijel před bránu, kde ho zmerčili dva starší kluci na hlídce. Znali ho. Často projížděl okolo a někdy se tu jen tak otočil, proto mu nevěnovali tolik pozornosti. On se ale díval, jestli se tu něco nezměnilo, jestli na příjezdové cestě není bahno z V3Sek nebo před branou neparkuje více automobilů. Vše ale nasvědčovalo tomu, že je tu podezřelý klid. Jakoby se celá kolona propadla do země a rota cestu umetla.

Vypnul motor a vystoupil z auta. Jeden z kluků se podíval z věže dolů a něco gestikuloval. Úzké plechové dveře, které byly součástí obrovské brány, se otevřely. Stál tam důstojník, který myslivci zasalutoval.

„Hledáš někoho, soudruhu?“

„Čest. Jsem Antonín Kaněra, znám se s velitelem. Chtěl jsem se jen zeptat, co se dneska v lese dělo? Byl jsem krmit a vjela mi do cesty nějaká kolona aut.“

„To byl přesun praporu. Jednou za čas se to děje. Taková zkouška mobility.“

„Dobře, ale, většinou o těch přesunech víme.“

„Kdo my?”

„Myslivci nebo aspoň polesní.”

„Vám to nikdo neřekl? Možná chyba na ústředí, když je něco rutina…, řeknu jim, ať si na to příště dají pozor.“

„Dobře, to by bylo fajn. Ale i tak, mohl bych na slovíčko za velitelem?“

„To teď nepůjde, máme pohotovost.“

„Pohotovost?“

„Kvůli těm manévrům. A taky je tu kontrola z generálního štábu. Všichni jsou nervózní. Až odjedou, velitel se ozve, soudruhu.“

„No dobře. Tak to je asi všechno.“

„Čest, soudruhu.“

„Čest, nashle.“

 

     Vrátil se k autu. Sotva za sebou zavřel dveře, všiml si, že důstojník vyběhl na kontrolní věž a pozoroval, zda opravdu odjede.

Odjel, ale směrem k hranicím. Chtěl si něco zkontrolovat. Měl povolenku k vjezdu do pohraničního území. Po asfaltce, kterou využívali vojáci mohl jezdit v podstatě jak se mu zachtělo. Díky známosti. Obyčejně by to nebylo možné, ale on vždycky z kapsy vytáhne to mleté kafe od dcery, když je potřeba. Vojáci si ho rádi dají, zejména, když je vlezlá zima. Za trasou stál už roky krmelec  a posed s dokonalým výhledem na pole pohraničního pásma. Tam za horizontem byla Rakouská republika. Svítilo na ni slunce. Měl ten pohled rád. Sice neviděl přímo rakouské území, ale věděl, že za těmi dráty je a to mu přišlo neuvěřitelně magické. Vídeň, Alpy, moře. Vypadalo to, jakoby si tam stačilo jen odskočit a vše z toho bylo na dosah. Dálky jsou pomíjivé.

    Kus  pohraniční asfaltové cesty byl rozblácený. Při deštích se tudy valilo bláto z polí. Šlo o úsek asi třiceti metrů, který navíc obsahoval několik děr, kde by obyčejná Lada klidně mohla zapadnout. Pokud by tudy jela kolona, určitě by se tu pěkně zasvinila a bláto by nestačilo jen tak opadat do příjezdu k rotě. Když přijel na místo, žádné známky pohybu těžkých vojenských aut se tu k jeho překvapení nenacházely. Jen dokonale rovná hladina vody kaluží, pod kterou je asi třicet centimetrů bláta.

„Normálně bych tam zapadnul do půlky lýtek a tady není jediný vzor pneumatiky, co to sakra je,” posteskl si nahlas, protože záhad okolo kolony v lese začalo podezřele přibývat.

 

   

    Nemohl se na nikoho obrátit. Polesní nic netušil a na základně roty ho rychle odbyli. Byl tu však ještě jeden směr, kudy mohl jet. Do města. Chlapi z roty si často zajdou na pivko a rum do kulturáku a tam si pustí hubu na celou hospodu, přičemž to slyší minimálně tři štamgasti a samotný hospodský. Do jisté míry byla tato centrální kulturní instituce dobrým zdrojem informací pro armádu, Ústřední výbor i imperiální narušitele. Taková česká hlásná trouba za leskem rudých odznáčků. 

Zítra jsou Dušičky kurva, nebo až pozítří?” Zahulákal na hlouček štamgastů Boris, načež ho hospodský musel uklidňovat: “Sklapni, sou tady děcka.” 

V rohu seděla Alena, obtloustlá manželka hospodského s pětiletou dcerou a sedmiletým synkem, který svou sestru tahal za vlasy. Nevypadalo to, že by nebyly zvyklé na hrubší mluvu a chování místních, ale jejich rodič se zřejmě snažili dodržet nějakou základní morálku, vzhledem k tomu, že bylo teprve poledne a hospoda čekala obědové strávníky. 

Jdeš na oběd, nebo na pivo,” zeptal se hospodský Bedřicha.

Co je k obědu?”

Guláš. Ale vepřový. Byla zabijčka.”

To už se mi ani neřekne o zabijačce?”

Štefan ji dělal. Já bych ti řekl.”

Štefane, tak díky. Dám si pivo, guláš jím furt. Ale z kančího.”

No vidíš, stejně bys to nežral,” uchechtnul se přiopilý Štefan.

Boris pořád stál nad stolem, jakoby se nemohl pohnout a znovu zařval: “Tak jak je to do prdele s těma Dušičkama?!”

Řekl sem ti, ať držíš klapačku nebo vypadni! Jsou zítra,” ozval se na to zase hospodský a k tomu začal jeho synek brečet, protože mu sestra oplatila tahání za vlasy pěstí do nosu. Asi bude po mámě.

Že sem ty děcka vůbec taháte, paní,” otočil se na matku Štefan. Ta ho probodla pohrdavým pohledem, tudíž bylo po diskuzi. 

 

    Bedřich se posadil na kraj stolu k oknu, aby viděl ven, jestli náhodou neprojede další vojenské vozidlo.

Hele, nebyl tu v poslední době někdo z roty?” Ozval se Bedřich po chvilce ticha.

Hospodský Bedřichovi přinesl pěkně natočené pivo s hustou, zarovnanou pěnou: Čoveče, asi tři dny nikdo. Ale předtím tu jeden zapíjel pohřeb svého taťky. Moc se s tím nemazal, protože mu nedali propustku na tak dlouho, jak by asi chtěl.”

Jakože nadával nebo co?”

Hospodský se otočil a šel mlčky ke svému výčepu. Bedřich upil piva a podíval se po ostatních, ale nikdo nereagoval. Tak co říkal?”

Nic moc,” odpověděl Boris a vyklopil do sebe dalšího panáka. Jestli sou Dušičky až zítra, tak dneska žádný věnec kupovat nemusím. Ještě panáka, davaj.”

Ty vole, chlapi, když jste to slyšeli vy, tak to asi nějak tajný nebude ne?” Zeptal se znovu Bedřich.

Však nikdo neříkal, že je to tajný, žejo,” odpověděl Štefan.

Tak si to nechte pro sebe. Kamarádi do prdele,” prořekl se Bedřich, vypil pivo na ex a vstal.

Hospodský jej stačil jen oslovit křestním jménem, ale v ten moment ho Bedřich zarazil: Co čekáš? Že tu lidi děckám budou číst pohádky, nebo začnou tlachat o Platónovi? Máš v hospodě od rána do večera štamgasty, kteří tě živí, tak sklapni sám. Platim. Až budeš chtít zase srnčí nebo divočáka, tak si to rozmyslím. Nepozvete mě ani na zabijačku, kterou dělám léta. Kdo vám to prase vůbec zboural?”

Boris si poručil panáka vodky a odpověděl: Grajcar. Ten Slovák.”

Blbče,” vytušil hospodský problém, jelikož Grajcar byl polesní, kterého Bedřich už léta nesnášel. Grajcar měl na starosti pohraniční lesy na druhé straně řeky a neustále provokoval tím, že projížděl lesem na kole, na krku měl zavěšené rádio na baterky a naladěnou rakouskou stanici. Starší důstojníci ho znali a mysleli si, že je to jednoduše magor, ale mladí, ti jej zastavovali. Když se ho ptali na to rádio, tak jim odpověděl, že tady v lese prostě jinou stanici nenaladí a potřebuje tak plašit medvědy, co se do lesa zatoulají z Malých Karpat. Samozřejmě je to blbost, šlo mu jen o provokaci. A teď ještě Bedřichovi fušuje do zabijaček v jeho vlastním městě.

     Bedřich nic neřekl, jen za sebou zavřel dveře.

    II.

     

     Značnou část podvečera proseděl na dvorku ve svém křesle po matce. Bylo z Užhorodu, přivezla si ho za první republiky a pro Bedřicha se stalo nejhmatatelnější vzpomínkou na ni. Lezl po něm jako malý, jednou se s ním převrátil a nakousl si ret, spal v něm, sedávala na něm babička, když jej hlídala, než přišla matka z fabriky, sedávala v něm na zahradě ve stáří a pak mu jej darovala, když viděla, do jaké rozpadliny se coby myslivec nastěhoval. Odmítal si sebou cokoliv z její domácnosti vzít, ale ona byla neodbytná a nakonec za to byl hrozně rád. Když už nic, tak to křeslo si aspoň vem,” řekla mu měsíc předtím, než umřela.

     Slunce zapadalo brzo a Bedřich se konečně těšil na první jarní dny, kdy se den prodlouží. Na zimu byl zvyklý, nebylo nic jednoduššího, než se dobře obléct a nosit sebou placatku rumu, ale dlouhá zima, ta se vryje pod kosti každému. Nejde o to se ohřívat uměle, což o to, ale člověku tak nějak chybí láskyplnější náruč přírody, kdy stačí vyjít ven s vědomím, že i když má na sobě jen triko a flanelovou košili a počká, až vyjde slunce, bude mu dobře. Vzduch bude provoněný kvetoucími ovocnými stromy a keři bezu, v lese se začnou rozlévat modré koberce zběhovce, pak se člověk tak nějak uklidní a do oběhu se mu dostane nová, okysličená krev.

     

    Poslouchal vlaky, které projížděly pod náspem. Nejhorší jsou nákladní, dlouhé a hlučné, protože projíždějí pomalu. Většinou vozily dřevo, obilí, nebo řepu na Slovensko, méně často pak vojenský materiál. Už dlouhou dobu ale žádný takový neprojel, v řádu celého týdne. Vše bylo podivné. Vlaky, les, město, dokonce i Rita byla dnes extrémně soustředěná.

Kam se to díváš,” oslovil ji Bedřich. Rita zastříhala ušima, jakmile zaregistrovala jeho hlas, krátce se na něj s vyplazeným jazykem podívala a opět otočila hlavu k plotu, který na jižní straně hájenky ohraničoval bukový les. Bedřich tomu nepřikládal žádnou důležitost, stačilo, aby do lesa vletěla nějaká koroptev a Rita ji pozorovala. Svým způsobem byla celkem vystrašená ze všeho, co se kde šustlo. To by neměla, ale čím byl Bedřich starší a čím déle v pohraničním lese sloužil, tím méně mu to vadilo. Líbilo se mu, když Rita dává takový pozor, cítil, že se jednoduše kolem pořád něco děje, že to všude žije a není tu tak mrtvo, jak se na první pohled zdálo. 

   

    Dnes bylo jasno. Vysvitly první hvězdy, jedna z nich byla neobvykle zářivá, zřejmě nějaká planeta. Vysedával dlouho, přestože chtěl jít na posed. Byl ale unavený a tak se nakonec rozhodl, že tam přeci jen půjde až zítra. 

„Chceš mléko, krásko?” Dřepl si a Rita k němu hned přiletěla. Nechal se oblízat, i když věděl, co všechno cestou přes les sežere, ale psí sliny, ty se postarají o kdejaké svinstvo, aniž by bylo cokoliv poznat. Jsou to odolná zvířata a i přes tu radost ze špíny vlastně celkem čistotná. Rita si každý večer před spaním olíže tlapky, od polštářků, až přes loketní kost, pohodlně si načechrá deku pod sebe a s žuchnutím šestiletého ochlupeného pytle se uvelebí. Mléko v noci milovala. On si jej ohřál, ona dostala studené. 


    Spal mnohem déle, než obvykle. Většinou vstával kolem půl šesté, ale Rita jej probudila kňučením u dveří asi v sedm. Nebyla zvyklá být tak dlouho mimo les. 

Už jdu.”

Nakonec začala štěkat, těšila se na snídani. Nedošel ovšem daleko, protože začal zvonit telefon. „Ticho,” zabručel na Ritu a odběhl do kuchyně. Doufal, že mu bude volat polesní a taky volal.

No nazdar. Tak co jsi střelil?”

Čau. Nic, nebyl jsem. Nějak mě skolila únava, doteď jsem spal. Půjdu večer.”

Ajo. Nedostal jsi chřipku v hospodě? Teď prý něco řádí.”

„A jak víš, že jsem byl v hospodě? Neboj, to bych tak rychle nechytil.”

No, proč ti volám," přešel polesní otázku, „ozval se mi major, že nemáme být nervózní a když něco bude, tak nám řeknou. Hlavně nedělat vlny mezi lidma.”

Takže major se dozvěděl, že jsem se na něco včera v hospodě ptal?”

„Víš, že kdybys měl něco vědět, tak přese mě. A já nic nevím.”

Ty vole, to je dobrý no. To by mě zajímalo, kdo mu to řekl.”

„Ser na to, Bedři. Major mi ale řekl ještě tohle. Že je teď zvýšená obezřetnost kvůli nějakým útěkům. Tak kdyby jsme si všimli nějaké aktivity z jejich strany, ať se nedivíme. Až bude bezprostřední ohrožení, řeknou dopředu, co uzavřou.”

Dobře, aspoň něco. Není ti to ale divné? Když tenkrát utekla ta skupina, vyrazili k drátům a týden lustrovali vinaře. Přejelo pár aut k Rakousku a z okresu pár papalášů. Teď přece jeli opačně, do lesa. A skoro to vypadalo, že přesunuli celou rotu. Proč zrovna sem? To je jak kdyby chystali manévry na město.”

Bedři, jak říkám. Co budu vědět, zavolám. Nezajdeme na točené po obědě?”

Můžem, ale jinam, než do hostince, sere mě, že hned všechno vyslepičí. A neřekli mi o zabijačce, věděl jsi to?”

Na drátě bylo chvíli ticho, až pak se polesní ozval: „Čoveče, asi ne, já už na to nejsem, pálí mě žáha. Akorát to pivo mi pomáhá.

Bedřich jej trochu podezříval ze zapírání, ale nechtěl se v tom dál babrat: „No nic, jedem s Ritou k rybníku. Dík, že jsi zavolal.”

Dobrý, čus.”

 

    Podél rybníku procházel asi jednou za týden. V práci se mu snažil vyhýbat. Tak moc se mu tam líbilo a nechtěl, aby se z toho stalo něco všedního. Přímo uprostřed regulované vodní plochy vyčuhoval malý ostrov obrostlý trávou a dvoumetrovým rákosím. Rita byla pokaždé u vytržení z přebujelého množství vodního ptactva, které se tam před ní snažilo ukrýt. Ale nikdy ji nenechal tam skočit a přeplavat desetimetrový úsek vody, aby zbytečně zadávila klidně i deset kačen, jako když tu byli spolu poprvé. To byla odrostlejší štěně a myslel, že ji zabije. Nakonec z toho byly příjemné pečínky s kolegy a polesním, takže se na ni nemusel zlobit. Dnes jen tak pobíhala po břehu, a když chtěla vejít do vody, zasyčel na ni jako had. Zastavila se, nastražila uši, natáhla krk a s vyplazeným jazykem se rozutekla zase opodál. Nechával jí větší volnost, než ostatní myslivci. Na psa nebyl nikdy tak drsný, jako jeho kolegové. 

    Sto metrů od rybníka stál malý empírový zámeček. Přímo uprostřed lesa, kde si v letním salonku s otevřenými dřevěnými okenicemi nad římsami a dórskými sloupy feudálové, ta dehonestovaná imperiální ekonomická elita zdejšího kraje, popíjeli kávu a plánovali další část loveckého výletu po okolních lesích. Teď je to starý myslivec a jeho pes, kdo obhlíží okolí a vysedává pod zničeným sousoším antické mytologie. Na jedné straně je Diana  s laní a psy, na druhé pak s faunem a jeho píšťalou. Sháněl knihu antických příběhů, dlouhé roky, ale zřejmě se ptal nesprávných lidí. Měl by se vydat spíš víc do města, na místní učiliště elektrotechniky a strojírenství, kde učila československá zdiskreditovaná profesorská elita. Jistý profesor matematiky poslouchal gramofonové desky klasické hudby, profesorka češtiny pak měla oblibu v ruských romanticích, TĚCH velkých romanticích jako Lermontov nebo Puškin. A také měla ráda jazz. Mohl by oběma zařídit lístky na Pražské jaro. Dcera má kontakty na zdejší umělce, našla si cesty, jak v tom socialistickém velkoměstě chodit. Ještě pořád tam existují skryté kouty staré svobodomyslnosti. Podporoval ji v tom a neustále jí opakoval, ať se nevrací. Tady vědí všichni o všech, tady se nikdo nikam neschová, včetně nitra své duše. Za Pražské jaro by si mohl poručit pravidelnou dodávku skvělých knih. Zejména v zimě ho ta čtivá chytne až trýznivým způsobem, který příběhy o lovcích tygrů v sibiřské stepi nebo sovětských námořnících v Černém moři rozhodně nezahojí.

 

     Přes neposekanou louku mezi zámečkem a rybníkem vedla pěšinka. Vydali se po ní od zámečku, Rita se rozběhla dopředu. Po chvíli začala na něco štěkat blízko dvou vzrostlých vrb na břehu. Byl to signál. Bedřich zpozorněl a zapískal na ni, jelikož chytla menší amok. Nejdřív měl za to, že je to srnka, podle velikosti a barvy, která byla o něco tmavší než slehlá suchá tráva okolo. Přiblížil se ještě o několik kroků, aby zaostřil a nakonec zůstal stát lehce oněmělý, než k sobě přivolal Ritu a přikázal jí zůstat na místě. Bylo tam lidské tělo. Vydal se k němu sám. Rita štěkat nepřestala, ale alespoň zůstala na místě.

 

    Bylo to tělo vojáka. Měl na sobě polní stejnokroj, bez výbavy, jen s revolverem u pasu. Ležel na břiše hlavou k zámečku a nohy měl namočené do vody. Poklekl, aby zjistil, jestli dýchá. Slabě, ale dýchal. Na hlavě, ani nikde na těle neměl žádné zřejmé krvavé zranění. Pokusil se ho probudit, ale nereagoval. Nešlo dělat nic jiného, než jej vytáhnout víc na břeh a otočit na záda. Chytil jej pod pažemi a zabral. Nečekal, že bude tak lehký, vážil snad pouhých 60 kilo. V obličeji bylo znatelné, že jde o mladíka. Vyhublý vojáček, sotva plnoletý a nebo tak ztýraný šikanózní institucí obrany vlasti. Pes už to nevydržel, pobíhal okolo a čichal k tělu. Když mladíka ještě dvakrát propleskl po obličeji, protože ho nic lepšího nenapadlo, mladík lehce otevřel oči a pak je znovu zavřel. „Tak fajn,“ pronesl pro sebe a začal se s ním mordovat podél břehu k autu. „Místo! Na místo,“ přikazoval u toho Ritě. Těch dvacet metrů naštěstí nebyla tak velká fuška, i pytel jablek byl těžší. Otevřel kufr, pes skočil dovnitř. Pak boční dveře, aby tam mohl nasoukat mladíka. Z pouzdra vyndal vojákův revolver a strčil si ho do kapsy bundy. Mladík ještě několikrát pootevřel oči a jednou obrátil hlavu, ale pak opět nereagoval.

    Co nejrychleji se snažil dorazit na hájenku, k telefonu, zavolat do nemocnice a na základnu…

Aktualizace 15. 8. 2020

   Nikam nevolal. Chvíli se za to taky cítil provinile, ale nakonec... nikdo je neviděl. Rozhodl se, že počká, až se mladík probere, nalije mu panáka, možná dá něco k snědku a promluví si s ním. Zjistí, co se mu stalo a pokud zběhl, tak proč a co se vůbec v lese děje…, nebo ho taky může nechat umřít. „Jestli máš otřes mozku nebo nějaké vnitřní krvácení... hochu, co mi to děláš,” říkal si pro sebe. Měl by zavolat do nemocnice, nebo ho tam sám odvézt…, ne, čekal. Čekal pět minut, deset, dvanáct a po této době si začal nadávat. Rozhodl se, že to udělá, musí mu přece zachránit život, ať už pro něj byl jakkoliv cenným zdrojem informací.

   

    Vstal z křesla a šel k němu, ale mladík opět otevřel oči, začal s nimi mrkat, pohnul rukou, podíval se po pokoji, všiml si Bedřicha a promluvil: Co…, co je?” 

    „Slyšíš mě?” Přistoupil k vojínovi a chytil jej za rameno.

    „Jo. Slyším. Sakra, to bolí” snažil se posadit, ale Bedřich jej nenechal.

    „Lež. Je ti blbě nebo vidíš rozmazaně?”

   „Ne..., bolí mě záda.”

   „Kurva teda,” posteskl si Bedřich. Cítíš nohy?”

   „Jo. Je mi zima,” nakonec se mu povedlo se posadit. Držel si čelo, jakoby ho někdo praštil tyčí. „Vy jste mě vláčel do auta?  Jak jste věděl, že nemám nic s páteří?

  „Věděl, nevěděl, bylo by to stejně k hovnu, protože jsi ležel v lese. Než bych dojel k telefonu nebo do nemocnice, mohl jsi tam i chcípnout. Bolí tě hlava?”

   „Kde jsem?”

   „V hájence. Chceš zavolat doktora?”

   „Ne, ne. Nechci.”

    „Seš si jistý?”

    „Jo. Mám hlad.”

    „Můžu ti dát kančí klobásku. A chleba s křenem.”

    „Jo, asi jo, prosím.”

    „Ale ještě si lehni, napij se vody. A panáka slivovice. Ať se z toho nepobliješ. Radši ti dám jen ten chleba.”

 

     Bedřich zašel do kuchyně a z chlebníku vytáhnul okoralý chleba. Prostředek byl ještě dobrý, zbytek hodí Ritě. Jak ses tam dostal?”

     „Usnul jsem.”

     „Usnul s nohama ve vodě? Usnul tak, že jsi neslyšel štěkat psa? Tomu říkáš usnutí?”

    „Bolela mě záda. Mám revma. Asi jsem se nachladil v lese a chytlo mě to. Vystřelovalo mi to do kostrče a do nohy. Vím, že jsem lezl přes tu louku po čtyřech. Pak jsem usnul, možná omdlel, nevím.”

    „Nepraštil tě někdo? Ty tvoje výmluvy zní dost chabě.”

    „Nevím.”

    „Co jsi dělal v lese a sám?”

    „Ztratil jsem se.”

   „Tak to zase kecáš, kamaráde. Tady se není kde ztratit. Všude jsou cesty. Při nejhorším za hodinu bys došel k silnici nebo do města a nebo k hranicím.”

   „Musím jít zpátky.”

   

    Tomu Bedřich také nevěřil. Velící by mu napařili polní soud.

   „Slibuju, že nezavolám doktora, ani tvému veliteli. Ale ty mi za to řekneš pravdu. Mám tě v šachu. Poznám, když mi někdo lže. Tak mi teď vyklop, jestli jsi dezertoval, chtěl utéct přes hranice, nebo ses jenom ožral a pak mi pověz taky o těch manévrech, co pořádáte.”

    Klučina se na okamžik podíval kolem sebe a viděl, že není úniku. Od dveří ven jej dělilo opěradlo gauče, které by v tomto stavu jen ztěžka v mžiku přeskočil a pak tu byl statný myslivec, který má o nedaleký stůl za sebou opřenou brokovnici. Stačilo by, aby k ní natáhl ruku.

    „Když mi to řekneš, můžeme pak společně zkusit vymyslet alibi, kterým se za tebe přimluvím.

    „To nevím.

    „Nevíš, dokud to nezjistíš.

Aktualizace 17. 10. 2020

   „Kurva, Kaše! Neslyšel jste, že blíž jak dva metry od těch vrat žádné krabice být nemají?! Jak chcete zabezpečit plynulost evakuace v případě ohrožení?! Okamžitě to napravte, nebo vás je nechám dvacetkrát tahat z jednoho konce chodby na druhou!” Ta hněvivá slova soudruha praporčíka se nesla podzemní chodbou jako hrom mezi mračny. Poslední týden tu některé žárovky přestávaly svítit a stačila jediná, aby se v jejím okruhu vytvořila téměř uchvacující tma. Bohužel tomu tak bylo přímo u železných vrat v půli chodby, za kterými se nacházela vzorkovna a železobetonové schodiště do přízemní části komplexu, obrovského hangáru, kde parkovala těžká technika a v případě nutnosti se tam mohl schovat i vrtulník. Nebylo jednodušší tu žárovku vyměnit. Mnohem jednodušší bylo vymyslet směrnici, která by zamezovala v tom, aby se o ty krabice nějaký blbec, jako byl soudruh praporčík, náhodou nepřizabil. 

 

    Vysocí důstojníci tu byli téměř neviditelní a poddůstojníci se obvykle chovali nepříjemně už z principu, jelikož si tím možná léčili nějaký komplex. Ale za poslední týden se k tomu přidala i nervozita. Sjížděly se sem ty největší armádní špičky, stejně jako vrcholní vědci nejen z Československa a Východního Německa. Vojín Kaše tu potkal nevyspalé fyziky z Ukrajiny, neustále pobíhající Číňany, blonďaté, povýšené Rusky z Omsku, ustrašené elektrotechniky z pobaltských republik… a ty všechny přivezla utajená kolona, směřující z letiště v Českých Budějovicích podél hranice, aby se vyhnula státním silnicím. K tomu se přidalo několik okolních praporů a tak se na jednom místě poskládal tisícihlavý pluk.

    „Máme u hranic osoby s povolením, většinou jde o zemědělce a lesníky, to by mohl být problém,” říkal jeden soudruh major, a ten druhý mu na to odpovídal:   „Asi vědí, proč to dělají, ne? Může jít přece o jasnou ukázku síly naší socialistické armády, jen, ať to Rakušáci vidí a naši si o tom budou moct aspoň šuškat v hospodě. Nikdo neví, o co jde, nikdo se ani nebude zajímat. Prostě manévry. Celý konvoj se bude usmívat, jestli to bude potřeba. I kdyby se to nařídilo, jako povinnost.”

    Vojín konverzaci zaslechl při údržbě vzduchotechniky, kterou se nese až příliš hluku z vyšších pater. To bylo před týdnem. Dnes jej přeložili ke kovovým krabicím s kyslíkovými bombami, aby se mu jejich tíhou odvděčili za zcela upřímné poflakování v tichu technických místností a toalet.

    Do služby byl povolán před rokem a půl. Prvotní nadšení vystřídala zvláštní, až donquijotská, tvrdá škola a následně ztráta iluzí v jakoukoliv profesionalitu československé lidové armády.   

    „Už jste někdy nacvičovali útok s košťaty místo samopalů? Tak si to vyzkoušíte, protože umíte úplné hovno, natož držet zbraň! A dokud z vás nejdřív neuděláme chlapy, tak tu budete jak slečinky lítat s košťaty!” Křičeli na nováčky, ale přitom bylo smyslem toho všeho zakamuflovat, že prostě chybí munice a jakákoliv metodika výcviku. 

   

    Pozoroval stěnu před sebou a jasně viděl drobounký, ale nepřetržitý proud vody, který se dral skrze železobetonový kryt. Každého půl roku se musel přetřít bílým vápnem, které během pouhého týdne znovu zezelenalo. Pouze tři metry cihlové stěny opodál zůstaly bez známek změn. Nikdy jej nenapadlo, proč je právě tato malá část postavena z cihel, ale jejich kvalita se nedala zapřít. 

    Nebyl tu poprvé. Už jednou ty stěny natíral společně se třemi dalšími vojíny. Celá podzemní chodba o délce dvaceti metrů jim zabrala tři dny. Vždy před obědem byl schopen si sednout přesně na to místo u vchodu, na kterém sedí teď a v patnácti minutovém nehybném tichu pozorovat kapky vody a slyšet jejich pronikavé dopady, než se někdo vrátil z ešusem polévky a vojenské bramborové kaše s houbovou omáčkou. Hub tu bylo všude kolem dost, ale začaly mu lézt na nervy.

    Ač se to podpraporčíkovi líbilo nebo ne, vždycky tu zůstávala nějaká připitomělá krabice, jakoby ta stěna přitahovala někoho dalšího, někoho, kdo je jí stejně fascinován. Na chvíli úplně vypnul, téměř nic nevnímal, soustředil se na milimetrovou prasklinu, která se táhla od vrchní čtvrtiny zdi ke stropu, představoval si, že čeká v pravěké jeskyni, dokud...nezhasla všechna světla. Zřejmě nastal nějaký výpadek elektřiny, který jej přistihl ve chvílích transu. Nějaký čas trvalo, než byl nahozen záložní generátor, pomocí něhož chodbu téměř pekelně osvítily červené nouzové žárovky, směřující k jednoduché šipce s nápisem VÝCHOD.

    Uběhly asi tři minuty od doby, než si Kaše uvědomil, že pokud teď přiběhne byť jen deset vystrašených lidí z nižších pater a budou se chtít dostat ven právě těmi vraty, u kterých naskládal všechny ty krabice, může z toho být kolosální průser. Směrnice mu v tento moment přikazovaly opustit prostor, ale krabice nebyly tak moc těžké, aby za pouhou minutu nepřesunul alespoň první sloup pěti z nich. Byl to zvláštní pocit, jakoby kolem něj řádila apokalypsa, zatímco si dodělával svůj nesmyslný úkol. Červená světla začala problikávat. To se mu nelíbilo, jelikož by to znamenalo výpadky i toho náhradního agregátu. A pokud vypne úplně, neuvidí si ani na vlastní špičku nosu.

 

     Přesun krabic mu nakonec zabral asi pět minut. Rychle přiběhl k vratům, aby je otevřel. Chtěl se vydat po schodech o patro víš, ale uvědomil si, že evakuace nižších pater vázne. Nikdo dosud neotevřel dveře na konci chodby, za kterými bylo ještě nižší patro pro výzkum. Zapnul svou baterku, aby měl k dispozici souvislý zdroj světla a rozhodl se, že půjde a pokusí se dveře do laboratoří otevřít. Blížil se k nim rychle, téměř utíkal. Náhle ovšem agregát skutečně vypověděl službu, jelikož zůstala svítit pouze baterka v jeho ruce. Ta však začala mít také problémy.   „Co to sakra je…” Bouchal do ní dlaní, třepal s ní, ale nic ji neprobudilo k plnému životu. Pak zaslechl, jak se konečně dveře na konci chodby otevírají, posvítil si na ně, ale nikoho za nimi nikoho neviděl. 

    „Haló? Tady vojín Kaše, bezpečnostní vrata jsou otevřená, pojďte ven! Slyšíte mě?!” Nikdo mu neodpovídal, nikoho nezahlédl. Proč by někdo otevíral dveře a pak se schoval? Možná, že jej obešel, utíkal tedy zpět k vratům, aby se ujistil:   „Haló?!” Pořád nic. 

     Namířil tedy baterkou zpět za sebe a tentokrát spatřil, jak zpoza schodů do výzkumáku vykukovala matná silueta hlavy, krku a ramen. Jakoby místo zahalila stále hustší mlha nebo kouř a dotyčná postava v ní ztrácela své obrysy. Ten pohled mu doslova přimrazil nohy k podlaze. Cítil, jak mu vstávají chlupy na nohách i rukou, jak se ho drží svíravá křeč v kůži, kterou se dá popsat mrazení v zádech z extrémního strachu. Odhodlal se naposled promluvit: „Haló?!” Pak postava udělala prudký pohyb domů a zmizela. Nakonec zhasla i ta baterka. Začal poslepu utíkat po schodišti nahoru, do přízemí. Přebíhal schody po dvou, křečovitě se odrážel od zábradlí a měl pocit, že jej něco honí. Chtěl se co nejrychleji dostat mezi ostatní vojáky.

 

    Podařilo se mu to. Skočil přímo do výjevu pomatených techniků, kteří v hlavním hangáru pobíhali na první pohled chaoticky, rovněž s baterkami v ruce, ale ve skutečnosti plnili jen rozkazy důstojníků, kteří se snažili celý komplex evakuovat a zároveň vyřešit technické potíže v několika slovanských jazycích. Číňané měli smůlu. 

     Jak se ukázalo, něco zapříčinilo výpadek elektřiny v celém areálu, jelikož nesvítilo jediné světlo, včetně osvětlení brány. Kaše vyběhl z hangáru ven, místo aby hledal svého velícího. Kolem sebe zaslechl rozkazy ostatních důstojníků, vylévající si zlost na vojínech, kteří se snažili v nervozitě nahodit venkovní agregáty, ovšem bez benzínu: „To vám musím vysvětlovat jako malý děckám, že vám to bez benzínu kurva nepojede?!” Kaše odběhl za roh a tam vrazil do svého kamaráda z ubikace.

   „Ty vole, kde jsi byl, máš štěstí, že tě nehledal velitel. Dělej, musíme opravit aspoň jedno auto. Všem to vypálilo žárovky, nemůžeme si pořádně svítit.”

    Kaše se na kamaráda dlouho jen díval a popadal dech. Kamarád s ním zatřepal, aby se dal dohromady. Nakonec se jej Kaše zeptal, jestli ví, co se stalo, ale dostalo se mu pouhé odpovědi v podobě pokrčených ramen.

      „A co lidi tam dole, dostali se ven?” 

     „Nikdo nic neví. Z výzkumáku se ozvali vysílačkou, že se odsud nemůžou hnout, pak se to najednou odmlčelo. Část důstojníků si myslí, že tam muselo dojít k závalu, protože se propadla jedna strana komplexu o dva metry a je asi narušená statika.”

     „Otevřeli dveře, byl tam prach, nebo kouř, nevím, ale někoho jsem tam viděl a schovával se...” odpověděl mu Kaše.

     „Proč? To nedává smysl.”

     „Já nevím, třeba se zbláznili, nebo to udělali schválně, nebo…, tam nebyli sami.”

     „Ty vole, přestaň tady fantazírovat. Kurva, to se nám imperialisti prokopali betonovýma základama nebo co?”

     „Snažil jsem se jim pomoct, čekal jsem tam na ně...”

   „Tak dělej, teď pomůžeš mě, aspoň jedno auto musíme nahodit,” utíkal do plechového skladu vedle hangáru. Kašeho stále svíral strach, který nedokázal popsat. Možná dostal jen záchvat paniky či úzkosti ze vší té deziluze, z toho, že zůstal úplně sám v podzemí, z toho, že mu praporčík zruší propustku na několik měsíců, z toho, že ho zastřelí…

    Utíkal dál směrem k hlavní bráně. Stála tam dřevěná budka, kde si službu odbývali vždy dva lidi na stráži. Dnes tam zůstal jen jeden, dostal rozkaz nehnout se z místa a tak celou skrumáž jen pozoroval s cigaretou v ústech a rukama v kapsách. V té tmě a křiku velících si vůbec nevšiml Kašeho, který hbitě vyskočil na svažitou střechu budky, kde si dlaně překryl rukávy košile, aby se mohl prosoukat mezerou mezi zdí a ostnatým drátem. Právě nad budkou bylo slepé místo, na které se při instalaci drátu zapomnělo, takže místo tří řad tu byla jen jedna. Laxnost, to armádě rozhodně nebylo cizí. Ta košile mu byla velká, nesnášel ji, ale zrovna v tuto chvíli si k ní vytvořil zcela odlišný vztah. Když není dobrá do služby, je skvělá pro útěk.

 

   Seskočil dolů asi ze čtyřmetrové výšky, aniž by si pochroumal kotník, přeběhl silnici a co největší rychlostí zaběhl do přilehlého lesa. Utíkal hodinu, přeskakoval popadané větve, zachytával se o štíhlé výhonky mladých stromků, na několik minut jej zastavila křoviska ostružin, ale běžel dál a dál. Věděl, že má několik do svítání, nikoho by nenapadlo, že mohl zběhnout. Kdyby ho hledali, tak v podzemí. Určitě si mysleli, že šel ty lidi na vlastní pěst zachránit…

    Po hodině a půl běhu jej začala pobolívat kostrč a levá noha. Bolest mu do ní vystřelovala pořád víc a víc, až se nakonec téměř nemohl hýbat. Plazil se po čtyřech, jeho cílem byl nějaký dům nebo chata, hlavně se nepřibližovat k hranici, nezná zdejší terén. Podle map nebylo možné netrefit nějakou cestu, posed, krmelec, myslivnu, ale zatím to vypadalo, jakoby mapy jen lhaly. Od základny se vzdálil natolik, že už dávno neslyšel její ruch, ale přiblížil se skřekot žab. Musel být v blízkosti vody. Cítil, že má mokré nohavice a prodírá se vysokou trávou. Stromy ustoupily a na chvíli spatřil bezoblačnou oblohu plnou hvězd. Na to se mu sklouzla noha po malém svahu, bolest zad mu opět prudce zajela do hloubky kloubů, hlavou se praštil o zem a byl konec. Vyčerpáním a bolestí odpojil své vědomí, jakoby na celou noc omdlel.

 

    

© 2018 by Kocmi. Proudly created with Wix.com

Navštivte také tyto stránky
Svět podle
Kocmi
Jelen Lumír
JAKO FAKT BOŽÍ BLOG
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now