Globální reflexe

Poprvé v životě promlouvám k čtenářům v době krize...


Uf. Tato věta je nezvyklá, a také zneklidňující. Nehraji si přitom na státníka, ale "obyčejného" spisovatele s možností využít svobodu slova. Je ovšem pravda, že v současnosti zaznívají důležitější projevy z ústa a komentářů jiných lidí, než jsou zrovna státníci...


Stavíme se realitě celosvětové krize, která by mohla dosáhnout krize, podobné válce. Doufejme, že se tak nestane. Období, které popisuji bude mít v učebnicích jednoduchý název: epidemie koronaviru/COVID-19. Název, který zdaleka nevystihne složitost současného života člověka jako jednotlivce, společnosti národa, ve kterém žije a lidstva, které obývá tuto planetu.


Dnešní krizi budeme brát jako výraznou součást naší historie. A je také na nás, jakou roli v této historii sehrajeme. Musím uznat, že současná situace každého z nás nutí sumarizovat a hodnotit svůj život, postoje, hodnoty, názory, možná i budoucí cíle. I já to dělám. Naštěstí mám však tu výhodu, že mé cíle se do budoucna nemění, naopak. Rozhodl jsem se, že není čas zahálet, ale ještě více na nich pracovat. Uvědomuji si ovšem, že patřím mezi část populace, která se nemusí zabývat například výpovědí z firmy či totálnímu zrušení nasmlouvané práce, jako je tomu u živnostníků a umělců na volné noze (hluboce tohoto stavu lituji, jelikož přeci jen do malé míry ovlivňuje i můj život, ale především život mých nejbližších).


Dostávám se tak k ostatním, k vám. Každý ke svým myšlenkám jistě přistupuje individuálně. Jenomže, existuje něco, co je potřeba přehodnotit společně? Jistě, a je toho mnohem víc, než bychom si v jednom životě mohli dát za cíl. Je toho na několik generací a každá z nich může udělat už nyní svůj vlastní kus práce na společném cíli.


Dnes, 21. 3. 2020 jsem jako obvykle pročítal aktuální zpravodajské informace. Jedna z nich zněla takto: "16:15_Rada bezpečnosti OSN se kvůli pandemii nesešla, státy Evropské unie blokují přeshraniční dodávky zdravotnického materiálu a prakticky si nepomáhají a globální finanční instituce teprve nedávno začaly zmírňovat hospodářský dopad koronaviru. Prezident USA Donald Trump se stará jen o vnitrostátní ohrožení, globální dopad epidemie neřeší, upozornil v sobotu v komentáři americký zpravodajský server Politico, který naznačuje, že mezinárodní spolupráce selhala."


K tomuto dni pracuji druhý měsíc jako manažer kvality nejmenovaného úřadu. Přihlásil jsem se již minulý týden jako dobrovolník do úzkého krizového týmu, který se snaží shánět vybavení pro sociální služby, především roušky, respirátory, desinfekci, nakonec se má práce smrskla na shánění materiálu. V této souvislosti vidím něco neuvěřitelného. Něco, co mě zásadně donutilo přehodnotit mé dosavadní skepse. Tyto skepse se vztahovaly k našemu národu. V posledních letech jsem mu nevěřil. Tuším, že za to mohla spíše politika a zbytečné geopolitické polarizování společnosti, paušalizace jednoho názorového táboru druhým. Nyní se ukázalo, že kdokoliv z nás, ať již zaujímá jakýkoliv politický názor, stojí na stejné lodi a ta loď překvapivě dobře proplouvá rozbouřeným oceánem. Velká část politiků selhává, ale běžní občané nikoliv. To je nádherné a uklidňující. Je skvělý pocit vědět, že všechny předešlé rozepře vznikly jen z malichernosti politického cítění, nikoliv ze zášti samotného lidství. Jsem proto hrdý na všechny. Jsem hrdý na lékaře, sestřičky, záchranáře, policii, hasiče, laborantky, univerzity, vědce, herce a divadelní personál, textilky a jiné firmy, domácnosti, jednotlivce. A děkuji. Nejen za náš krizový tým, kterému se díky mnohým těmto lidem podařilo sehnat velké množství potřebného materiálu. Ale i za mě osobně.


Vrátím-li se ovšem ke zprávě, kterou jsem výše sdílel, zjišťuji, že s hodnocením lidství v nadnárodním měřítku (v základu geopolitickém) již musím spoustu věcí přehodnotit, ač jsem si donedávna myslel opak a mezinárodní společenství považoval za větší jistotu, než vlastní národ (tímto se mu omlouvám).


Dosud jsem nebyl žádným skeptikem. Věřil jsem, že mezinárodní organizace, které vznikly od konce 2. světové války a různým způsobem sdružují různé národy, dlouhodobě stagnují a tuto stagnaci podtrhují tím, že na současnou situaci nedokáží reagovat tak, jak bychom možná očekávali.

Počínaje Spojenými státy americkými, které se od zvolení Donalda Trumpa dostaly do dobrovolné izolace vůči světu, přes WHO, která si nebyla schopna dupnout na Čínu, aby Tchaj-wanu umožnila účast na společném jednání v době pandemie, Evropskou unii, která sama doznala, že reagovala na situaci příliš pozdě a momentálně se pouze soustředí na budoucí finanční záplatu unijní ekonomiky (respektive jinak o EU momentálně nejde slyšet a není schopna řešit problém, který následuje za další čárkou), až po jednotlivé státy, které zadržují dodávky objednaného zdravotnického materiálu (včetně ČR), čímž dle mého soudu mohou porušovat obchodní právo, a nakonec samotnou Čínu, která z počátku epidemie využívala humanitární pomoci z celého světa, aby posléze mohla sama prodávat nekvalitní materiál státům, které to potřebují nyní.


Je bohužel nasnadě se zamyslet, zda poprvé od konce druhé světové války není nutná restrukturalizace těchto mezinárodních organizací a sdružujících společenství. Zda zcela na rovinu neselhaly ve velké části svých (ne)rozhodnutí? Bohužel jsem si všiml, že jisté předpoklady pro toto selhání se již naplňovala před vznikem pandemie. Byla to různá chabá prohlášení proti krokům části států, které pro celou planetu začaly vytvářet bezprostřední bezpečnostní a enviromentální hrozby, států, které začaly využívat laxnosti a možná (hovoří liberál!) příliš velké liberálnosti jejich geopolitiky.


Upozorňuji že patřím a stále budu patřit k příznivcům myšlenky demokratického liberalizmu (ano, rozhodl jsem se zde vyjádřit své politické postoje, ale kdy jindy, když ne nyní...) a nutnosti co největší mezinárodní spolupráce. Mám totiž obavu. Ta obava souvisí s rozpadem společenství, které je schopno akceptovat nadnárodní pluralismus, odklonem od společných civilizačních cílů a příklonem k homogenitě a národnímu subjektivismu.


Na celé dění se ovšem dívám i jako autor, který se již delší dobu zaměřuje na postapokalyptické a science fiction povídky, novely a romány. Současná doba mě z toho kontextu fascinuje, ač i zneklidňuje. Dodává mi notnou část inspirace, která může vycházet z konkrétních faktů, dat, postupů a změn. Jako autor jsem rád za tuto zkušenost. Jenomže takováto radost není pravou radostí. Průběh tvůrčí práce jsem vždy bral jako ventil, který dopomáhá vyrovnat se s euforií i tlakem a tíživými stavy. Nicméně i za tyhle zkušenosti je v konečném důsledku autor rád, respektive si jich sebestředně, ale i s velkou částí pokory cenní. Jako autor žiji se svými postavami, snažím se myslet v jejich situacích, v míře jejich charakterů. A jako autor zmíněné tvorby jsem jednotlivé kapitoly ukládal s úlevou, že se to vše děje jen "na papíře". Současná krize koronaviru mě ovšem dostává do zcela jiného stavu. Část těch světů, které jsem popisoval a popisuji, nyní i z malé části i žiji (v podstatě jejich začátek). Nutno podotknout, že stále se má zkušenost nerovná zkušenosti jiných literárních velikánů, kteří přesně takto vycházeli z válek, revolucí a rozkladů společností. Stále ještě žijeme v určité míře prosperity, jelikož důsledky dneška nepociťujeme tak tvrdě, jak tomu může být za pár měsíců či týdnů.


V každém tunelu dojdete světla. To světlo může mít různé podoby. Pro úvod tohoto komentáře jsem vybral fotografii, na které procházím klášterem v Ravenně (symboličtější žádná z mých fotek být už nemůže). Na podlaze se rozkládá byzantská mozaika z období zhruba 6 - 9. století. Mozaika se ztrácí v temnotě historie, v temnotě všech negativních událostí našeho lidstva. Ale část té nádhery osvětluje slunce přes otevřené dveře. Aby byla tma pozorovatelná, musí být i světlo. Je to tak v domech, v našem životě, ve vesmíru. Stojím ve světle a budu se snažit v něm stát i nadále, protože mu věřím. Pomyslnou temnotou je i prázdný papír nebo wordový dokument. Jakmile začnete psát slova, dodáte té oslepující temnotě světlo, strukturu, křivky.


To je důvod, proč jsem si dnes dal pauzu od shánění roušek. Protože i slovo může být světlem.



15 views

© 2018 by Kocmi. Proudly created with Wix.com

Navštivte také tyto stránky
Svět podle
Kocmi
Jelen Lumír
JAKO FAKT BOŽÍ BLOG