I.

    Znám tento les, ale pokaždé, když se do něj vracím, nevzpomínám si na cesty, které mě k němu přivedly. Většinou jsou to ale silnice, pamatuju si šedý asfalt, buďto vyhřátý sluncem, nebo po krajnici mokrý od deště či mlhy, jindy zase kočičí hlavy pokryté mechem, nebo štěrkovou cestu. Ten les je také pokaždé jiný, jednou jsou to lužní hvozdy s korunami stromů, které se ve své majestátnosti navzájem proplétají, meandry řek se mezi jejich kmeny vylévají z koryt do okolních palouků a starých nádrží, jindy je jehličnatý, hustý, ale zakrslý, takže na vrcholcích kopců vytváří nízké lesní planiny. Na několik událostí v těchto lesích si však dopodrobna vzpomínám. Při jedné z cest jsem šel po silnici, která pomalu stoupala k nejvyššímu místu náhorní plošiny. Na hřebeni rostla jen kleč a několik málo prastarých borovic, někdy ve shluku, jindy samostatně. Samotný vrchol se ale skládal spíše ze skal a štěrkových pěšin. Jednou jsem na takové skále spatřil dům, stál na úpatí, jeho přední část se opírala o kůly, vypadalo to jako by vyrostla ze skály. Potkal jsem tu i několik lidí, jejich tváře si ale nepamatuju. Říkali, že je u toho domu dobrý výhled a že se tam dá přespat. Vydal jsem se po stezce ve skalách. Byl to těžký výstup, kámen se drolil pod nohama a místy byla hodně strmá, tak jsem lezl i po čtyřech. Při té cestě jsem se cítil, jako bych šlapal po lidském neštěstí. Čím víc jsem se chtěl vydrápat nahoru, tím víc byla skála nestabilní. Někdy je člověk dost neoblomný, umíní si překonat cokoliv, co mu stojí před jeho požehnaným cílem, jeho umělou modlou, při níž se cítí víc naplněný. Obecně ve své touze podvědomě šplháme do vyšších sfér, vyšší třídy, do nebe a pak máme pocit vyvolení. Když jsem ale zdolal tu skálu, necítil jsem žádné štěstí, ani úlevu. Je to část naší sobeckosti. Chtěl jsem ještě víc, chtěl jsem prostě do toho domu.

     Dveře byly odemčené. Necítil jsem žádný pach interiéru, jen úzkost ze snové, sugestivní atmosféry, která byla naplněna falešnou vtíravostí. Vstoupil jsem do kuchyně. Místnost osvětlovala modrá světla diod nad kuchyňskou linkou. Do části na kůlech, tedy společenské místnosti, vedlo několik  nízkých schodů. Z francouzských oken jsem chvíli pozoroval zapadající slunce a rudé mraky nad horou v dálce. Teď jsem se cítil osamocený, slunce se mi nedostižně ztrácelo za obzorem, jakoby na mě padal trámový strop toho domu. Ale bylo to úchvatné. Snažil jsem se hlubokými nádechy nabírat poslední sluneční energii. Uvolnil jsem se a neměl jsem pak žádný strach při důkladné obhlídce domu. Nebylo v něm nic zvláštního, až na hustě obrostlou zahradu za okny kuchyně. Vypadala, jako by se jí dotkla nějaká božská ruka. Veškeré rostlinstvo se nacházelo ve vrcholu pučení, bylo to svěží. Chodník v zahradě se po několika metrech ztrácel v křovisku, břečťanu a šlahounech barevných dýní. Já se tím ale proklestil, byl jsem dost svébytný.

     Stanul jsem na další kamenné stezce. Vedla několik desítek kilometrů na sever, až na úpatí neznámých velehor. Po pravé straně se rozléhala asi patnácti metrová skalnatá planina s dřevěným, dosti zchátralým plotem, který měl původně zabránit pádu ze strmého srázu. Vlevo pak po celé délce stezky rostly zvláštně zakrnělé jehličnany, jakoby se ohýbaly pod neviditelnou tíhou. Nebyl bych člověk, kdybych cíleně nepřešel hranice dostačujícího. Uviděl jsem před sebou nový směr a rozsáhlejší působnost vlastní existence. Stal jsem se drzým a sebestředným patvorem, jenž se vymknul přirozené evoluci.

     Pak se to stalo. Neočekávaný zásah něčeho většího, co člověka přesahuje, aby se nesplašil příliš a nezapříčinil tak něco extrémně nekalého. Neměl jsem jít dál, neměl jsem postupovat ve zkoumání toho zvláštního kopce. Chtěl jsem dojít na úpatí hor v dáli, ale země se zachvěla. Jeden z obrů za dvěma skalnatými štíty vybouchnul. Obrovská oblaka hořícího prachu postupně obalila celý masiv a blížila se ke mně. Vše potemnělo, začalo pršet. Utíkal jsem do nedaleké plechové budky, dříve to snad byla autobusová zastávka. Těžké kapky a následně bílé koule krup velkých jako mužská pěst, začaly bušit do plechové střechy. Do budky zatékalo. Začal jsem křičet a u toho si držel uši, abych neohluchnul tím rámusem…

 

    Vzbudil jsem se.

II.

    Byl to můj kamarád. Občas jsme pobývali v jeho bytě. Ten byl velmi slunečný díky velkým oknům, která připomínala okna starých průmyslových hal. I pokoje tak vypadaly, jako bych vešel do výzkumného centra, na jehož betonových stěnách se proplétají stovky metrů trubek. Na první pocit to byl chladný prostor, ale když jsem si zvykl na jeho jednotlivé detaily, připadal mi nakonec útulný. Jaktěživ jsem neviděl tak velkorysou kuchyň s linkou a dřezem přímo uprostřed místnosti. Zatímco mi u ní naléval panáka, já většinou seděl v pohodlí velkého koženého křesla v rohu a hleděl jsem přes zeď plazivých rostlin oddělující kuchyň se skutečnou laboratoří. Přesně tady vznikaly látky, které měly odvrátit všechny lidské nemoci, ale žádná z nich nikdy nebyla distribuována. Byt se nacházel ve velkém činžovním domě, který všechny vstupy propojoval obrovskou prosklenou pavlačí. Do jednotlivých pater nevedly žádné schody, jen jeden jediný malý výtah.

    Procházel jsem předměstím, měl jsem namířeno zpět do podnájmu přímo naproti bytu mého přítele. Obýval jsem jej s několika spolubydlícími. Nebylo to nijak příjemné, přímo v pokoji byla toaleta s koupelnou oddělená od obývacího prostoru pouhým závěsem. Ve třech lidech jsme se nesmyslně tísnili na dvou postelích. Já měl naštěstí svou vlastní, jelikož jsem si našel přítelkyni, zbylí dva kamarádi spali na dvojlůžku. Ani nevím, proč jsem měl takové podmínky za potřebí. Okno pokoje bylo věčně zadělané záclonou, jelikož do něj celý den pražilo slunce a horko sálalo z rozpálené betonové ulice. Většinu času jsme ale stejně trávili na pavlači nebo v bytě našeho společného přítele.

 

    Byl jsem na výletě s mou drahou, zrovna jsme vycházeli z našeho oblíbeného příměstského parku a kráčeli po chatrném dřevěném mostku. Řeka byla nebývale divoká, ani si ji tak nepamatuji. Setmělo se. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se měly udát tak náhlé a příšerné změny, jaké tu právě budu popisovat.

    “Co je to ve vodě?” Položila mi přítelkyně otázku a ukázala na prudký proud u pravého břehu, který sebou unášel něco, co připomínalo nezvykle dlouhé vrbové pruty. Naklonil jsem se přes zábradlí, abych se na úkaz podíval blíže. Pruty se valily řekou jako hejno tisíců úhořů. Vlnily se v proudu nečekaně poddajně, dokud se několik z nich na moment nestočilo do klubíčka a znovu neroztáhlo do své délky.

    “Proboha, ono to žije.” Usoudil jsem po fantaskním prozření. Co je to za organismus? Je nebezpečný? Kde se vzal? Ve vzduchu se začal vznášet dunivý zvuk, který jemně rozvibroval zem. Živoucí pruty ve vodě na něj zareagovaly a přesunuly se doprostřed řeky.

    “Chovají se jako skutečné hejno mořských ryb.”

    “Podívej, nad námi,” vylekala se přítelkyně.

 

    V mracích se cosi pohybovalo a bylo to obrovské. Jako nějaký obří mlok, který před sebou tlačí mračna jako zčeřený písek na dně jezera. Nebylo to zpoza těch mraků vidět, ale opět se to ozvalo. Zvuk jako od dinosaura, obklopujícího třetinu zemské oblohy. Vznášelo se to asi osm kilometrů nad zemí a zastínilo to slunce tak, že paprsky okolo těla toho tvora vytvořily tu nejkrásnější a zároveň nejděsivější podívanou. Tvor musel na délku měřit stovky kilometrů a jen tak si proplouval zemskou atmosférou.

    Začali jsme utíkat do bytového domu, jehož severní část se naštěstí nacházela hned na okraji parku. Odemkli jsme velké vstupní dveře a ocitli se na chodbě s jediným schodištěm, které ovšem vedlo do sklepení.

    “Do výtahu ne, musíme dolů, do sklepa,” namítala má přítelkyně.

    “Tam v žádném případě, nikdy mě tam nedostaneš,” vzpouzel jsem se. Měl jsem na ten sklep ty nejhorší vzpomínky. Totální strach, který mě vždy paralyzoval jako srnu ozářenou reflektory aut na silnici. Sklep byl temný, v poslední době tam ani nefungovala elektřina, jen úzkými okny u stropu prosvítalo trochu světla do jednotlivých kójí.

 

    Vzal jsem ji za ruku a dostal do výtahu. Cesta trvala věčnost, ale dům byl dokonale izolován od venkovního hluku. Nevěděli jsme, co se tam děje, ale díky tomu jsme se cítili ve větším bezpečí. Když se dveře výtahu otevřely, stanuli jsme v našem patře. Pod prosklenými okny pavlače se u zdi choulili naši spolubydlící.

    “Rychle, dolů, létají sem!” Křičeli na nás. Po kolenou jsme se k nim připlazili.

    “Kdo sem létá?!”

    “Ti ptáci!”

    Náhle se tři metry od nás rozbilo okno, kterým proletěl zvláštní tvor připomínající papírovou vlaštovku. Nemělo to oči, jen velký špičatý zobák a křídla. Tvor už se nepohnul. Pak sklo zařinčelo podruhé a opět se na zemi třepal stejný tvor.

    “Co to sakra je?”

    “Objevilo se to z ničeho nic.”

    “On se zbláznil. Chce po nás střílet, zabít nás.”

    “Kdo?”

    “Náš přítel z toho bytu! Jsou tam dva, oni nás chtějí zabít!”

    “Jak je to možné?!”

    “Nakazili se. Ten pták je oba zranil. Má v sobě nějaký jed, který je nakazil a oni se teď mění!” Další pták proletěl oknem, odrazil se od stěny a tentokrát zranil mou přítelkyni, která začala křičet: “Mě taky, mě to taky nakazilo, začnu se měnit, jako oni!”

    “Co budeme dělat? Musíme ji zabít dřív, než ona zabije nás! Je jako zombie!”

    “Uzdravíme ji. Náš přítel má přece laboratoř a tam tajné látky, které mohou sloužit jako protijed. Musíme to zkusit, musíme ji zachránit.”

    “Jak se tam dostaneme? Podívej, oni mají zbraně! Střílí po nás!” Sklo se začalo tříštit pod kulkami, které naši pavlač zkrápěly z bytu našeho bývalého přítele. Co se to s ním proboha stalo…    

    “Říkali jste, že jsou dva? Kdo je ten druhý?”

    “To nevíme, pomáhal mu v laboratoři. Jde sem!” Druhý muž utíkal přes pavlač a blížil se k nám velmi rychle. Rozhodl jsem se, že na něj počkám přikrčený pod oknem a jakmile zahne za roh, skočím mu po nohou. Zuřivý běh a křik jako od zvířete jej provázel chodbou a k tomu se přidali i mí přátelé: “Zemřeme tu!”

    Když jsem jej slyšel dostatečně blízko, skočil jsem po něm. Natáhl se na zem a upustil zbraň. “Rychle! Pojďte po něm!” Mí přátelé jej začali být a nakonec použili samotnou zbraň.

    Když byl muž ubit, opětovali palbu na protější stranu. Nemohl jsem se však do laboratoře dostat jinak, než přes vedlejší byt. Vzpomínám si, že venku byla společná římsa, kterou se dalo podél zdi dostat na balkon přímo k laboratoři. Vyrazil jsem tedy dveře a vstoupil do bytu, který byl zcela prázdný. I tady se po zemi váleli ti prapodivní ptáci. Otevřel jsem okno a vstoupil na římsu. Zaplavil mě neutuchající vítr a zvláštní hučení, který sebou nesl. Bylo jasno, jen obr v oblacích zakrýval slunce a zanechával za sebou nekonečnou mrakovou stopu. Když znovu zařval, pocítil jsem pod nohama nestálost, celá římsa se rozklepala. Přesto jsem postupoval dál a snažil se prsty přidržovat ve spárách mezi betonovými bloky. K mému štěstí mě minulo několik ptáků, kteří jednoduše vrazili do zdi a zabili se. Podařilo se mi dostat přes roh domu a měl jsem namířeno rovnou k balkonu laboratoře. Dveře byly otevřeny dokořán, tak jsem vstoupil dovnitř a schoval se za laboratorním stolem.

    “Jak mám poznat, co je potřeba? Jak?” Procedil jsem mezi zuby pro sebe. Mluvil jsem potichu, ale najednou jsem si uvědomil, že nastalo zvláštní ticho. Střelba naprosto ustala. Zaslechl jsem kroky, které se přibližovali bytem do laboratoře. U toho dotyčný šeptal: “Najdu tě. Zabiju tě.”

 

    A tak započala má nejhorší noční můra. Musel jsem se schovávat okolo laboratorního stolu a předvídat, kam se můj nepřítel podívá. Asi dvakrát se mi podařilo zachytit správnou stranu, potřetí jsem se rozeběhnul do kuchyně a pak znovu prolétl zelenou zdí do laboratoře. Můj nepřítel se do ní zamotal, natahoval ruku, řval a slintal.

Doběhl jsem k lahvičkám tekutin...

III. 

    Ve vlaku většinou usínám. Je mi jedno, zda jde o jízdu na dvacet minut nebo více jak hodinu, jednoduše usnu a můj vnitřní mechanismus mě vždy potřebně probudí buď časně před cílovou stanicí, nebo těsně před zastavením. Pokud se probouzím uprostřed jízdy, může za to průvodčí, vozík s občerstvením nebo má vlastní padající hlava, jelikož všechny opěrky jsou designovány zcela nevhodně. Že se ovšem probudím ve vlaku uprostřed mého snu, u něhož jsem polehával v bezpečí postele, to se mi stalo jen jednou a byl to nepatřičně působivý zážitek. Vlastně spousta okolností v něm byla poprvé.

 

    Mnohokrát se mi zdálo o válce, o invazi neviditelného nepřítele. Nikdy se mi ovšem v takovém snu nestala újma. Většinou válečné běsnění skončilo blízko ode mě, mimo můj pohled, dejme tomu uvnitř domu, v druhém bloku se zvukem výstřelů a výbuchů, nebo zprávou, která se ke mě náhodou dostala telefonicky či dopisem. Tento sen byl ovšem zcela jiný. Probudil jsem se v něm s hlavou nakloněnou k uličce. Ve vagonu nastal zvláštní hluk, který se šířil od zadní části vlaku. Seděl jsem v moderní soupravě, kam inženýři instalovali samohybné dveře, které reagovaly čidlem na pohyb od určité výšky. Pokud by bylo nutné zadržet jakéhokoliv útočníka, nedaly se jen tak zavřít a držet kliku, jako tomu bylo ve starých vozech osobních vlaků.

   

    “Rychle, kufry! Vyhoďte je do uličky před ty dveře! Rychle, už jsou tady!” Několik mužů v okolí mého sedadla povstalo a začalo se činit. Zavazadlový prostor u dveří byl v mžiku prázdný a těžké kufry, které jim daly pořádně zabrat, teď tvořily provizorní hradbu. Stále jsem však nevěděl, před čím. Náhle vytáhly zbraně - revolvery a samopaly. Jeden z nich mi dali do ruky, abych vagon bránil s nimi.

    “Schovejte se dopředu, běžte až k poslednímu vagonu,” podával jsem instrukce ženám a dítkám, které nevěděly, co bude následovat. Pak se kufry rozletěly, jakoby ve skutečnosti nevážily ani deko. Začali jsme střílet. Nevím přesně, co to bylo, ale nevydávalo to žádný zvuk, nemělo to  konkrétní tvar. Přesto jsem tak nějak vytušil, že se to dá zničit a několikrát jsem to zasáhnul. Podařilo se nám nepřítele u dveří zdržet, zřejmě nečekal takový odpor. Museli jsme ovšem ustupovat. Bojovali jsme o každé sedadlo a nikdo z nás prozatím nezemřel.

    Ustoupili jsme do poloviny vagonu. Přeci jen to na nás tlačilo víc, než jsme chtěli. Skryl jsem se pod sedadlo, abych měl lepší palebnou pozici a zároveň byl víc v bezpečí. Byla to dobrá pozice, cítil jsem, že tak mám větší šanci. Najednou se ostatní muži dali do rychlejšího pohybu vzad a já se ocitnul úplně sám. Stále jsem neměl povědomí o nepříteli, ale střílel jsem na zvláštní hmotu z oblaků, které neuvěřitelně rychle měnily barvu po každém zásahu. Stále si to nevšímalo mého úkrytu a tak jsem to zdržel, aby se ostatní dostali dál do bezpečí. Obětoval jsem se? Možná, ale nedalo se nic dělat. Zcela mě to obklopilo a já mohl jen bojovat. Náhle jsem však usnul.

    Probudil jsem se ve stoje na podestě zvláštní, tmavé, obří haly, která připomínala hangár, ale stěny nebyly z plechu, spíše z nějaké pevné látky. Nebyl tu žádný zdroj světla, přesto jsme kolem sebe dobře viděli. Jakoby stěny samotné to světlo vyzařovaly. Podlaha byla zvláštně načervenalá velmi jemným odstínem. Připadal jsem si, jako bych šel po zkamenělém prachu planety Mars. Stáli jsme za sebou v řadě, každý se díval na temeno hlavy toho před sebou. Bylo tu několik stovek lidí. Po malých, pravidelných krocích jsme postupovali kupředu, ale nevěděli jsme kam a proč. Celá řada lidí, mužů, žen, dětí byla seřazena jako monumentálních stonožka. Vcházelo se do vedlejší místnosti, jejíž až nepříjemně bílé světlo prosvítalo přes mohutný obdélníkový otvor. Uslyšel jsem zvláštní zvuk, který připomínal směsici ženského vysokého chorálu a hlubokých basů. Ozval se vždy po jednom kroku, který se opakoval každých sedm vteřin. Necítil jsem chladno, ani horko. Necítil jsem dotek chodidel po tom zvláštním povrchu. Necítil jsem dech mladé dívky za mnou, která plakala. Čím více jsme se blížili k otvoru, tím více jsme si začali uvědomovat, že jsme úplně nazí.

    “Mají nás. Je po všem. Vidíte to světlo? To pochází z naší energie.” Ozvalo se v davu pološeptem. Na to navázal někdo jiný: “Jednoduše přestaneme existovat. Jakoby nás vymazali gumou z papíru.”

    Nemohli jsme vůbec nic dělat, jen jsme postupovali kupředu. Nakonec jsem se do místnosti dostal i já a viděl, co mě čeká. Bylo to něco, co se vymykalo realitě. Dotyčný muž přede mnou si stoupnul k hraně studeného stolu, z kterého začala vycházet silná zář. A tělo toho muže se proměňovalo. Jeho zaoblené svaly zhrubly. Staly se neorganickými. Vypadal jako plastová postříbřená panenka bez vlasů, ochlupení, očních bulev, nehtů…

    “Jaké to je? Řekni.”

    Stál pevně, jeho chodidla se začala ztrácet ve světelné kouli.

    “Nic necítím…” hlesl bez pohybu rtů.

    “Proč sebou cuká? Co mu to dělá?”

    “Má strach. Neví, co se děje…”

    Lidé se dohadovali v šepotu, který se rozléhal po celém prostoru jako ozvěna. Muže koule nakonec pohltila celého a on zmizel. Každá jeho mikročástice byla pryč.

    Přistoupil jsem já. Opět ty stejné otázky, ale já neodpověděl. Strach se proměnil ve zvědavost, zvědavost živila fascinaci. Viděl jsem, jak mě obklopuje ohromující záře a já postupně mizím. Nakonec bylo po všem. Jak jsem to poznal? Když se člověk takto vytratí z existence, neví o tom. Nastane tajuplná nevědomost, kterou nikdo nikdy nedokáže popsat. Ovšem tato mimozemská civilizace neznala mnohé podstaty našeho bytí, například znovuzrození. Mohli doslova vymazat každou stopu, ale nepočítali s tím, že se opět narodíme, opět se ocitneme na stejném místě několik momentů před dřívější smrtí, abychom dostali novou šanci. Svou smrt jsem si uvědomil až v momentě, kdy jsem znova procitl stojící v řadě. Začali jsme znovu bojovat. Jejich důsledný systém tak byl narušen. Naše druhá šance. Pokračovali bychom v tom, i kdybychom se takto zrodili stokrát. Dokud by nenastal vytoužený klid definitivním zničením jedné nebo druhé strany.

© 2018 by Kocmi. Proudly created with Wix.com

Navštivte také tyto stránky
Svět podle
Kocmi
Jelen Lumír
JAKO FAKT BOŽÍ BLOG
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now