Na obou webových stránkách Svět podle Kocmi a Za městem je les máte možnost sledovat odpočtové hodiny. Co se stane až se dostanou na nulu? Dostanete novou část příběhu "???", který budou tihle dva na střídačku tvořit a překvapovat se. Podobně jako v šachové partii musí provádět spisovatelské "tahy" - a ani jeden nebude vědět, co si protihráč připravil, dokud nebude pokračování publikováno.

POSTUP:

  • Po uveřejnění nové části příběhu budou odpočtové hodiny vždy nastaveny na 11 dnů - 11 hodin - 11 minut - 11 sekund, což je čas pro jednu či druhou stranu, pro napsání pokračování.

  • Nová část bude vždy k přečtení na jednom nebo druhém blogu ve formě článku. Jednoduše - kdo je na tahu, ten publikuje na svém blogu na stránce "???". Starší části pak najdete jako soubory "k rozkliku" - však sami uvidíte

  • Co když to jeden nebo druhý nestihne? Přichází váš čas milí čtenáři - spisovatelskému hříšníkovi můžete vymyslet trest, který  musí splnit a jako důkaz publikovat foto / video záznam. Pokud se návrhů na postih sejde více - budeme losovat a zbytek se nechá do zásoby ;-) 

Co se stane, když se ve psaní příběhu spojí mírně temperamentní Ostravačka a vyklidněný Podlužák? Sledujte náš spisovatelský battle!

Proč se to vlastně jmenuje "???" Tento příběh samozřejmě ještě nemá název - dát mu ho můžete vy. Po celou dobu psaní, tedy do 15. 5. 2020, nám posílejte na blogové emaily zamestemjeles@gmail.com anebo svetpodlekocmi@gmail.com své tipy a vybrán bude ten nejlepší!

Samozřejmě budeme moc rádi i za vaši zpětnou vazbu a komenty, které můžete psát přímo sem.

Na tahu je... Kocmi

VI. část (13. 7. 2019)

Dívka si všimla, že se Santovi v očích zaleskly slzy. Jako kdyby si vzpomněl na něco moc krásného, co už je dávno pryč. Nikdy úplně nevěděla, jak se v takových chvílích chovat, ale...chtěla si trochu vylepšit svou reputaci. Vytáhla z kapsy látkový kapesník s monogramem a vykročila směrem

k muži.

Santa hleděl na tu bílou pokrývku přede dveřmi a každá vločka, která dopadla na obří kupu barikády, se proměnila ve výbuch granátu. Jak nesnáší svou práci a tenhle otrokářský svět. Tohle přece nejsou žádné Vánoce. Lidi by měli sedět doma a nebo alespoň neotravovat ty, co chtějí být skutečně doma, tak jako on. Mohl sedět v obýváku, čumět na televizi, nebo si dokonce číst. Mohl brouzdat po internetu a pouštět si porno, pořád dokola, dokola, dokola…, mohl zavolat svým příbuzným nebo do pizzérie, jestli jsou schopni mu v tomhle počasí přivézt Quatro Formagi s dietní colou. Mohl jen tak sedět, dívat se u topení ven a pít čaj…, rum. Ale ne. Místo toho je vyhnán ze své vlastní sluje a dokonce se ani do práce nedostane, protože bude několik hodin trčet v prádelně.

Pak se polekal. Ve svém hlubokém snění byl přistižen tou dívkou, která z ničeho nic stála u něj s nataženou rukou a v ní cosi bílého. Bohužel si myslel, že na něj snad chce zaútočit špinavým prádlem, tak se ohnal a bouchl ji do brady. Slyšel, jak zcvakla čelist.

 

“Do prdele, pardon, omlouvám se, to jsem nechtěl. Neteče vám krev? Nepřekousla jste si jazyk?”

Dívka jen zakroutila hlavou a poodešla zpátky ke své sedačce. 

“Vážně se omlouvám, strašně jsem se lek. Co jste chtěla?”

Otevřela pusu tak na půl, protože se kousla do tváře:

“Viděla jsem, jak brečíte, chtěla jsem vám dát kapesník.”

“Já jen zíval, když zívám, tak mám slzy u očí. Koupím vám kafe v automatu. Fakt sorry.”

 

Zrovna se otočil, když najednou dostal pekelnou ránu do nosu. Než si uvědomil, co se stalo, skácel se rovnou k zemi a hleděl na svou dlaň pokrytou kapkami krve. 

“Ježiši! Co děláte?!” Křičela dívka na bezďáka.. 

“Vás ochmatával, ne? Sem to viděl, buzerant.”

“Kdybych byl buzerant, tak ji neochmatávám..”

“Co se do nás pletete. Běžte si sednout, za pár minut vám doperu pračku.”

“To je v pohodě, můžu si za to sám, slečno. Pomstil se za vás.”

 

Santa se posadil a zkoušel si nosem hnout, jestli je zlomený. Naštěstí ne, už jednou zlomený nos měl. Jedna poďobaná desetiletá holka ho kopla do ksichtu, když ji zrovna odhazoval ze svého klína na zem. To, že ho těsně před tím pomočila, to už zástupce manažera obchoďáku nezajímalo, stejně jako zlomený nos. Prej může být rád, že ho otec nezažaloval, protože neustále hulákal, že si zlomila páteř. Ten nos pro něj byl asi dostatečnou satisfakcí. 

 “Vidíte, teď by se mi ten kapesník hodil.”

Ráda by mu ho dala…, ale ne zrovna k tomuto účelu. Najednou stála před osudovým dilematem. Krev z toho kapesníku nevypere, ale jednou mu jej už nabídla a bylo by hloupé, kdyby řekla, zrovna v této situaci, že mu ho nedá. Jak by vypadala? Ale prostě nejde, slzy nejsou krev:

 

“No…, na to asi kapesník stačit nebude, co takhle…”

Sotva se vydala pro červené tričko z druhé várky svého prádla, Santa si kapesník nečekaně vzal a strčil si ho pod nos:

 

“Bude stačit úplně v pohodě, nebojte.”

“Nééééééé! Kurvaaaaaa!”

 

Zařvala si pro sebe v hlavě, možná bylo vidět, že má vytřeštěné oči…, každopádně už bylo pozdě.

Santa se několikrát na kapesník podíval, aby zjistil, jaká je situace s jeho krvácením a všiml si iniciál v rohu kapesníku.

 

“Promiňte, ale není to třeba nějaký…, památný kapesník, nebo tak? Jsou tam nějaká písmena…”        

Co mu má říct? Jak má zdůvodnit to, že jí na tom kapesníku záleželo, ale teď už to posral? 


 

© 2018 by Kocmi. Proudly created with Wix.com

Navštivte také tyto stránky
Svět podle
Kocmi
Jelen Lumír
JAKO FAKT BOŽÍ BLOG
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now