PROBUZENÍ

 

   Bílá krychle. Bez oken, bez dveří. Je úplně prázdná a vypadá dokonale čistě. Podlaha i stěny jsou z měkké, plně vycpané koženky. Snažím se najít zdroj světla, ale jakoby tu zářila jen samotná bílá barva polstrovaných stěn.

   Nevím, jak dlouho tu sedím, ale cítím se, jako by mě někdo zfetoval a k tomu znehybněl elektrickým paralyzérem. Ležím na břichu s rukama složenýma podél těla. Možná mě sem takto hodili, možná jsem jen omdlel, ale to nepoznám, protože bych se tu neměl o co uhodit. Těkám očima kolem dokola a doufám v jakoukoli vzpomínku na to, jak jsem se dostal dovnitř, nebo alespoň co tomu předcházelo. Nic. Chci se ozvat a dát najevo, že jsem živý a dýchám, ale mám problém vyslovit jedinou hlásku. Zavírám oči, abych se zbavil dotěrného světla a zhluboka dýchám. Sednul jsem si a v tu chvíli mě začínají brnět ruce. Nějakých pár minut je neucítím. Nemám ten pocit rád. Jak vlastně vypadají mé ruce? Podívám se na ně a jen mi leží v klíně a čekají na obnovené prokrvení. Jak vypadá celé mé tělo? Předpokládal bych, že možná budu spoután nebo nahý, ale nic z toho. Oblékli mě do červeného úboru. Tričko s límečkem a krátkým rukávem, na prsou písmena ABX, kalhoty bez kapes. Zakručelo mi v břiše, prozatím to však tolik nevnímám, ale hlad přijde, v tom jsem si jistý. Hůř jsou na tom momentálně mé nohy. Nemám ponožky. Konečně mám opět cit v rukou a sahám si na prsty. Cítím, že jsou studené. Jsem háklivý na studené nohy, takhle bych se mohl nachladit, potřebuju ty ponožky. Pokládám chodidlo na podlahu, a když ho zase zvedám, ozve se mlasknutí. Pokožka se přisaje ke kožence a nechce se od ní jen tak odlepit.

   V jednu chvíli mám takové tušení, že tu nejsem sám. Stoupám si a dělám, že sleduju své nohy, přitom však periferně kontroluju prostor na obou stranách. Cítím, že je někdo za mnou, nebo mě alespoň pozoruje. Lechtá mě z toho v zátylku, je to k nevydržení. Zkusím dotyčného překvapit a zprudka se otáčím…, ale nikde nikdo. Zaostřuju zrak na stěnu, která se před chvílí nacházela za mnou, jestli v ní není nějaký otvor, pozorovací okénko nebo kamera, ale po ničem takovém nevidím sebemenší stopu. Svírám pěsti. Nechci být paranoidní, možná mám jen strach. Chtěl bych křičet, ale hlasivky mi to stále nedovolují. Vnitřně ztrácím nervy, nicméně snažím se to ustát. Znovu si sedám, ale ne doprostřed, tam se cítím příliš zranitelný. Opírám se o jednu z těch stěn a chvíli do ní lehce narážím temenem hlavy, snad mě to uklidní. 

 

   V jednom kuse musím pokukovat po levé straně, jako bych čekal, že tam budou dveře. Na krátkou chvíli se poddávám záhadnému instinktu, který mi říká, že právě tam se nachází sever. Ta strana působí totiž poněkud chladněji než ty ostatní, ale nedokážu přesně říct, proč si to myslím. Všechny stěny jsou naprosto totožné. Možná mi to dodává typickou lidskost, podle všeho to musí být náš skrytý šestý smysl. Už necítím počáteční vztek z neznámého, ale spíš bezmoc. Držím svou hlavu v dlaních a vydávám krátké vzdychavé zvuky. Alespoň, že tak, to je důkaz, že jsou mé hlasivky v pořádku. Poslouchám ticho. Je tak tíživé, až se mi chce plakat. Stále více v tom tichu vnímám své vlastní tělo, zejména dupot zrychlujícího se tepu ve spáncích. Poklepávám pravou nohou. Skutečně mi do očí vytryskly slzy, ale včas jsem je zastavil. Opět otevírám ústa. Vyslovuji jedno slovo, sice naprázdno ale uvnitř sebe ho slyším naprosto zřetelně: „Jak?“ Stále dokola: „Jak, jak, jak, jak?“ Museli mě sem nějak strčit. Jedna část se musí dát otevřít, nebo vysunout. Co takhle strop nebo podlaha? Nemusí tu být klasické dveře. Ale nemám jedinou indicii, nemůžu z ničeho vycházet. Znovu ta slova opakuju: „jak, jak, jak…“ a tentokrát k nim zkouším přidat ty vzdechy, ale hlas mi pokaždé přeskočí do šepotu. I to je však další pokrok! Je to drobné povzbuzení, a tak na celou místnost šeptem křičím: „Jak?!“

   Náhle se po pravé straně ozve zvláštní tón. Polekal mě, protože jsem to nečekal. Vyskakuju a nedůvěřivě se rozhlížím, připadám si jako šílenec. Pak se ozve znovu a dokonce jej u toho doprovází velmi rychle a krátce poblikávající koule v pravém rohu té stěny po mé pravé ruce…, strany, musím si zapamatovat strany! Kde je výchozí bod? Kde jsem seděl ze začátku a co jsem udělal pak? Vstal jsem, rychle se otočil za sebe a pak šel ke stěně vpravo, opřel se o ni, hledal pomyslné dveře vlevo, pak strop, podlaha. Stěnu, která předtím byla přede mnou, jsem měl po pravé ruce. Teď opět stojím naproti ní a napravo je stěna, o kterou jsem se opíral, vydrž…, vydrž stát tak, jak jsi. Pozoruj ale to světlo v pravém rohu! Potřetí ten zvuk neslyším, ani blikající koule se znovu neobjevuje. Žádné stopy po nějakém přístroji, vypadalo to, že je zabudovaná přímo v kožence a prosvítá jí, ale musel bych to vidět znova. Nevadí, budu ostražitý a připraven.

 

   PRVNÍ KRŮČKY

 

   Nepamatuju se, jak dlouho jsem vydržel vzhůru a pak usnul, ale právě jsem se znova probudil a připadám si ještě zmatenější. K tomu všemu mě začala bolet hlava. Mám žízeň, napil bych se obyčejné vody, ale vyslyší mě tu někdo? Až začnu mít hlad, podá mi někdo jídlo? Co, když tu skutečně nikdo není, co, když je to jen obyčejný hrob a já tu pojdu hladem nebo snad bláznovstvím? Musím se ozvat, musím zkoušet mluvit, jinak nemám naději.

   Přestávám tedy úplně věnovat pozornost krychli a pouze se učím vydávat ty proklaté zvuky. „A…a…á…“, nadechuju se a konečně z plných plic křičím: „ÁÁÁÁ!“ Poklop u stropu se otevřel. Co bude následovat? Z černé díry za poklopem vyjíždí průhledná tyč s drobným zobáčkem na konci, připomíná mi šroubek. Otáčí se kolem dokola a opět se zastavuje na mě. „A! A!“ Snažím se na to křičet, ale žádná reakce nepřichází.

„Áá“ Až po chvíli prohlížení mé ústní dutiny se ozve hlas z repráku: „Subjekt ABX strádá, nutná rehabilitace.“Mluví to ženským hlasem! Reproduktor je zřejmě v té tyči.

   „Áá.“ Chci na ten hlas promluvit, ale prozatím neumím nic jiného. Světlo v krychli zhasne. Je černočerná tma, a když se opět rozsvítí, tyč už tam není. Přicházím doprostřed místnosti přímo pod to místo a hledím nahoru. Za mnou se s nepatrným zasyčením otevírají dvířka. To znamená, že je krychle poskládána z několika různých částí, s kterými se dá manipulovat, ale logicky ne zevnitř. Možné to však je, což mi dává další důvod k přemýšlení, abych si tu neukousal prsty.

   Ten hlas nebo ta žena poznala, že potřebuju jíst, musí tu být nějaké čipy, které kontrolují mé tělo, nebo dokonce myšlenky, možná jsou taky zabudované v podlaze a já se jich dotýkám bosýma nohama. Za dvířkama se vysunul držák na hliníkovou misku s nějakou kaší, lžící a hrnkem plným červené tekutiny, kterou jsem ihned vypil. Je to dobré, připomíná mi to šťávu z jahodového kompotu. Pouštím se do jídla, nač otálet, i když mám podezření, že mi do toho strčili nějaké prášky.Uvidím, až to dojím. Pocit plného břicha je mi bližší, než strach z dalších hodin spánku.

   I jídlo chutná celkem dobře, je to sladká kaše posypaná skořicí. Naládoval jsem do sebe ani ne polovinu a už se cítím plný, možná jím moc rychle. Ke vší spokojenosti jsem si brknul. Misku s kaší si chci odnést do protějšího rohu místnosti, ale uprostřed mi cestu zatarasí opět ta průhledná tyč se zobáčkem. Stojím tu jako kamenný sloup, hledím na ni a ona hledí na mě. Pak mi dá příkaz: „Subjekte ABX, vraťte vybavení do původní polohy, prosím.“

   „A.“ Rychle se otáčím, abych splnil, co mi řekla, snad za to dostanu pochvalu nebo aspoň nějakou dezertní jednohubku, kterou bych několik minut držel v dlaních na později. Ale když se ohlédnu za sebe, už tam zase není. I miska se ztratila za dvířky. Vypadá to na další hodiny samoty.

   NEZTRÁCET VÍRU

   Nechce se mi už zkoušet mluvit a pouze upouštím vzduch z nafouknutých škraní: „Pffff.“ Počítám vteřiny, abych se alespoň nějak zabavil. Vydržím pět minut celkem přesně, pak už tempo neudržím, ale počítám dál. Deset minut, patnáct, za dvacet minut zase poklepávám nohou. Přestal jsem vnímat počty, ale myslím, že po půl hodině už to nedokážu vydržet. Klekám si na kolena. Mám v sobě takový pocit vnitřního napětí, který jsem nikdy neuměl popsat. Cítil jsem nedokončený výbuch nervové sopky. Dřív se mi to stávalo po enormním soustředění na nějakou drobnost.

   Co se stane, když mě uvidí modlit? Nikdy jsem se nemodlil, neznám slova ani postup modlitby, ale myslím, že to každý dělá po svém. Prostě si jen kleknu, sepnu dlaně k sobě a budu otevírat pusu, snad to pochopí. Chci mít alespoň pocit, že o mě vědí lidi,co se dívají do kamer, ne ten přístroj. Předpokládám, že jsou za tím lidi, musí mě někdo pozorovat a možná i studovat, snad. Jak je to: “Otče náš...otče náš…,” dál si nevzpomínám, bylo to možná někdy na základní škole.

   A vůbec mám jen mlhavé vzpomínky z dětství, dospívání, první pusa, rodinné večeře u vánočního stromku…, ne, nemůžu se na nic z toho soustředit, jako by to byly jen statické fotografie na projíždějící pásce, která se nechce zastavit a říct: „Tak třeba tahle, vzpomínáš na maturitní večírek? Byl tam i tvůj otec…, ale proč tam byl,“ ptám se sám sebe. „Protože…protože…,“ vzpomínám na přátele, ale jména neexistují, dokonce ani tváře, jen pouhé siluety, takové skořápky běžných věcí, ale nevím, čím jsou naplněny.

   V zuřivé křeči vstávám a pěstí dvakrát bouchnu do polstrované stěny: „Sakra!“ Vyštěknul jsem ze sebe, netuším jak, ale proklatě se mi ulevilo. Bylo to nejbáječnější slovo, jaké jsem kdy řekl, přitom obvykle znělo tak obyčejně. Už nepotřebuju vůbec mluvit, teď dokážu mlčet celé hodiny, dostalo se mi zadostiučinění. Usmívám se, ano, znám ten pohyb koutků, směju se svému vlastnímu tělu a je to vzrušující. Je mi opravdu dobře.

   „Subjekte ABX, otočte se čelem ke stěně,“ ozvala se najednou žena v mikrofonu. Netuším, jestli je její hlas pouze nahraný, nebo mě pozoruje na živo, ale raději poslechnu. Zřejmě jsem na sebe upozornil tím bouchnutím. Stojím u stěny a čekám na zvuk pohybu dvířek nebo poklopu. Nic jsem však neslyšel, dokud na mě naposled nepromluvil ten hezký hlas: „V pořádku subjekte ABX.“ Skutečně byl hezký, zněl přátelsky a mladě, představil jsem si osmadvacetiletou brunetu v kostýmku. Zase nevím proč, možná dozvuk nějaké vzpomínky? Vidím ten kostýmek celkem podrobně. Na ramenou má přišité kousky barevných látek, vlastně je tak trochu nevkusný. Ale její obličej je opět prázdný.

Otočil jsem se. Uprostřed místnosti stojí průhledný nízký stolek s bílou deskou. Na desce je položena elektronická tužka. Chápu to tak, že se mám zabavit kreslením nebo psaním. Ano, to mi vyhovuje. Připadá mi to báječné, nakonec bych tu mohl mít stejný luxus jako v hotelu, když něco potřebuju, oni to zařídí, ani se neptají.

    Sedám si na podlahu ke stolku a beru tužku mezi prsty. Nevím, co mám kreslit, dlouho jsem nic nekreslil. Znervózněl jsem při vědomí, že mě u toho pozorují. Mohl bych toho ale využít. Můžu navázat kontakt a zjistit spoustu podrobností, mám tolik otázek, měl jsem je v hlavě po celou dobu. Ale ani nevím na co se vlastně zeptat jako první, co mě zajímá nejvíc? Klepu tužkou do stolku a přemýšlím, skoro jako ve škole při testu. Píšu jediné slovo, víc mě toho nenapadá: „Ahoj.“

   ODPOVĚDI

 

   Se stolkem nejde hnout, ale myslím, že moc dobře vidí, co jsem napsal, monitorují si mě hezky ze všech úhlů, protože další poblikávající koule se objevila i v jiném rohu, než ta, kterou jsem viděl prvně. Dívám se nad sebe, jestli přijde odezva. Nic. Napadlo mě něco jiného, zaměřím se na své fyziologické potřeby, už jednou mě kvůli tomu vyslyšeli. „Co, když musím na záchod,“ napsal jsem. Sotva jsem dotvořil otazník, z levé části se vysunul dokonale čistý, nerezový záchod. Několik centimetrů nad ním pak jakási úzká štěrbina vyplivla hebký toaletní papír. Hledím na to, jako na boží zjevení a dostávám tak jasnou odpověď, že ať už je za těmi zdmi kdokoli, vidí úplně všechno. Píšu další slova: „Kde to jsem?“

   Záchod se zasunul zpátky, stejně tak toaleťák škvíra vysála dovnitř. Čekám asi několik minut, ale nechtějí mi odpovědět. To mě štve. „Mám právo to vědět.“ A je to tady znova, tyč se vysunuje k těsné blízkosti mého obličeje, a dokonce na stěnu promítá jakýsi dokument, ale ne se zastavit na některé z tisíců stránek, které v rychlosti prohazuje. Až po chvíli se obraz uklidní a já na stěně vidím svou fotku a jméno – Subjekt AB X. Proboha, jak to vypadám? Nemůžu si vzpomenout na svůj vlastní obličej. Pocitově mi dokonale padne, ale když jej vidím, připadá mi úplně cizí.

   Po chvíli začíná monolog, o kterém stále více věřím, že je pouze nahraný: „Nyní přečtu vaše práva v souladu se soudním rozhodnutím a řádem našeho ústavu. Máte právo dostávat stravu a tekutiny dle platných norem správy ústavu a vašich osobních potřeb, tedy v době ranní od sedmé do deváté hodiny, době polední od jedenácté do první hodiny a večerní od páté do osmé hodiny. Dále máte právo v souladu s vašimi osobními potřebami využívat ústavního sociálního zařízení a veškerého zařízení, zajišťující hygienickou…“

 

   Nemám náladu poslouchat, kdy se můžu najíst, kdy se vyčůrat a kdy jít spát, zajímá mě, zda mám právo znát své pravé jméno a proč tu jsem. Jdu ke stěně, kam se všechny ty věci pod mou fotografií promítají. Není tu žádné zrcadlo, dokonce je tu i lesklá plocha stolu nasvícena tak, abych v ní neviděl svou tvář nebo alespoň obrysy. Jen z této fotografie můžu vydedukovat, jak vypadám, jak bych měl vypadat. Snažím se rozmluvit, musím do toho vložit vše a křičím: „JMÉNO!“

 

   Ženská sklapla. Ať je ten její hlásek sebelíbeznější, je zticha a ví, že začínám pomalu, ale jistě šílet. Co teď? Podstrčí mi prášky? Nevezmu si je! Pokud nechtějí, abych vzdoroval silou, musejí mi odpovědět.

   „Vaše původní jméno bylo smazáno z evidenčního seznamu klientů ústavu, Subjekte AB X.“ Tohle jen tak nehodlám přijmout: „NE! Nevím, co se děje! Proč?!“ Ptám se sice zvláštním chraplákem, ale konečně se mi navrací normální řeč. „Teď jsem se znova naučil mluvit! Trčím tady nevím jak dlouho a…,“ zamýšlím se, o jakém ústavu tu pořád mluví. V návalu emocí mi v hlavě přeskakovaly podněty, které jsem obdržel. Ač v chaosu, přece jen klidným hlasem jsem se zeptal znova: „…řekla jste klient?“

   „Ano, jste klientem našeho ústavu, jmenujete se Subjekt AB X.“ Odpovídá mi, ale jen na to, co chce, nebo reaguje na klidný hlas? Musím se ptát chytře, jestli je to skutečná žena-člověk, udělá časem chybu, když na ni otázkami budu tlačit. Horší by bylo, kdyby to byl jen stroj, to by ti ajťáci měli moc dobře vymyšlené, aby se neprokecla.

 

   „Co je to za ústav,“ pokračuji v otázkách. Odpovídá hned a věcně: „Ústav pro potlačení recidivy.“ Tato informace mě dost překvapuje. Právě jsem vyslovil pro ni jasnou otázku: „Cože?“ Ale pro mě to byl spíš instinkt, který si nechtěl připustit informaci, že jsem recidivista.

   „Vaše dezorientace je logická, prošel jste celkovým dekontaminačním procesem. Pokud nechcete vyslechnout zbytek svých práv, ukončuji dokument.“

   „Ne! Počkat…jo, chci to slyšet, všechno, až dokonce.“ Ve skutečnosti jen potřebuji čas na další otázku. Ženská pokračuje: „Máte právo pro poslech hudby, a to v rozmezí jedné hodiny denně z výběru ústavní audio-knihovny. Stejně tak máte právo na filmovou projekci dokumentárních filmů z výběru ústavní filmotéky, a to v rozmezí čtyř hodin týdně…“

   „Jméno!“ Vyhrknul jsem v rychlosti. Ta mrcha ale pokračovala dál: „…máte právo na zpravodajskou relaci v rozmezí půl hodiny denně…“

  „Jméno!“ Udělal jsem to znova, ale tentokrát jsem si u toho zakryl ústa. Připadám si jako školčátko.

 

   Ženská se naštvala: „…ukončuji dokument.“

   „Ne! Moment, už se nebudu ptát!“ Tyč s kamerou mizí ve stropu, ale i stůl s elektronickou tužkou se propadá zpět na své původní místo, jistě je to trest. „Ne, to ne! Neberte mi ho, chtěl jsem jen znát své jméno! Jméno, to je všechno, to sakra nechápete?!“ Snažím se vší silou zabránit pohybu stolu, ale nejde to. Podlaha mi málem přivřela prsty. Když jsem ruce stáhnul k tělu, dávají mi silný elektrický šok. Skáču po místnosti a mnu si nakrátko umrtvenou ruku. „Chci znát své pravé jméno, to, co mi dali mí rodiče, protože KAŽDÝ má jméno!“Choulím se do rohu, dokud nemůžu opět ruku zaťat v pěst.

   „Vaše původní jméno bylo smazáno z evidenčního seznamu klientů ústavu, Subjekte AB X. Dle fyziologické analýzy momentálně nestrádáte, zdraví a funkce orgánů jsou v normě. Dle psychické analýzy však dochází k nevyrovnaným výsledkům, proto doporučuji využít práva klienta pro poslech hudby, promítání filmu, zpravodajské relace a využití herních prvků. Pokud souhlasíte, zvolte jednu z daných možností do konce odpočítávání – 5 – 4 – 3 – 2…“

   „Hudbu.“

   „Zvolte žánr či interpreta dle nabídky.“ Na stěně, kde se předtím zobrazil osobní dokument s mou fotkou, teď promítají výběr, ale já se tam nedívám. „Nevím, nějakou klasiku.“

   „Vybírám. Antonín Dvořák. Dle osobní složky váš oblíbený autor.

   „Odkud to víte?“

   „Přehrávám.“ Zazněly první tóny, které bych měl znát.

 

   Skutečně se uklidňuji, nejspíš někde hluboko v mozku zůstaly zbytky mé minulosti. Hudba se používá ke stimulaci mozku, dá se s ní i hypnotizovat, je součástí terapie. Očividně to funguje. Společně se zklidněním přichází i vyčerpání: „Chci si lehnout.“ Přede mnou se vysunuje lůžko s bílým polštářem a šedou dekou, do které si balím nohy. Světlo v krychli utlumují, až skoro nic nevidím. Pomalu usínám u Dvořáka, zřejmě mého oblíbeného. Akceptuji to.

REVOLTA

 

    Probouzí mě zběsilý budík, musím si kvůli tomu zacpat uši. Na stropě svítí digitální sedmička a dvě nuly. Postel se hnula, tak z ní raději seskakuju. Opět se tu objevil záchod, na stejném místě jako včera, v protějším rohu pak dokonce i sprcha se skleněnou tabulí, abych nepocákal celou místnost. Nemám chuť provádět potřebu před kamerou, rozhodně si proto svlékám oblečení a jdu rovnou do sprchy, vymočím se tam, odpad jako odpad. Uvnitř je malý sáček s nějakým gelem, zřejmě šampón a vedle zubní kartáček s připravenou pastou, která je ale tvrdá, spíš připomíná sádru. Zkouším, jestli změkne, když ji namočím a skutečně. Pouštím na sebe teplou vodu, čistím si zuby a u toho si ulevuji, báječné ráno, dokonce se začínám těšit na snídani. Po sprše všechna voda odtekla a povrch začal okamžitě usychat. Z místa, kde visela baterie na mě začali větráčkem foukat teplý vzduch, abych se vysušil.

    „Mám hlad,“ řekl jsem lehce provokativně.

    Snědl jsem drolivý moučník s meruňkovou náplní a teď sedím na zemi s hrnkem teplého mátového čaje. V tuto chvíli jsem se povznesl ve vlastní pohodlnosti, proto jsem si zažádal o ranní zprávy: „Chtěl bych si pustit zpravodajství.“

     „Spouštím půl hodinovou relaci.“

     Nic se neděje, koukám po všech rozích.

     „Zjištěna závada na přijímači. Relaci není možné spustit do opravy zařízení, vyberte jinou možnost.“

     „Cože? Včera jste mi přečetla, že mám právo se dívat půl hodiny na zprávy, tak mi je pusťte.“

     „Spouštím půl hodinovou relaci…Zjištěna závada na přijímači. Relaci není možné spustit do opravy zařízení, vyberte jinou možnost.“

     „Nechci jinou možnost!“ Naštvaně vstávám.

    „Subjekte AB X, vraťte vybavení do původní polohy, prosím.“ Všimla si, že pevně svírám hrnek s čajem. Nechce, abych ho hodil, ale přesně to chci udělat a taky to dělám. „Pusťte mi ty zprávy!“

     

    Dostávám šok, ale je o něco silnější, než předtím, takže se chvíli křečovitě třepu na zemi. Nemám sílu vzdorovat, ale nechci se jen tak vzdát. Když pociťuju, že křeče ustoupily a odolávám už jen mravenčení v konečcích prstů, obracím se na záda: "Kuš, babo. Mám tě. Seš jen stroj. Kdo tě řídí? Hej, slyší mě někdo u těch počítačů?"

    „Jsem centrální systém kontroly subjektů.“

    „Takže je tu víc subjektů?“

   Nechce mi na to odpovědět, jistě, zkusím zase něco jiného. „Dobře, můžu tady mluvit s někým naživo? Nebo přes nějakou obrazovku? Je to možné?“

    „Všechny subjekty jsou drženy v maximální izolaci.“

    „Aaaach," mnu si oči a kolena tisknu k podlaze. Dobře, udělám jim tu z toho trochu bordel: „Chci si pustit film.“

    „Vyberte z nabídky ústavní filmotéky.“

    „Dobře, třeba…Motýlek“

    „Načítám.“

   „Dobře a teď bych si rád zase kreslil.“ Vysunuli mi zpátky stůl. Kolik úkolů zvládnou naráz?

   „Potřebuju na záchod.“ Mám tu vyčištěnou toaletu, páchne po desinfekci. „Je mi zima, nešlo by zatopit?“

   „Kontrola teploty…“

   „Neslyším film, je moc potichu.“

   „Kontrola zvuku…“

   „Chci si pustit hudbu.“

   „Ukončuji film, vyberte z….“

   Na stůl rychle a zřetelně píšu dvě slova: ZABIJU SE.

 

   Na to přišla reakce, krychle zase zhasla. Začíná mě ozařovat slabým modrým světlem a plnit svou kartotéku daty. Trvá to několik minut, směju se u toho.

   „Doporučuji zajištění Subjektu AB X v cele 38, čtyřicáté patro. Doporučuji zajištění Subjektu AB X v cele 38, čtyřicáté patro. Doporučuji zajištění…“

   Toto hlášení mi dává několik minut v nastalém chaosu, abych se připravil asi na nějakou akci ochranky, ale co bych měl udělat, to netuším. Není tu nic, co bych mohl použít jako zbraň, nebo se něčeho alespoň zachytit, jen čekám a ohlížím se přes ramena, kde se krychle otevře.

    „Čas do příchodu ostrahy 10 sekund. 9 – 8 – 7…“

 

    Opírám se o stěnu, aby mě nemohli jen tak povalit na zem a doufám, že se právě ona neotevře. „Tak fajn!“ Křičím.

   „Subjekt AB X je dlouhodobě nestabilní, nutné použití uklidňovacích prostředků. Čas do příchodu ostrahy 3 sekundy. 2 – 1…Odemykám zajištění, dveře vysunuty.“

PRŮZKUM

 

   Zažívám pocit, jako bych byl součástí nějakého obrazu božího zjevení. Uprostřed zdi přede mnou se zjevily tři tenké čáry. Teplým nažloutlým světlem ohraničovaly obrys dveří. Stále se rozšiřují, jakoby se stěna v samém středu vcucla rovnou do sebe. Jsem oslněn tím prudkým světlem a teplým vánkem, nikdo ke mně ale nepřichází. Očekávám další elektrický šok, ale nic se neděje, možná bych měl vyjít ven, proč mě nikdo nepobízí? Napadá mě, že je to jediná šance, jak se odsud dostat. Potřebuji vidět, kde to jsem, i když mě zpacifikují. Do toho. Rozbíhám se a v čiré nevědomosti, co je za těmi zmizelými dveřmi, skáču ven. Skáču do prázdna a dopadám na podlahu. Dlaně jsem si sedřel o její hrubý povrch, který se zprvu jevil jako směs štěrku a kamení. Nikde není ani živáčka, program jen konal povinnost dle předepsaného postupu.

 

   Cítím vítr, čerstvý vánek a les. Ano, jistě je to vůně lesa, tlející dřevo a listí, je mi poměrně horko. Stále ještě nevidím po oslnění velkým množstvím světla, ale i podle zvuků to poznám, syčení, chřestění, zpěv ptáků a hluk větru přes nějakou škvíru. Mlhavě pozoruju úlomky betonu. Mé oči si začínají zvykat na přírodní světlo slunce. Přede mnou se objevuje hrůzný obrázek. Je to něco, co si možná pamatuju ze starých filmů nebo her a dost možná je to další projekce a pokus o manipulaci, ale čím více dýchám ten vzduch, tím více si uvědomuju, že je to děsivě skutečné. Stojím na okraji mohutné díry ve zdi, pode mnou, v hloubce několika set metrů se rozprostírají koruny stromů. Je to prales, který se roztahuje do kopcovité krajiny až k obzoru. Nebe je bez mraků, majestátně se na něm vznáší obrovské slunce.

     

    Pozoruju svoji krychli, je to už jen rozevřená, prázdná krabice. Chodba, do které jsem před chvílí vypadnul, je o několik metrů delší. Hned vedle mé lóže je zařízení, které nepoznávám, patrně to bude nějaký řídící terminál. A pak je tu výtah na konci chodby. Tady už je povrch studený, neozářený sluncem. Potřeboval bych boty, ale těžko je tu někde seženu. Přistupuju po špičkách k výtahu. Zkouším mačkat tlačítko a u toho si zvykám na život na boso. Tlačítko zezelená a objevuje se šipka ukazující směr nahoru. Ulevilo se mi. Je možné, že tu jsou další lidi uvěznění v krychlích. Jsme uprostřed pralesa neznámo kde, většímu množství lidí by se mohlo snáze podařit přežít, pokud se tu nenachází žádný personál. A pokud to není vězení s nějakými vrahy. Jsem vrah? Jsem tu sám? Byl ten barák postavený jen pro mě? I tak je nutné to zkusit, nevypadá to tu dlouhodobě obydlené. Veškeré potřeby by mohl zajistit program, který se o nás v krychlích staral. Zajímalo by mě, kolik je tu zásob, jak dlouho by mě byli schopni udržet na živu.

 

   Výtah přijel, nastupuji do něj. Podle ukazatele se nacházím v nejvyšším patře, takže zkusím jet jen o jedno dolů. Sotva se výtah rozjel, opět zastavil, cesta byla velmi krátká. Tady už žádná díra ve zdi není, chodbu ozařuje pouze samotné světlo výtahu. Krychle v tomto patře je otevřená, nechci vycházet ven, jen volám do prázdna: „Haló? Je tu někdo?“ Nedostává se mi žádné odpovědi. Jedu o patro níž, ale ani zde nikdo není. Zbývá mi jich 37. Přeskakuju dvě další, ale vypadají úplně stejně, jako ta předchozí, všechny krychle jsou otevřené. Namátkou mačkám číslo 20. Není tu úplně prázdno. Do nosu mě praštil odporný puch, neodvažuju se podívat do další krychle, možná bych neviděl nic jiného, než rozkládající se mrtvolu, o to nestojím. Putuju dál do patra 15, ale ani tam, ani v dalších nenacházím jedinou známku života.

 

   Dostávám se do samotného přízemí. Tady už se světla automaticky rozsvěcují a já se nacházím v rozsáhlé místnosti s mohutnými sloupy, které zřejmě celou budovu podpírají, vypadá to skoro jako podzemní parkoviště. V ozvěně slyším své kroky i kapání vody z rezavých trubek. Nějakou škvírou zahoukal proud větru a rozdmýchal směs papírů a suchého listí. Procházím halou potichu, jako bych čekal, že na mě někdo zpoza sloupů vyskočí. Celou dobu mě doprovází pocit, že se tu někdo schovává, nebo jen doufám, nevím.

ČLOVĚK

 

    Asi uprostřed haly jsem narazil na rozbité sklo, naštěstí jsem se díval pod nohy. Nechtěl bych být sám v pralesní pustině s rozřezanou nohou, i když ani tak nejsou mé vyhlídky do vzdálené budoucnosti zvlášť růžové. Po mé levé ruce se za rozbitým oknem zjevila zeleně osvícená místnost s podivnými přístroji a roboty v podobě hydraulických paží. Vypadá to jako tajná laboratoř pro pokusy na lidech nebo zvířatech, na stole v levém rohu jsou nějaké dvě mřížky, možná pro myši. Napadá mě myšlenka, že bych mohl být také určitým způsobem modifikovaný, možná mám uvnitř těla čip nebo nano-počítač, možná proto si nepamatuju příliš z mé minulosti, mohli mi upravit vzpomínky.

 

    Opatrně našlapuju přes sklo, snažím se využívat kdejakého ležícího listu a volné plochy. Chci se pokusit nahlédnout do těch místností. V té přední vidím jen pult s několika rozbitými květináči, ale ve druhé jsou obří police, zaplněné tenkými destičkami. Doufám, že je to archiv. Pokud ano, měl bych tu najít svou složku. Jsem napjatý a cítím, jak se mi adrenalin valí do hlavy a konečků prstů. V návalu emocí jsem si nedal pozor, kam šlapu a trochu se pořezal. Zranění mi ale nebrání jít dál, konečně se dostávám k rozbitému oknu. Cítím tu zápach, a když se vykláním přes parapet, vidím mrtvé tělo. Rozepínám si košili a přikládám si ji k nosu, abych se kvůli tomu zápachu nepozvracel. Chtěl jsem prolézt oknem, ale v profilech se nachází zbylé kusy skla, o které bych se mohl pořezat, proto se zkouším dostat ke dveřím, což se mi při velkém úsilí podařilo, aniž bych si opět ublížil.

   Procházím kolem těla, které leží na břiše, obličejem ke zdi. Nejdříve si všímám dlouhých blonďatých vlasů, sepnutých stříbrnou sponou, až potom vidím, že je na ní něco hrůzného. Je to výjev smrti, který jsem nikdy v životě neviděl. Poprvé jsem potkal někoho mrtvého. Je to pocit, jakoby si mozek nemohl přiznat, že dotyčná je mrtvá, jelikož každý člověk, kterého viděl, byl živý. V tomhle případě mohla jen spát. Nechtěl jsem myslet na to, že by mě mohla vnímat, byl to jen kus mrtvé hmoty...

   „Oprávnění soukromého uživatele,“ vrátil se ten ženský hlas. Dívám se na mrtvou a snažím si s ní ten hlas spojit, dosáhnout hmatatelné lidskosti průvodkyně, která se v posledních dnech stala součástí mého života. Připomínalo mi to vztah k matce, která mi dávala přes prsty, kdykoliv jsem si chtěl vzít čokoládu před obědem, nebo mi podávala pastelky, abych se zabavil a u toho mi říkala, že jsem šikovný, ale teď se jí nesmím plést pod nohy. Přesně to byl hlas ženy v krychli i zde. Jsem nakonec rád, že promluvila, jsem rád, že na mě kdokoliv promluvil.

 

   Chce oprávnění, ale jaké? Na stěně při vchodu do zadní části kanceláře je malý terminál, možná stačí karta, kterou má ta mrtvá na klopě své uniformy, mohlo by mi to pomoct otevřít ten archiv. Opatrně se k tělu skláním, mám pocit, že mě každou chvíli chytí za ruku a otočí se obličejem ke mně. Nemůžu kartu ze saka odepnout, musím použít obě ruce, proto se zhluboka nadechuju. Povedlo se to, můžu jít dál, ale přesto ještě chvíli civím na její tělo.

   „Oprávnění soukromého uživatele.“ Napomíná mě systém. Dobrá, přikládám kartu k terminálu a čekám na nějakou reakci.

  „Doktorka Anna Livonská, přístup povolen.“ Díky Anně se hydraulické paže narovnaly a jsou připraveny k běžnému provozu. Jedna z nich patrně plní poslední příkaz a vytahuje jednu z tenkých destiček, kterou rázem nasvítila laserovým skenerem. Na protější stěně se objevují nápisy, vypadá to na systémové protokoly. Souvisí s informačním systémem jednotlivých cel.

 

   To slovo – cela, byl jsem skutečně nějakým vězněm? Porušil jsem zákon? Jak moc? Na nic si nevzpomínám, ale tyto myšlenky mě vyděsily ještě víc, než předtím. Náhle nevím, jestli to chci vůbec vědět. Nemohl bych se jednoduše sebrat a odejít? Co když ale venku nikdo není, co když se stalo něco hrozného a já jsem na světě sám…hrůzné fantazie mi probíhají před očima a já si uvědomuju, že mám zase hlad, a že slunce venku začíná zapadat. Tak rychle, rychle, dokud v sobě držím zbytek prvotního odhodlání.

 

   Jak dát příkaz? Mluvím na paže nahlas: „Subjekt AB X.“ Nic, jdu do místnosti a hledám nějakou konzoli nebo další terminál. Jsou tu jen šedé hladké stoly, bez známek hrbolů, páček, obrazovek. Projíždím dlaní po povrchu a odhrnuju vrstvu napadaného prachu. Objevuje se konzole, která celý stůl najednou osvítila. Píšu na klávesnici své nové jméno a snažím se dopátrat starého. Příkaz putuje do hlubin počítače, pozoruju ramena. Které z nich se pohne jako první? Nakonec to nejvíce vlevo, škrábe se k nejhořejší polici a vytahuje poslední destičku. Než ji skener nasvítí, trvá to věčnost. Šeptám si pro sebe: „Dělej, dělej…“

JMÉNA

 

   „Subjekt AB X, vlastním jménem Adam Berger. Subjekt byl zajištěn programem eliminace bezpečnostních hrozeb. Dva měsíce členem separatistické skupiny Medvěd, díky eliminaci bez aktivní činnosti. Vzdělání – maturitní zkouška; zaměstnání – dva roky nezaměstnaný. Psychologický profil - stabilní; IQ – 113. Věk 26 let. Ženatý – Subjekt AB Xi, vlastním jménem Adéla Bergerová. Bezdětný.“

   Adéla Bergerová? Moje manželka? Ani to jméno neznám. Je možné, že tu ještě je? Píšu do konzole její jméno a opět čekám.

„Subjekt AB Xi, vlastním jménem Adéla Bergerová. Subjekt byl zajištěn programem eliminace bezpečnostních hrozeb. Dva roky členkou separatistické skupiny Medvěd, aktivní činnost – prokázaný podíl na přepadení kolony ministerstva obrany, 26. června 2052. Vzdělání – vysokoškolské; zaměstnání – personální manager důlní společnosti Salo. Psychologický profil – relativně stabilní; IQ 125. Den úmrtí 8. dubna 2055 ve věku 32 let. Vdaná – Subjekt AB X, vlastním jménem Adam Berger. Bezdětná.“

   Informace, které systém předkládá, mi pořád nic nepřipomínají, jsou to jen planá slova. Necítím k nim o nic větší vazbu, než k tomuto baráku a k tělu ženy, která leží vedle. Další střípky tu nejsou, systém karty zasunul zpět. Obě jsou mrtvé, stejně jako všichni ostatní a já k nim nic necítím. Mám lítost jen pro sebe. Opírám se o pult a nechávám na něj kapat své slzy. Zadržuju v sobě vztek, protože na něj nemám dostatek sil, nechci se úplně vyčerpat. Snažím se ihned myslet pragmaticky. Píšu další slova do konzole – zásoby potravin, ale systém nic nenašel, jen to vyhodnotil jako chybný dotaz. Na zápach mrtvého těla jsem si zvyknul a přestal jsem ho vnímat. Přemýšlím, zda mám odejít, nebo se jednoduše vrátit do své krychle. Zda mám bojovat o přežití v rozsáhlé džungli beze zbraně, bez naděje, nebo jen dožít po boku hezkého hlasu počítače na několika metrech čtverečních.

   Vracím se k tělu doktorky Livonské. Opodál leží její boty, ale jsou mi malé. Dívám se na blonďaté, ulepené vlasy a pak i na její pozadí a nohy. V tuto chvíli ještě vypadá jako celkem pěkná ženská, skoro jako by ještě před několika minutami dýchala. Chtěl bych ji otočit a prohlédnout si obličej, ale mám strach, že uvidím rozpadající se maso, plné červů. Mohl bych ji pohřbít, zakopat ven před budovu do hlíny a přikrýt listím, kterého je tu víc než dost. Pochovat ji tak, jak to lidé dělají, nebo dělávali? Zhluboka se nadechuju. Otáčím ji, je těžká. Vlasy jí pořád zakrývají obličej, ale vypadá to, že se ještě nezačala rozkládat. Její tělo je studené a bílé jako stěna. Odhrnuju prameny vlasů z tváře. Je zakrvácená, napuchlá a plná modřin. Všímám si otevřené rány na levé straně břicha, asi ji bodli nožem. Tak to vypadá, tak mi byl tento svět zanechán. Povzbudivé na tom však je, že to mohlo být celkem nedávno.

 

ZEMĚ

 

     Táhnu tělo doktorky za ruce ven. Svléknul jsem jí sako a z rukávů si vyrobil provizorní boty. Je to pro mě obtížná fyzická námaha, nějaký čas jsem zřejmě nepoužíval svaly, cítím se hodně ochablý. Přemýšlím nahlas, mluvím na ni, jakoby ještě žila. 

    „Už tam budeme. Musím ti něčím vykopat hrob. Nic tě nenapadá? Kolik ti asi bylo…a z čeho vyrobím náhrobek? No tak…, už tam budeme.“

   Přitáhnul jsem ji k venkovnímu schodišti. Pod ním je vegetací zanesený betonový chodník, který vede dále do džungle. Mohl bych se tak dostat do civilizace, teď ji ale musím pohřbít, to je jediné, co mě zajímá. Snažím se ji chytit za paže, nechci, aby se hlavou mlátila o schody. Vpravo je sice malý svah, ale celkem čistý plácek, stačí vytrhat těch pár haluzí a odstranit listí, pak začnu kopat. Opatrně ji pokládám a odcházím opodál, chci si najít větší kus dřeva, kterým bych byl schopen pracovat. Na okraji lesa je všechno suché, to je dobře, zpráchnivělé dřevo by se mi rozpadlo. Navíc mám větší šanci rozdělat oheň. Doktorka byla naštěstí kuřačka. V kapse saka jsem našel krabičku cigaret a zapalovač. Vypadá to, že přežiju alespoň tuto noc, ani nevím, jestli jsem kuřák. Den pokročil a slunce se začíná dotýkat korun stromů.

  Vytrhávám všechno, co tu roste a odhazuju hlínu klackem. Bude mi to trvat několik hodin, měl bych se nejdřív utábořit. Doktorka počká. Procházím po okolí a shromažďuju suché dřevo na hromadu. Mohl bych na podpal využít papíry, které se povalují v budově. Cítím se slabý a vyčerpaný, ale daří se mi promýšlet jednotlivé kroky, musím v tom vytrvat. Mám hlad a začíná mi být zima. Ještě to vydržím, stanovil jsem si cíl a ten musím splnit. Stavím dřevo na sebe a pod něj papíry, které ale jsou trochu navlhlé. Zapalovač je lepší, než sirky. Když nefouká vítr, může hořet tak dlouho, dokud mě nezačne pálit palec. Několikrát za sebou se mi to ale nedaří. Zakleju, odplivnu si, vydýchám se a zkouším to znovu. Tentokrát to vyšlo. Mám oheň a křičím do okolí, jako pračlověk před svou jeskyní. Chvíli sedím a pozoruju oblohu. Vyšla první hvězda nebo možná planeta, září velmi silně. Vím, kde je západ, podle toho určuji ostatní světové strany. Cesta v džungli vede pravděpodobně na jih. Půjdu po ní, až se ráno vzbudím. Teď se ale musím věnovat pohřbu.

   Znovu kopu, ale po pár minutách se mi z hladu dělá špatně. Nevypočítal jsem to nejlíp. Musím hlídat oheň a hlavně tělo, aby se do něj nepustila nějaká havěť. Nemůžu se vrátit do kostky, zabralo by mi to velké množství času. No a co. Dodělám to a umřu hlady, už je to jedno. Sbírám poslední zbytky motivace a sil.

 

  Nevím, kolik uběhlo času, ale podařilo se mi vyhloubit malou jámu tak, abych tělo mohl celé zakrýt hlínou. Táhnu ji do jámy a upravuju její nohy, aby neležely venku mimo hrob. Ruce jí pokládám na břicho, hlavu otáčím k nebi. Přemýšlím, jestli mám kartu pohřbít s ní. Možná ji ale budu ještě potřebovat. Vracím se do archivu a hledám nějakou propisku, je jich tu několik. Píšu na papír jméno Anna Livonská, to bude stačit. Vkládám papír do hrobu a hrnu na něj nakupenou hlínu. To bude určitě stačit. Má větší štěstí než já, mě tu nikdo nepohřbí. Okousají mě opice a hladové šelmy. Z džungle se ozývají noční zvuky a praskání. V noci se tu všechno probouzí, dravci vyráží na lov. Musím neustále hlídat oheň. Dvě úzká polínka pokládám na hrob do kříže. To bude stačit. Slyším tu džungli, její hukot a ticho betonové civilizace za mnou. Co po nás zbude? Sedím vedle hrobu a pokládám svou levou ruku na čerstvou hlínu, jako bych ji pokládal na nahé koleno Anny.

 

  Sešel jsem z nebe nad korunami stromů. Z dostatku svého vězení jsem se vrátil na zem a nemám nic. Vrátil jsem se k prapůvodu lidství, ale neumím jej využít. S tímto pocitem usínám u teplého ohně. Zvuk džungle mě ukolébal do mrtva...

 

© 2018 by Kocmi. Proudly created with Wix.com

Navštivte také tyto stránky
Svět podle
Kocmi
Jelen Lumír
JAKO FAKT BOŽÍ BLOG